Literární vědci si rádi stěžují na nedostatek nových teoretických konceptů ve své nauce. Klišé praví, že po éře poststrukturalismu, jehož klasici jsou po smrti a základní teze často s odstupem času vyvolávají víc pochyb a kritiky než nadšeného následování, došlo k jakési permanentní literárněvědné krizi. Jako by se v 21. století neobjevilo dosud nic, co by se dalo považovat za silný program, kterým by bádání o literatuře svoji disciplínu nějak nově objevovalo nebo dokonce nabízelo jako mustr i pro ostatní disciplíny humanitních věd, jako tomu kdysi bylo v případě lingvisticky fundovaných tezí strukturalismu nebo sémiotiky. Už v druhé polovině osmdesátých let ostatně Stein Haugom Olsen, teoretik literatury původem z Osla, působící v Hongkongu, publikoval monografii s výmluvným názvem The End of Literary Theory (Konec literární teorie, 1987).
Skeptici, ubezpečující se navzájem ve fatálním úpadku své disciplíny, nemají tak docela pravdu. I ti, kteří z různých důvodů ignorují nebo démonizují dnes už postarší genderovou a postkoloniální perspektivu i nový historismus Greenblatta a jeho stoupenců, mají k dispozici podněty, které sice nepůsobí dojmem nějaké dech beroucí inovace, nicméně úplně bezvýznamné snad také nejsou. Geopoetika nově promýšlí estetické dimenze geografického prostoru a možnosti jeho literární reprezentace. Obrat k emocím (emotional turn, Affektpoetik) tvrdí, že se dosud v teoretickém uvažování neoprávněně přehlížely způsoby, jimiž se city, nálady a atmosféry takříkajíc literarizují. Intermedialita v návaznosti na starší modely křížení několika druhů uměleckého vyjadřování vpojuje psaný nebo přednášený text do mediálního rejstříku – slovo už tak není privilegovaným zprostředkovatelem duše národa, nýbrž jen jedním z mnoha médií. Transnacionální přístup se zaměřuje na způsoby sdílení a prolínání literárních látek, na rozdíl od komparatistiky či kanonizovaných modelů „světové literatury“, které zajímají spíš způsoby jejich přejímání či střetávání. Intenzivněji než kdy dřív se zkoumají vztahy literárních textů s dějinami vědy za hranicemi filologických disciplín a literatura se tak střetává třeba s medicínou nebo matematikou.
Konference Theory of Literature as a Theory of Arts and Humanities (Teorie literatury jako teorie umění a humanitních věd), která se nedávno konala v německém Tübingenu, se pokusila artikulovat právě nové trendy ve zkoumání literatury a současné porozumění starším přístupům. A byla to poutavá rozprava, sestávající zhruba z dvaceti referátů. Jeden rys společný všem příspěvkům působil zarážejícím dojmem: ačkoli tématem byla teorie literatury, v žádném se nemluvilo o literárních dílech.
Galin Tichanov z londýnské univerzity se zabýval otázkou, nakolik ruští formalisté – zvláště Šklovskij, ale i Ejchenbaum – zastávali ve svých vědeckých konceptech konzervativní postoje, vyrovnávající se s pozitivismem a marxismem zdaleka ne jen z pozic avantgardy. Moskevský versolog a historik literární vědy Igor Pilščikov analyzoval způsob, jakým formalisté zacházeli s myšlenkovým dědictvím svého velkého inspirátora a nepřítele, filologa Potebni, vyznavače teorií Wilhelma von Humboldta. Igor Smirnov z Petrohradu a Kostnice šel ještě dál do minulosti a zpracoval témata formalismu a nihilismu. Polský pohled na formalismus a strukturalismus představila Danuta Ulická úvahou o pojmu ozvláštnění. Bohemistka Irina Wutsdorffová z tübingenské univerzity rozebrala způsob, jakým Jan Mukařovský zacházel ve třicátých a čtyřicátých letech s pojmem estetická funkce. Můj příspěvek na to navázal zpětným pohledem na boje o herbartovskou tradici mezi Mukařovským a Jakobsonem, který Herbarta z genealogie strukturalismu vytěsňoval. Rainer Grübel, autor téměř sedmisetstránkové monografie o ruském mysliteli Vasiliji Rozanovovi, zůstal u teoretických spekulací o vztahu teorie, literatury a kultury jako celku. Jurij Murašov z Kostnice, zabývající se ekonomickými postupy a metaforami ve vztahu k literatuře, předvedl udivující soubor citátů z 19. století, srovnávajících jazyk a peníze. Uváděl hlavně příklady z teoretických spisů již zmíněného charkovského lingvisty Alexandra Potebni a ze spisů Nikolaje Černyševského. Victor Dugga ze stopadesátimilionové Nigérie vysvětlil, jak se v postkoloniální Africe pěstuje politické divadlo. Afriky se týkal i příspěvek německé badatelky Gesine DrewsSylla, která o ruském a sovětském pojímání Afriky píše habilitační práci. Divadlu a uměleckým žánrům komunikujícím s literaturou se věnovala Veronika Ambrosová z Toronta, v návaznosti na svou loňskou publikaci o pražské škole, Golemovi a Voskovci a Werichovi. Magdalena Marszałek z Postupimi uvažovala o teorii reenactment, což je nové provedení díla, někdy také označované jako reperformance.
Tento neúplný, ale nijak zkreslující přehled referátů podává jednoznačné svědectví. Literární badatelé jsou dosud fascinováni děním ve svém oboru před necelými sto lety a zároveň evidují a sami rozvíjejí i přístupy zavádějící nová, původně nefilologická hlediska – pozoruhodný byl v tomto ohledu i příspěvek o teorii her a její recepci u Jiřího Levého a v Rumunsku, který přednesla postgraduální studentka z Oxfordu Katarzyna Szymańská. Zopakujme ale, že úplně „mimo obor“ zůstává paradoxně sám jeho předmět, totiž literární artefakt. Obzvlášť když se z důvodu nemoci omluvili dva klasici literární vědy konce 20. století, Renate Lachmannová a Aage HansenLöve, kteří jsou stále ještě zvyklí pomalu a důsledně číst beletrii…
Autor je rusista.