Klasickou sestavu skupiny Beach Boys tvořili tři bratři a jejich bratranec (plus jeden dva kamarádi od vedle). Prostě rodinná kapela z předměstí Los Angeles: nikterak atraktivní „vzorní hoši“, vhodní jako program do televize i na školní besídky. Nosili stejné košile a podle jejich značky si říkali Pendletones. Jejich bubeník Dennis se sotva trefil do bubnu, dostal ale ten úžasný nápad nahrát písničku o surfování, což byla na samém začátku šedesátých let v Kalifornii móda s patřičně komerčním potenciálem. Když kluci, kteří na surfu snad v životě nejeli, nedočkavě rozbalili svůj první singl Surfin’, zjistili, že je manažer a tatínek tří z nich bez jejich vědomí přejmenoval na Beach Boys. A Boys jsou i po padesáti letech, kdy ještě pořád teskní po pohodě na pláži a na prkně.
Tupá kalifornská idyla a nevkus plážových outfitů, jako jsou havajské košile a bermudy, přetrvaly až do jednadvacátého století. Mezitím se skupina několikrát málem rozpustila v drogách, těžko zvládala svůj hvězdný status, přimkla se ke guruovi Maharišimu až potom, co od něj zděšeně utekli Beatles, střídala ekologické agitky s láskou k automobilovým závodům, kamarádila s Charlesem Mansonem, jehož písničku nahrála na singl, a zároveň s Ronaldem Reaganem, který jí propůjčil oficiální označení America’s Band. V posledních dvou dekádách se jednotliví přeživší členové soudili o autorství skladeb i o název a coby rozdělené frakce hráli po nejrůznějších trzích a zábavních parcích. Český divák mohl tyhle Beach Boys vidět i v sitcomech Kutil Tim a Plný dům – v druhém jmenovaném to bylo opravdu šmucik. Hvězdou Plného domu byl hezoun John Stamos, který od roku 1990 působí v poněkud samoúčelné roli občasného člena skupiny hrajícího na kytaru a conga.
Z „plážových chlapců“ si lze dělat legraci na tisíc a jeden způsob. Na druhé misce vah ale stojí skutečnost, že model jejich fungování, kdy se malý kolektiv stará o vše od autorství přes aranžmá až po hudební a zpěvácké party (a nějaký čas i vlastní vydavatelství), se stal dodnes platným vzorem provozu všech rockových kapel. A hlavně, Beach Boys měli Briana Wilsona, skladatele, před jehož citem pro melodii, harmonii a aranžmá si sedl na zadek kdekdo, od konkurenčních Beatles až po industriální ikonu Genesise P-Orridge.
Připomenutí padesáti let existence Beach Boys proběhlo ve znamení dlouhého turné, jehož berlínskou zastávku jsem absolvoval. Pět přeživších, včetně Briana Wilsona, se v blankytných košilích tři hodiny plácalo na pódiu za předstírání, že hrají na své instrumenty, zatímco početná doprovodná skupina občas nenápadně podpořila i trademarkové vícehlasy. Po skončení oslav, v jejichž rámci vyšlo i vynikající album That’s Why God Made The Radio, snad nejlepší dílo skupiny za posledních čtyřicet let (možná od legendárního Pet Sounds, jehož kvality prý vyprovokovaly Beatles k reakci v podobě desky Revolver), se vše vrátilo do starých kolejí. Zpěvák Mike Love, kterému dnes patří značka Beach Boys, se dal slyšet, že s pokračováním v nejlepší možné sestavě skupiny nepočítá, a vrátil kapelu tam, kde byla před oslavami: do zábavních parků, na jejichž pódiích se spolu se starým parťákem Brucem Johnstonem a Johnem Stamosem v posledních letech producíroval.
Brian Wilson asi jen smutně kroutí hlavou. Po dlouhých námluvách, mnohaleté duševní rekonvalescenci a vynikajícím albu dostal padáka. Beach Boys spáchali nepochopitelnou sebevraždu. Jako by to někdo plánoval: poslední píseň That’s Why God Made The Radio se jmenuje Summer’s Gone a není to prý nijak žhavá novinka. Kdosi z kapely o ní pravil, že si ji Beach Boys šetří coby poslední kousek své poslední desky…
Možná i proto, že jejich slunná maloměšťácká pohoda vrhá tak temné stíny, mě Beach Boys tolik fascinují. Podobně jako Lynchovy filmy.
Autor je hudebník a zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.