eskA2látor 2

V posledních týdnech, kdy vrcholila obludná reality show, během níž se až hmatatelně zhmotňovaly neurózy české společnosti, se ve skrytu rozhodovalo o živé kultuře. Ze státního rozpočtu na ni bylo vyčleněno téměř o sto milionů méně než loni, přičemž již loňská částka byla pod hranicí únosnosti. Tento akt už nelze svádět na nekompetentnost úředníků, ale je nutné ho brát se všemi politickými důsledky: jako snahu o likvidaci kritického myšlení a myšlenkové opozice a zároveň jako vyjádření názoru, že jediné skutečné umění je to, které si na sebe vydělá. A ač se to nemusí na první pohled zdát, týká se to opravdu nás všech. Kdy se kulturní obec, která se hystericky (a zároveň velmi paradoxně) mobilizovala k podpoře jednoho z prezidentských kandidátů, konečně se stejnou vervou pustí do soustavného nátlaku na ministerstvo, po němž bude požadovat aspoň nějakou komunikaci se zástupci kultury a živého umění, na politické strany, aby jasně formulovaly své kulturně-politické programy, a konečně na vládu, po níž bude požadovat ono mytické jedno procento na kulturu?