Za mého dětství nám v obýváku visely dvě reprodukce van Goghových obrazů – dodnes si vybavuji nekonečné úvahy nad oběma díly, o jejichž autorovi jsem nic nevěděl. Ani pozdější setkání s originály ve vídeňské Albertině a v Helsinkách nepřebilo můj dětský zážitek s lacinými tisky nad gaučem.
Výtvarná díla nás obklopují všude. Pokud se nepotkáme s originály, někde určitě narazíme na jejich reprodukce: jsou v porodnicích, zubařských ordinacích, školních jídelnách nebo chodbách městských úřadů. Vnímání obrazů v plastových rámech bylo vždy podbarveno určující situací: simulováním kašle u dětského lékaře, strachem ze zubaře nebo nudou v nekonečné frontě na oběd.
Umění umístěné v kanceláři soukromé společnosti nebo v ložnici vašeho bytu vytváří situaci stejně běžnou, jakou je prohlídka děl ve výstavním prostředí. Přesto očekáváme, že opravdový zážitek s výtvarným dílem zažijeme v místě, které vzniklo přímo za tímto účelem, tedy v galerii. Tato úvaha se zdá být logická: i kdybych disponoval výjimečným dílem, jeho účinek dokáže optimální prostor – na rozdíl třeba od stěny obývacího pokoje – ještě umocnit. Můžeme si však položit otázku, jaký prostor je optimální, jestli vůbec takový existuje. Řekl bych, že jedinou možností, jak na takovou otázku odpovědět, je neustále toto řešení hledat.
V Praze se nedávno objevily dvě výstavy, které se s galerijním prostorem vypořádávají různým způsobem. Mohou nám sloužit jako případové studie. V Městské knihovně, nejkvalitnějším výstavním prostoru Galerie hlavního města Prahy, proběhla výstava Městem posedlí. Streetartoví výtvarníci s rádoby zlobivou minulostí se představili v oficiální galerii. Výstava působí podivně kompromisně, asi stejně jako umělci v kapuci s řádně zaplacenými složenkami. Prostor galerie využili bez větší invence, instalace z krabic nebo stěny pokreslené od školních exkurzí působily trochu bezradně. Je to jistě škoda, potenciál street artu je velký a institucionalizovaný prostor významné galerie může být zajímavou výzvou.
Výstava nazvaná Cesta k Amorfě představuje v nedávno otevřeném Salmovském paláci dílo Františka Kupky. A návštěvníka čeká opravdu „cesta“, jen jiná, než by předpokládal. I přes maximální snahu autorů výstavy, přes zajímavý doprovodný program i přes to, že jsou některé zápůjčky u nás k vidění poprvé, nepůsobí expozice jako celek přesvědčivě. Cesta za Amorfou připomíná návštěvu v bytě zámožné tety: krásná díla na stěnách k výjimečnému prožitku prostě nestačí. Návštěvník Kupkovy výstavy prochází bludištěm malých pokojíčků (bývalých kanceláří), místnostmi s krby a malbami na zdech. V průhledu mezi futry po vysazených dveřích se můžete podívat na slavné Kupkovo dílo zapůjčené z newyorské galerie MoMA. Díla nemají dostatek místa ani na všudypřítomné výstavní paneláži, návštěvník nezíská potřebný odstup. Očividně se výstavní prostor a díla v něm nespojily v potřebný celek.
Odborníci již před otevřením paláce varovali, že klasicistní kancelářská budova není pro vystavování umění vhodná. Autorovi rozměrných pláten zkrátka sluší velkorysý prostor. Problém samozřejmě není v tom, že by Národní galerie podobným místem nedisponovala. Kupkovou výstavou v Salmovském paláci se vedení galerie snaží dokázat oprávněnost své nastíněné koncepce: postupně opustit Veletržní palác a své sbírky a výstavy představovat ve zbývajících objektech. Bohužel Cesta za Amorfou jen dokazuje, že to není správná cesta. Galerie hlavního města Prahy i Národní galerie řeší obdobné problémy s řadou nevyhovujících prostorů. Deklarovaný záměr nové ředitelky městské galerie se s tímto problémem vypořádat však dává naději na změnu stávající situace.
Umělecká díla mohou být umístěna kamkoliv. Sluncem vyšisované a omyvatelné Spící lodě Jana Zrzavého nebo Ladův Ponocný visí na chodbě nemocnice, grafický list Toyen v zasedací místnosti právnické firmy, respektované Kupkovo dílo v rakousko-uherské kanceláři, pouliční graffiti v galerii. Místo setkání s uměleckým dílem můžeme pociťovat často stejně intenzivně jako samotné dílo. Od galerijní instituce proto očekávám, že bude adekvátní prostor hledat. A také nacházet.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.