eskA2látor 3

K čemu potřebujeme veřejnoprávní televizi? Třeba k tomu, aby nás zásobovala velkými příběhy. Nedávno vysílaná reportáž z cyklu Pološero nazvaná Konec porna v Čechách musela rozplakat nejednu slabší povahu. Ohlédnutí za historií českého porna („Začalo to v roce 1994 v jednom jezeďáckém hotýlku nedaleko Mníšku pod Brdy“) do sebe totiž dokázalo v pětadvaceti minutách vstřebat tolik stesku po starých dobrých časech, že by leckterý tvůrce hollywoodských dojáků zbledl závistí. Sledujeme jednu z prvních tuzemských pornoproducentek, jak si prohlíží štos fotografií a vzpomíná: „Slavný časy, krásný lidi, krásný okolí, všichni upravený, všichni nadšený. Kathy Anderson, Marc Dorcel… a to už je pryč a všichni tito slavní lidé už za náma do Prahy nejezděj.“ Robert Rosenberg, vyučený automechanik, který „se do natáčení zapojil s výjimečným sexuálním apetitem“ a který souložil „všude, na Pražským hradě, u katedrály svatého Víta“, zase u lavičky v parku předvádí, v jakých pozicích to kdysi dělal a jak u toho držel kameru. A Tarra White by ráda českému pornobyznysu vrátila „takovou tu tvář tý důvěryhodnosti“. Důvod, proč se idyla pokazila? Internet. Zkrátka, člověk se dnes vinou internetu k bohatství tak snadno neprosouloží. Pochopil to i Rosenberg, který „zkrachoval, přehodnotil svůj život a dnes učí malé děti boxovat“. K dokonalosti chyběl snad už jen závěrečný záběr na statného Roberta, jak ve stylu tuláka Charlieho odchází do dálky, směrem k obzoru.