V posledních letech se slavný americký hudebník Bob Dylan stále častěji vrhá do činností, které mu byly ještě donedávna cizí. Nejenže se snažil prorazit jako básník a moderátor, ale nově začal také malovat. Jeho pastely si můžete prohlédnout v londýnské Národní galerii portrétů. Přehlídka nazvaná Face Value, jež bude v renomované výstavní síni nedaleko Trafalgarského náměstí k vidění až do začátku příštího roku, není nikterak rozsáhlá. Sestává z dvanácti portrétů. Na to, aby si člověk udělal jasnější představu o tom, jak Dylan maluje a zda se jeho výtvarný talent dá aspoň trochu srovnávat s tím hudebním, však postačí. Portréty jsou vyvedené v temných pastelových barvách. Převažuje černá a hnědá, výjimečně se objevuje i cihlově červená, kterou hudebník používá výhradně na ženských tvářích, aby jim dodal živějšího vzezření.
Celkový dojem, který lehce rozmazané podobizny v divákovi vyvolají, je minimálně rozpačitý. „Portréty rozhodně nelze označit za velká díla, přinejmenším je ale vidět posun oproti starší Dylanově tvorbě,“ poznamenal na jejich adresu britský umělecký kritik Mark Hudson. V závěru své recenze pro Daily Telegraph si nicméně neodpustil drobné rýpnutí, když vystavované práce bez výjimky zařadil do škatulky „díla druhého řádu“. S jeho závěry bohužel nelze než souhlasit. Dylanovy portréty jsou technicky nedokonalé, výrazově nepřesvědčivé a v podstatě nic nepřinášejí. Kdyby nešlo o práce tak slavného hudebníka, zřejmě by po nich neštěknul ani pes.
Svým malířským choutkám minnesotský rodák poprvé popustil uzdu už v roce 1970, kdy na přebal desky Self Portrait použil vlastnoruční podobiznu. O tři roky později spatřila světlo světa publikace nazvaná Writings and Drawings, která obsahovala vedle hudebních textů také několik Dylanových kreseb. V té době údajně navštěvoval výtvarné lekce v Carnegie Hall. Pak se ale písničkář s nenapodobitelným chraplavým hlasem na dlouhé roky výtvarně odmlčel. Obrat přineslo až turné na přelomu osmdesátých a devadesátých let, během něhož Dylan načrtl do svého skicáku velké množství kreseb městských scenerií a lidí na okraji společnosti. Tyto kresby byly reprodukovány v roce 1994 v knize Drawn Blank. „Linie jeho kreseb jsou podobné jeho hlasu – jasné, někdy drsné, místy naopak křehké… Nejsou sice úplně dokonalé, ale je z nich cítit zaujetí,“ hodnotil je kupříkladu recenzent deníku The New York Times. Že by ale v té době někdo uvažoval o jejich vystavování, o tom nemůže být řeč. Muselo uplynout ještě hodně vody a Dylan musel dokončit další desítky kreseb, než se konečně dočkal své první velké výstavy.
K té došlo před pěti lety v Saské Kamenici, kde bylo k vidění 170 autorových akvarelů a kvašů, v podstatě však jen jakýchsi zvětšenin původních prací. Velké nadšení proto nevzbudily. Následovala přehlídka v Dánské národní galerii a v roce 2011 v newyorské Gagosian Gallery, kde si několik návštěvníků povšimlo nápadné podobnosti mezi Dylanovými plátny z cest po Asii a fotografiemi pořízenými v Japonsku a Číně Dmitrijem Kesselem a Henrim CartierBressonem v polovině minulého století. Hrozící skandál kolem možného plagiátorství nakonec zažehnala až agentura Magnum Photos, která prohlásila, že si Dylan práva k užívání fotografií koupil. Věrohodnost Dylanových prací vydávaných za „autentické postřehy z cest po světě“ tím však byla podlomena.
Možná i proto se Dylan na nynější výstavě prezentuje dosti odlišnými díly, jež prakticky nemohou vzbudit žádné velké kontroverze. Obrazy totiž ukazují tváře neznámých lidí, které Dylan potkal třeba při vystupování z auta, čekání na letadlo, na chodbě v hotelu a podobně. Pokud se blíží nějakému uměleckému směru, pak hodně vzdáleně snad německému expresionismu. Charakteristické jsou pro ně rozvolněné kontury, přecházející až v tmavé šmouhy, a hranaté linie obličejového svalstva. Ve výsledku tak ponejvíce připomínají neforemnou hlavu robota Krytona z kultovního seriálu Červený trpaslík. Některým návštěvníkům se v nich však podařilo rozpoznat rysy Al Pacina, Leonarda Cohena nebo Micka Jaggera. Přiznám se, že takovou fantazií bych chtěl být také nadán.
V Londýně se však koná ještě jedna Dylanova výstava. V polovině listopadu byla v Halcyon Gallery v centru města zahájena expozice jeho prací s názvem Mood Swings. Kromě pastelů a zbrusu nových sítotisků zahrnuje i sedm rozměrných železných objektů, jakýchsi bran vytvořených nejen z tyčí, nýtů a ozubených kol, ale i z částí kolečkových bruslí, mlýnku na maso či sekačky na trávník. Jde o nejobsáhlejší výstavu, jakou Dylan kdy měl. „Vzhledem k tomu, že jde o artefakty vytvořené doma, a ne někde na cestách, nabízejí vzácný pohled do jeho soukromého vesmíru,“ nechal se slyšet ředitel galerie. Díla jsou inspirovaná prostředím, v němž autor vyrůstal, tedy okolím minnesotského důlního městečka Hibbing.
Autor je šéfredaktor kulturního webu E-kultura.cz.