Sedmý román Petry Hůlové Čechy, země zaslíbená je podobně jako její předchozí knihy věnován „závažnému společenskému tématu“. Po prostituci a problémech přechodu od socialismu ke kapitalismu se autorka rozhodla psát o pracovních migrantech. Výsledek je sporný.
Ukrajinka Olga, vypravěčka nového románu Petry Hůlové Čechy, země zaslíbená, a její muž Oleh opustili rodnou vesnici a zamířili do Česka, aby se z nich stali úspěšní lidé. Oleh si zařídil práci na stavbě, Olga chtěla uklízet v českých domácnostech. Muž se však stal obětí podvodu – jeho zprostředkovatel mu nezaplatil zdravotní pojištění, což se ukáže, až když se na stavbě poraní. Od té doby je většina práce na ženě. Dlouho trvá, než si Oleh najde práci aspoň jako vyhazovač. Pracuje v noci, mizí z očí své ženě a stává se čím dál tím tajemnější postavou: je důvěrníkem barových tanečnic, spolupracovníkem české policie a nakonec paranoidním psancem. Olga zatím neochvějně směřuje k úspěchu v podobě vlastní firmy – sňatkové agentury, která zprostředkovává náročným českým ženám pořádné chlapy z Ukrajiny. Přitom se postupně potkává se Srby, Mongoly, Vietnamci, Afričany, ukrajinskými mafiány i se zaměstnanci nevládní organizace.
Fantazie o fantaziích
Olžin příběh se ze začátku tváří jako ten nejvšednější popis každodennosti cizinců, kteří k nám přijeli za výdělkem a za lepším životem. Realistické líčení by však Hůlové sotva sedělo, a tak autorka zpočátku jednotvárným vzorem stále stejné úmorné práce protkává různobarevná vlákna nečekaných náhod, příhod a setkání. Baví se přidáváním stále dalších drobností z fungování dělnické ubytovny, nevládní organizace i nově založené firmy, avšak její líčení se tím nestává uvěřitelnějším. Postřehy jsou někdy bystré, mnohdy však spíše vyspekulované než věrohodné a čtenáři se zdá, že jde o jakousi jednou milou, jindy spíše tragikomickou karikaturu: hravé rozvíjení některých motivů je možná zábavné, ale i chtěné. Mnoho peripetií má sotva jiný smysl než doplnit celkový obraz metropole, která je plná lidí ze všech koutů světa, jež sem přivedly různé, zpravidla nepříliš radostné důvody.
Podobný problém vyvstává, když spisovatelka vykresluje jednotlivé lidské typy. Někdy jsou její charakteristiky výstižné, občas ale poněkud neživotné, účelové a typizované. Postavy místy jednají nepochopitelně a nemotivovaně a jejich počínání pak podivuhodně kontrastuje s reálným základem vyprávění. Olga a Oleh přijeli do Prahy za lépe placenou prací a snažili se českému prostředí přizpůsobit, ale jejich dcera Marina pěstuje na pozemku za ubytovnou zeleninu, nebaví se s českými dětmi, nestojí o značkové věci a k narozeninám chce oslíka. Při čtení si leckdy vzpomeneme na to, co autorka prozradila v interview o vzniku Umělohmotného třípokoje (2006): „Je to autobiografie mejch fantazií. Mejch osobně a mejch fantazií o fantaziích jinejch lidí.“
Populární příspěvek
Ačkoliv se ani zde autorka nevzdává svého jednoznačně rozpoznatelného rukopisu, spočívajícího v častém opakování určitých slov, nezřídka neologismů, je třeba říct, že oproti jejím předcházejícím knihám je její jazyk střízlivější, takřka uměřený. Poněkud omezeny jsou i hovorové prvky, což celkovému dojmu rozhodně prospívá. Vyprávění se sice rozbíhá do nejrůznějších odboček a slepých uliček, ale celkem vzato ubíhá slušným tempem. Pokud si však chceme knihu užít takto prvoplánově, čeká nás na konci nepříjemné zklamání: kam zmizel od začátku nevypočitatelný a čím dál tím tajemnější Oleh? Byly některé postavy jen výplodem bujné fantazie naší vypravěčky? Můžeme důvěřovat hlavní hrdince? Příběh prostě najednou skončí bez jakéhokoliv vysvětlení. Místo toho je nám objasněna záhada z historie Olžiny rodné vsi, kde zločinný sovětský režim po válce nechal vyvraždit půl milionu koní. Nešťastní kopytníci museli zahynout patrně proto, aby čtenář pochopil, že nevyřešená minulost tíží nejen nás, ale i Ukrajince.
Ti zde jsou jakýmsi ztělesněním autorčiných – potažmo obecně českých – představ o Ukrajincích. Nelze tu nevzpomenout román Bílej kůň, žlutej drak (2009), údajnou prvotinu mladičké vietnamské spisovatelky Lan Pham Thi, ve skutečnosti mystifikaci spisovatele Jana Cempírka. Zájem, jejž kniha vyvolala u kritiky i čtenářů, svědčí o tom, že téma migrantů je v české společnosti aktuální. Jak vidíme my je? Jak vidí oni nás? V novém románu se bohužel stále sváří dvě různé tendence: místy se zdá, že se autorka snaží vystihnout skutečný život Ukrajinců, jindy to zase vypadá, že je chce použít coby satirické zrcadlo české společnosti a jejích problémů. Kniha Čechy, země zaslíbená bohužel literárními kvalitami neohromí, čte se ale celkem dobře a není špatná jako populární příspěvek k veřejné debatě o postavení pracovních migrantů.
Autor je ukrajinista.
Petra Hůlová: Čechy, země zaslíbená. Torst, Praha 2012, 224 stran.