Tma, téměř noc

Nerada jsem mluvila o minulosti a jen zřídka jsem s lidmi navazovala natolik blízký vztah, aby ode mě očekávali nějaké svěřování. „Nemám rodinu,“ odpovídala jsem, když padl dotaz na rodiče a sourozence. Mí známí to zbožňovali, celé hodiny dokázali vyprávět o zakušených křivdách, traumatech a o tom, jak se s nimi vyrovnat, nebo spíš nevyrovnat na terapiích táhnoucích se dlouhé roky. Já jsem celý svůj dospělý život sbírala síly, jako se připravují zásoby na dlouhou zimu, a zdálo se mi, že už jsem na cestu docela připravená. Když začaly ve Valbřichu mizet děti, věděla jsem, že přišla ta správná chvíle a že právě já, kolegy z redakce nazývaná Alice Pancéřník, o nich musím napsat. Teď jsem tady stála a dům, od něhož jsem měla klíč vždy u sebe, na mě cvakal zpráchnivělou čelistí zděděnou po Němcích.

Po koupeli jsem se rozhodla obejít všechny pokoje, abych se přesvědčila, co můžu od téhle staré barabizny čekat a co můžu čekat od sebe, Alice Pancéřníka.

(…)

Přede mnou už zůstal jen sklep. Když jsem otevřela dveře pod schody, udeřil mě do obličeje zatuchlý pach. Vzduch, který se tam nahromadil, byl jako natlakovaná ektoplazma. Ektoplazma, má sestra měla to slovo tak ráda! „Když dýcháš v mrazu, Velbloudko, vychází z tvých úst speciální druh páry, která nemizí, ale hromadí se v myších dírách, kočičích uších a opuštěných vraních hnízdech. V bílých kuličkách pámelníku, v mléce se zlatým uzávěrem a v bílé čokoládě Milka ze západního Německa.“ „Proč?“ „Jak to proč? Vzniká z ní ektoplazma,“ říkala. „Stačí přidat trochu slz, přisypat uhelný prach, a je to.“ Když se les kolem našeho domu topil v mlze, která stejně jako dnes dosahovala až k hradbám zámku Książ, říkala dramatickým šeptem: „Podívej, Velbloudko, boj se, usmrkánku, to kypí ektoplazma, rodí se duchové.“ Eva všude cítila přítomnost čehosi, co pocházelo z jiného světa, než ve kterém žila většina smrtelníků. Bez váhání by se mnou sešla do sklepa, před nímž jsem teď stála lehce vyvedená z míry, protože světlo nesvítilo a na okamžik jsem měla pocit, že znovu slyším ťukání z podzemí. Na schodech vedoucích do přítmí jsem se zeptala: „Je tu někdo?“, jako bych hrála ve špatném filmu o bojácné ženské a domě, kde straší. Udělala jsem krok dopředu, pak další, a svítila jsem si přitom baterkou. Podél stěn sklepa se válely hromady starého papíru tvořící dohromady jedinou hnědou hmotu: celé ročníky časopisů, které si otec předplácel, poznámky, co nebyly k ničemu, mapy, podle kterých se nikam nedalo dojít, dopisy, jež si vyměňoval s jinými hledači pokladu ukrytého pod zámkem Książ. Můj zrak lovil ze tmy další odložené věci, z nichž tu část zanechali němečtí majitelé domu, když po válce ve spěchu opouštěli město: šicí stroj Singer s kovovou kostrou a nápisem „Waldenburg“, obrázek anděla strážného vedoucího děti přes lávku nad propastí, ošklivé porcelánové figurky pasaček a myslivců pokryté mastným prachem. Naše věci se usadily na těch, které už sem někdo odklidil dřív, jako další vrstva, kterou tu zanechal ustupující ledovec, a rozpadaly se teď spolu s nimi. Pračka značky Frania nacpaná botami, dětská plechová vanička, starý akumulátor, několik kufrů zdeformovaných vlhkostí, stolní lampička se šňůrkou v barvě popela a velká dřevěná skříň pomalovaná vybledlými draky a květy, která ve mně vzbudila přímo fyzický odpor. Vedle ní stál toaletní stolek s tak zničeným a špinavým zrcadlem, že jsem v něm ani nepoznala vlastní obraz, a ta bledá tvář s velkýma očima, v ničem se mi nepodobající, by mě vyděsila, kdybych koutkem oka nezahlédla ještě něco děsivějšího. Velká hlava, roztažené ruce a nohy. Hlavně ať to není dítě, prosila jsem bůhví koho. Prodrala jsem se zhoustlým vzduchem. Medvídek. Zrzavý plyšový medvídek. Sehnula jsem se k němu a posvítila do jeho skleněných očí.

Medvídka velkého jako dvouleté dítě mi otec přivezl z NDR. Jel tam na jednu ze svých výprav, z nichž se vracel po několika dnech nebo týdnech chudší o pár zlotých a bohatší o další mapu podzemí zámku Książ, lepší, než byla ta předchozí, z jistějšího zdroje, jak nás ujišťoval. Ve Východním Berlíně se tehdy setkal s jedním Němcem z Argentiny, nebo možná z Bolívie. „Ten ví takové věci, že člověku až vstávají vlasy na hlavě!“ vyprávěl nám vzrušeně. „Díky téhle mapě jsem konečně doma,“ radoval se a oči mu přitom svítily. Nesměla jsem ho opravit, že doma je tady, s námi, a ne někde pod zemí. Brzy se otec s novou mapou vydal hledat poklad, nadšeně nám mával ze stezky vedoucí k zámku, a nakonec se vracel znovu poražený. Pojmenovaly jsme zrzavého medvídka Hans a Eva mi po večerech místo pohádek o princeznách a princích vyprávěla příběh Hanse, Němce z NDR. „Guten Abend, meine kleine!“ Moje krásná sestra se stávala Hansem, mluvila hlubokým hlasem s německým přízvukem a vyprávěla o Hansových příhodách z fronty a o pokladu, který je ukrytý pod zámkem Książ. „Jenom Hans ví, jak se k němu dostat, meine kleine! Neprozradil to ani Marusji, i když ji tajně miloval. Jenom Hans má opravdickou mapu. Díky ní najdeme perly kněžny Daisy, poslední paní na zámku Książ. Perly, Velbloudko! Jen ty jsou důležité.“ Podle mé sestry nebyl ani celý Hitlerův poklad tak zajímavý jako šestimetrová šňůra těch nejdokonalejších perel, zářících jako měsíční světlo stlačené do kuliček. Kdybychom je měly, splnily by se všechny naše sny, náš život by byl jasný a čistý jako zahrada po vydatném dešti. To říkala Eva a já jsem jí věřila, protože když vyslovovala „zahrada“, „vydatný déšť“ a „perly“, viděla jsem trsy floxů, z nichž stékala voda, a střapaté jiřiny zářící na slunci, které náhle vykouklo z mraků. Jako v nějakém večerníčku. „Poslouchej, Velbloudko, usmrkánku, poslouchej, meine kleine!“ Medvídek z NDR zvedl tlapku, pokyvoval hlavou, jeho oči najednou ožily. „Náš zrzavý Hans je dobrý Němec. Nezabíjel děti, pejsky ani kočičky, meine kleine, neupaloval v pecích nemluvňata, to ne. A kdyby záleželo na něm, už by nám poklad ukrytý pod zámkem Książ patřil.“ Hansův hlas se ozýval z mé sestry: „Ja, ja, meine kleine, jen řekněte, co byste chtěly, a zavřete oči, ein, zwei, drei!“ Moje sestra věděla, co chce. Toužila odjet do Varšavy a stát se herečkou. Bude používat pseudonym Daisy, Daisy Tabor. To zní dobře! Naše příjmení a jméno krásné paní ze zámku Książ, které je podle Evy plné vznešenosti a tajemství. Stejně jako Daisy bude i ona cestovat po celém světě! Z každého místa nám pošle pohled. A jaké nám přiveze dárky!

To otec v Evě vzbudil fascinaci kněžnou ­Daisy a ztracenou šňůrou perel. Možná rozpoznával ve starší dceři své vlastní touhy, a než definitivně přišel o zdravý rozum, uvědomil si, že Eva od něj musí dostat darem něco výjimečného, protože obyčejný život a obyčejné sny ji nedokážou udržet nad vodou. Když se ho při vymýšlení nového plánu zmocnila dobrá nálada a naděje, vyprávěl nám příběh poslední paní na zámku Książ. Tehdy jsme mohly výjimečně vstoupit do jeho pokoje. Posadily jsme se spolu na starou koženou pohovku, o níž otec říkal, že má velbloudí barvu, a já jsem ji zbožňovala proto, že mi velbloudi připomínali cestování, nekonečno a pohyb, tedy všechno, po čem Eva toužila, ale co se nakonec stalo mým osudem. Otec si opřel lokty o stůl: „Kdysi dávno, ale zase ne tak dávno,“ začínal, „uspořádali v anglickém zámku ples.“ Jeho vyprávění bylo plné výrazů příliš těžkých pro malé holčičky, stojací svícny, fraky, kotiliony, honzíky, mušelín a poloprstové rukavičky, lambrekiny, ale už jen to, jak tato slova zněla, mě okouzlovalo stejně jako Evu dobrodružství a příhody. Přitulila jsem se k sestře, protože jsem se bála, že to, co cítím, když poslouchám otcovy příběhy, ji ode mě a od tohoto domu tak vzdaluje, že bych ji nezvládla dohonit ani na velbloudu velbloudí barvy. „Kněžna ­Daisy se ve skutečnosti jmenovala Teresa Olivia Cornwallis­West a byla dcerou plukovníka britské královské armády,“ vyprávěl náš otec. „Cornwallis­West,“ opakovala nábožně Eva. „Mladá Angličanka už tehdy oslňovala svou krásou,“ vzdychal otec a má sestra se napřímila a koketně ukláněla hlavu, aby ukázala to, čeho si brzy mnozí všimnou: že i ona oslňuje, takže všem musí být jasné, že její krása se stane počátkem stejně pěkného příběhu. „Teresa Olivia Cornwallis­West se ve věku osmnácti let provdala za posledního majitele zámku Książ Hanse Heinricha V. von Pless. Jaký to byl pěkný pár! Plesy, stojací svícny, krepdešíny, tafty, kotiliony,“ vyprávěl otec dál. „Na svatební cestu odjeli do Paříže a odtamtud do Egypta, kde určitě viděli velbloudy,“ dodával speciálně pro mě, protože věděl, že mě tato stvoření, sice nehezká, ale vytrvalá a silná, fascinovala. Má sestra, stejně jako kněžna Daisy, měla ráda kočky, kterých jsem se já vždycky bála. Dodnes nejsem s to úplně pochopit, jak v sobě jedno stvoření může tak dokonale spojovat křehkost a sílu. Má sestra to chápala, a když jsme chodily krmit divoké kočky žijící kolem zámku Książ, měla jsem pocit, že kočky v ní poznávaly někoho sobě blízkého. Zdálo se mi, že všechna ta krása a tajemno patří mé sestře naprosto samozřejmě, stejně jako kněžně Daisy. A když budu blízko Evy, možná i na mě, nenápadnou holčičku velbloudí barvy, splyne trošička záře, možná získám trochu kočičího půvabu. Myslela jsem si, že ono rozechvění, které Evu obklopovalo tak, že když se na ni člověk díval z určité vzdálenosti, vzduch kolem se vlnil jako nad rozžhaveným pískem, je znamením něčeho výjimečného – něčeho, co se vyrovná Terese Olivii Cornwallis­West a jejím perlám.

Tu poslední zimu mluvila má sestra jen o nich. Budila mě v noci, když jsem spala přitulená k zrzavému Hansovi z NDR, a ještě jednou mi vyprávěla příběh kněžny ­Daisy, zase v jiné verzi. Byla jsem moc malá na to, abych si všimla, že její nepřirozeně zvětšené oči a studený pot na čele jsou předzvěstí katastrofy. „Sestřičko Velbloudko velbloudí barvy, to jsem já, Daisy,“ švitořila. „Das ist Daisy,“ opakovala hlubokým hlasem Hanse, „probuď se, meine kleine, a poslouchej.“ Lehla si vedle mě naznak a říkala: „Byl černočerný les, v tom černočerném lese byl černočerný dům, v tom černočerném domě byl černočerný pokoj, v tom černočerném pokoji byl černočerný stůl, na tom černočerném stole byla černočerná rakev, v té černočerné rakvi byla bílobílá mrtvola.“ Umírala jsem strachy, ale Eva mě šimrala a opakovala: „Bílá mrtvola, na mrtvole perel šňůra, mrtvolná záře, černý dům, perel šňůra. Nespi! Opakuj se mnou.“ Mluvila pořád rychleji, až se mi pletl jazyk a nestíhala jsem její tempo. Přesně tak vypadal náš vztah: nestíhala jsem její tempo a nestihla jsem přispěchat, když mě potřebovala.

(…)

Má sestra si byla jistá, že perly kněžny ­Daisy jsou pořád ve Valbřichu a musíme je najít, abychom zlomily prokletí. „Jeden člověk to sám nezvládne, a pokud si nechá náhrdelník jen pro sebe, umře hroznou smrtí, rozervaný zevnitř. Proto se musí šňůra s perlami přetrhnout a poklad se musí rozdělit. To je moc důležité!“ Evina jistota se zdála neochvějná. Byla jsem zvědavá, kdo Daisyiny perly dostane. „My taky?“ „Dostanou je strážci perel,“ vysvětlovala Eva a oči se jí leskly. „Kdo to je?“ „Strážci perel jsou lidé, kteří mají jednu zvláštní vlastnost: sílu, co dokáže vyvážit kletbu lovce perel.“ „A co když se nám nepodaří perly kněžny Daisy najít?“ „Vždycky jednou za čas se tu bude dít něco velmi zlého.“ „Jak zlého?“ chtěla jsem vědět. „Tak zlého, že i v nejlepších lidech se otevřou cesty, kterými dovnitř vejde zlo. Pak je člověk ztracen.“ „Kudy vejde?“ Objala mě a šimrala. „Nosíkem, oušky, pod paždím, mezi prsty, právě tudy.“ „Tomu musíme zabránit!“ „Proto musíme perly najít a vynést je na slunce, ale jedině v tmavých brýlích, protože jinak nás oslepí jejich záře.“ „Položíme je na zahradě pod rybízy, nikdo je tam nenajde,“ navrhovala jsem. „Utopme je v jezeře v Zagórzu! Ať zmizí navždy. Nebo je vyměníme za jídlo pro kočky ze zámku!“ Byla jsem praktická a na rozdíl od Evy mi scházela fantazie. „To nemůžeme, Velbloudko, nepatří nám. Ale půjdeme do ­Zagórza na visutý most a rozhoupeme ho jako houpačku na dětském hřišti, chceš?“ Taková byla Eva: chaos, perly a rozhoupaný most.

Klečela jsem ve sklepě nad zničeným plyšovým medvídkem z NDR a oplakávala svoji ztracenou sestru. Bylo jí sedmnáct a věděla, že odchází. Všechna Evina vyprávění končila stejně. Díky mapě kněžny Daisy prošla naše statečná trojka hledačů pokladů, my dvě a zrzavý Hans z NDR, labyrintem tunelů, porazila všechny nepřátele, za něž by se nemusel stydět ani agent 007, uhodla tajný kód a otevřela vrata, za kterými ve tmě svítila šňůra perel. Byli jsme blízko, ale v poslední chvíli se pokaždé objevili oni. „Kdo?“ „Musíme jim dát jméno, Velbloudko?“ „Ano.“ „Proč?“ „Protože všechno se nějak jmenuje, dokonce i ektoplazma a duchové.“ „Dobře, tak to budou kočkožrouti. Ale s malým písmenem, velké si nezaslouží.“ „Kočkožrouti?“ „Přesně tak!“ „Proč kočkožrouti?“ „Nenávidí kočky a kočky je vycítí jako první, prskají, naježí srst a rychle utečou kočičími stezkami. Nejcitlivější jsou na přítomnost kočkožroutů kočky žijící kolem zámku Książ. Jsou to neobyčejná zvířata! Citlivá jako seismografy. Nechala je tu kněžna Daisy, aby hlídaly. Některé jsou tak citlivé, že když se přiblíží kočkožrouti, umřou.“ „­Úplně?“ „Bohužel, Velbloudko, neodvolatelně,“ odpovídala má sestra. „Jací jsou kočkožrouti?“ „Jejich kůže je studená a tlustá, dech otravuje vzduch a plete lidem hlavu, způsobuje, že se člověk stane prázdný, jako vyžraný zevnitř. A studený, usmrkánku, studený jako mrtvola. Ten, do koho vstoupili kočkožrouti, je studený jako celý box zmražené zeleniny v samoobsluze!“ „Kdy přicházejí?“ „Když je otevřený vchod. Většinou v listopadu.“ „Jak kočkožrouti vypadají? Jsou z Polska, Sovětského svazu, nebo třeba z Egypta?“ vyptávala jsem se, protože jsem vždycky toužila po věcech konkrétních a jistých. „Kočkožrouti,“ říkala Eva, „jsou všude a pokaždé mají jinou podobu, Velbloudko. Jsou odolnější než velbloudi, silnější než nosorožci. Žravější než žralok lidožravý. Zůstávají a požírají. Pronikají zdmi i těly, a když se dostanou dovnitř, všechno tam hnije a zaplňuje se páchnoucí mlhou, jako by se zkazila celá tuna rokfóru. Číhají v odpadních trubkách, v zrcadlech, v králičích norách, v komínech a nosních dírkách. Pod postýlkami sestřiček velbloudí barvy!“ „Jak je mám poznat?“ nechtěla jsem ustoupit. „Musíš se zeptat: raz, dva, tři, jsi dobrý, nebo zlý?“ odpovídala Eva, ale to už byl žert. Zrzavý Hans z NDR se na mě vrhal a lechtal mě tak, že jsem se dusila strachem i smíchem zároveň. Věřila jsem, že mě Eva před kočkožrouty ochrání, protože kromě ní jsem nikoho neměla. Nechápala jsem, jak blízko bylo nebezpečí, a to ani ve chvíli, kdy má sestra přestala jíst a spát, kdy stála nahá v otevřeném okně naší ložnice a opakovala: „V tom černočerném domě byl černočerný stůl, v té černočerné rakvi byla bílobílá mrtvola, na mrtvole perel šňůra, velbloudko, usmrkánku, modli se k Panně Marii, slepice nosnice, černý dům, černá rakev, bílá mrtvola.“ Opakovala to tak rychle, až jsem začala plakat, bezradná a vyděšená, a ona mě prosila: „Vezmi mě k veterináři a uspi mě, sestřičko. Pak mě hoď sežrat krokodýlům, jejich kůži si nech vydělat a vyběhni do světa v krokodýlích botkách. Neohlížej se.“

Plyšový medvěd teď ležel zapomenutý, nasáklý vlhkostí, a hleděl na mě ve světle baterky. Kdyby měl víčka, zavřela bych mu oči. Nepřijela jsem sem oplakávat svoji sestru, protože to budu dělat až do konce života, bez přestání a pořád dokonaleji. Vrátila jsem se, abych pochopila, co se tu stalo.

Z polského originálu Ciemno, prawie noc (W.A.B., Varšava 2013) přeložila Michala Benešová.