eskA2látor 3

U příležitosti pražského koncertu Nicka Cavea uspořádaly české deníkové servery nelítostný zápas o to, kdo dokáže nahromadit více dokola omílaných klišé. Články jako by generoval jeden žurnalistický stroj: kazatel Nick Cave, který zraje jako víno, pro Prahu zosnoval ďábelský plán a zhypnotizoval publikum zvířeckostí i něhou… Snad jediný, kdo si zachoval smysl pro realitu, byl Pavel Klusák, který ve své upoutávce oprávněně kritizoval vysokou cenu vstupenek. Přesto se dopustil zkreslení, když napsal, že takhle se z koncertů „stávají ostrovy vydělené society, nebuduje se tak scéna s výhledem do budoucna“. Nikoli proto, že by neměl pravdu, ale proto, že tím naznačil, že by se tímto způsobem nějaká scéna budovat mohla. Nick Cave pořád točí desky, které stojí za to poslouchat, ale ti, jimž jde o opravdové hudební zážitky, se s ním nespolčují prostřednictvím koncertů, nýbrž zcela jinými kanály. Spojenectví vznikají v potemnělých přízemních bytech, při cestách autem, na večírcích, v nonstopech s juke­boxem, ostatně stejně jako v případě kohokoli, kdo se stal součástí mainstreamu, aniž by jeho hudba ztratila na podnětnosti. A pokud jde o koncert, nejpůsobivější byl moment, kdy Cave zazpíval píseň, kterou v roce 1996 pod názvem West Country Girl ukradl od úst Pavlu Bobkovi, ve verzi blížící se nikdy nerealizovanému originálu. A to je vzpomínka, která dokáže vroucně obemknout prázdno, jež po koncertech tohoto typu zůstává.