Volby jsou vyústěním moderního, institucionálního pokusu o praktické zprostředkování vztahu mezi společností a státem. Tomuto úzkému můstku mezi dvěma světy, do kterých je moderní člověk vržen, se říká politika. Co se děje se společností ve světě, kde lidé jako by abdikovali na možnost mluvit do politiky? Abdikace, o níž je řeč, se projevuje – slovy švédského sociologa Görana Therborna – ztrátou třídního kompasu, anebo dokonce tím, že volič už raději vůbec nevolí.
Pravděpodobně na konci roku 1843 napsal Karl Marx v narážce na Francouzskou revoluci, že konkrétní „třída si může osobovat nárok na všeobecné panství jen ve jménu všeobecných práv společnosti“. Onou skupinou obyvatel by měla být podle Marxovy analýzy taková sociální vrstva či třída, která je v daném režimu sociálně vyloučená, a která tedy tvoří jakousi část společnosti bez účasti, jak to nazval francouzský filosof Jacques Rancière. Ve své době identifikoval Marx toto vymezení s konkrétní třídou – proletariátem, který podle latinské etymologie původně označoval toho, jehož jediným bohatstvím byli vlastní potomci. Toto dynamické pojetí třídního konfliktu je samozřejmě nutné využít i dnes. Nerozumí totiž aktérům staticky, a neulpívá tudíž v praxi na jednou provždy vymezených skupinách. Takový náhled není potom vůbec závislý na tom, zda aktéři sami chápou svou situaci třídně. Současné politické strany by měly tuto matici neustále přikládat na konkrétní situace a posuzovat tak subjekt své politiky. A vzhledem k tomuto subjektu také konkretizovat a doplňovat svůj program.
Osa levicepravice vznikla v době zuřící sociální války mezi držiteli moci a těmi, kteří politickou moc neměli. V tomto smyslu na ní není nic archaického. Problém je v tom, že socialistické strany samotné toto vymezení svých základů v podstatě opustily. Přestaly používat kompas, který by v politickém boji ukazoval, jak tuto analýzu praktikovat. Tak Václav Bělohradský v neděli po parlamentních volbách v televizním pořadu Otázky Václava Moravce hovořil o tom, že klasickou osu levicepravice vystřídal kaleidoskop. Myslel to patrně v tom smyslu, že lidé nenacházejí v politických programech „klasických“ stran žádná řešení své situace. Avšak klíčová otázka je, zda ve chvíli, kdy tuto tezi vyhlašoval, přemýšlel Bělohradský o aktérech, nebo spíše o strukturách. Pokud mluvil o trendu spočívajícím v tom, že voliči nevolí na základě klasického vymezení pravicelevice, jedná se o komentář konkrétního jednání. S tímto názorem lze stěží nesouhlasit. Třídní identita se patrně rozpadla v rovině identity aktérů. To ovšem ještě nezpochybňuje její historickou evidenci jakožto nástroje strukturální analýzy praktik moci a vyloučení.
Tuzemská politická situace je dnes totiž v podstatě patová – jednoznačně z hlediska politických programů, které nejvíce uspěly. Dva nejsilnější subjekty navíc mají dohromady jen 97 mandátů, to znamená, že společně nedisponují ani polovinou hlasů. Zároveň není vůbec jasné, jaké politické ideje vlastně vyhrály. Na jedné straně stojí volební projekt miliardáře Andreje Babiše, který program buduje jaksi za pochodu hlavně proto, že z velké části zřejmě vůbec nebude vyhovovat jeho voličům. A pak je tu sociální demokracie… Vraťme se ještě k puči Michala Haška. Co vlastně straně přinesl? Myslím, že především odklonil traumatický prožitek „výhroprohry“ této strany ve volbách. Není se čemu divit. Sociální demokracie nenabídla jasnou alternativu k vládě pravice a prohrála. Jelikož dlouhodobě – a to nejen v českém kontextu – sociální demokraté rezignují na kultivaci třídního vědomí, nemohou se divit, že každé jejich faktické či symbolické ukročení ke středu představuje další otočku směrem dolů po spirále historické sebemarginalizace socialismu.
Otázkou je, zda tato absence programu pro vyloučené skupiny je skutečně příčinou volebního neúspěchu. Bojím se, že nikoliv. Hnutí ANO přece také reálně nic nenabídlo, snad kromě étosu „státu jako firmy“ a aury úspěchu svého předsedypodnikatele. Tak jednoduché to zkrátka není. Myslím, že se zde setkáváme s příkladem toho, jaké nebezpečí v sobě skrývá dlouhodobé opomíjení třídního kompasu socialistickými stranami v politické teorii, praxi i ve vzdělávání svých členů. Kaleidoskop je ve skutečnosti složeninou různých barevných sklíček, která vytvářejí iluzi barevnosti a plurality. Lámou světlo a tvoří korumpovaný obraz reality. Prvním krokem k jeho odstranění by bylo, kdyby sociální demokracie sestavila jednobarevnou vládu se socialistickým programem. A to i přesto, že by taková vláda zřejmě nedostala důvěru této poslanecké sněmovny. Mohla by se však zpříma podívat do tváří vyloučených.
Autor je sociální filosof.