Prezidentské volby jsou za námi, ale něco nám tu po nich zůstalo. Rozdělená společnost by sice zasloužila smíření, ale místo toho sledujeme snahu jedné politické strany vytěžit z jedné prohry, co se dá. Té samé strany, od níž se její předseda dokázal v době předvolební kampaně jakoby kouzlem oddělit, aby po volbách vysvětlil, že on a TOP 09 už zase jedno jsou. Aktivizovaní voliči Karla Schwarzenberga se stávají nástrojem, který pomalu a jistě přeskupuje síly na pravici, a nastupují do (staro)nových bojů za jinou, lepší politiku. Představa, že jste součástí společenské avantgardy, se těžko opouští a zkušenost slavné prohry v ní může jen utvrzovat. Kromě toho se ukazuje, že zápal a pospolitost Schwarzenbergových voličů posiluje TOP 09, která se po dlouhých dvaceti letech chystá vystřídat ODS v pozici nejsilnější pravicové strany.
Pokud průběh prezidentského klání vedl třeba politologa Jiřího Peheho k radostnému objevu, že se naše společnost konečně vymanila z postkomunismu, a nachází se tudíž v éře postpostkomunismu, tak dění současné dokládá, že v postkomunismu stále pevně vězíme: je naší diagnózou a především určuje naši identitu. Opravdu se nezdá, že nás mladá generace vede do nové éry. Jde jen o to, že nahromaděnou energii je třeba využít, a nic k tomu nemůže posloužit lépe než nekonečný boj proti českým komunistům (a sociálním demokratům, kteří s nimi mluví). Nepřekvapí tedy, když Karel Schwarzenberg v den 65. výročí nástupu komunistů k moci zjistí, že si sice ještě „před ne tak dlouhou dobou myslel, že téma komunismu bude už dnes minulostí“, ale to se prostě pletl. Už má zase jasno, a tak se spolu se svým think tankem TOPAZ rozhodl zaštítit konferenci o nebezpečí komunismu, z níž vzešla studentská Břevnovská výzva, která vybízí vládu, aby (pokolikáté už?) nechala KSČM prověřit – tentokráte Nejvyšším správním soudem kvůli údajnému porušování ústavnosti. Studenti nemusejí sundávat své placky, s Karlem jdou stále v jednom šiku a omámení z nalezení vlastní politické důležitosti může pokračovat i se Zemanem na Hradě. Stále je proti čemu bojovat. KSČM je nejprověřenější strana v našich porevolučních dějinách, jde z jedné prověrky do druhé a celý ten trapný kolotoč zřejmě může skončit až v okamžiku, kdy se najde instituce, která ji prohlásí za nedemokratickou, a všechna minulá přezkoumávání vezmou rázem za své. Mnozí – v čele se senátorem Jaromírem Štětinou – by pak přišli o jediné téma, jež definuje jejich politické bytí, a třeba by si všimli, že vedle jedné zastydlé nereformované strany máme i akutnější problémy k řešení.
Při pohledu na protichůdné skupiny lidí, kteří se sešli v den únorového výročí nad hrobem Klementa Gottwalda – jedni aby plakali, druzí aby pískali –, začíná být pomalu těžké rozhodnout, která z nich je více k smíchu. Zda mladí aktivisté z organizace Protialt, kteří si pletou kritiku vlády rozpočtové odpovědnosti se snahou vrátit dobu před rok 1989, nebo senioři, kteří míru spravedlnosti minulého režimu odvozují pouze od sociálních jistot, jichž se jim dnes nedostává. První jako by žili v minulosti, jíž přitom znají jen z vyprávění, a druzí kvůli asociální přítomnosti vytěsnili pošlapávání lidských práv v době vlády Národní fronty. Nakonec se jedni druhým ve svém selektivním vnímání skutečnosti docela podobají.
Jeden by po zkušenostech z loňského roku řekl, že nedůvěru v naši politickou reprezentaci a v politiku vůbec mohou populisticky využívat především lidé typu Janečka či Babiše, kteří se od stran a politiky distancují a sdružují se v nejrůznějších milionářských protikorupčních uskupeních. Jenže se ukazuje, že všudypřítomná depolitizace může hrát do noty i stále plně mobilizovaným Schwarzenbergovým voličům, kteří se mají znovusjednotit v nově založeném Fóru Karla Schwarzenberga, jež prý bude „tak trochu“ spojeno s TOP 09. Otevřeno bude všem, kteří jsou otráveni českou politickou scénou, TOP 09 jim sice tolik nevoní, ale její satelit v podobě sdružení jim sedne, neboť jej mohou paradoxně chápat jako fórum protestní. V rámci sdružení prý mohou vyjádřit svůj odstup od strany, která by je však v budoucnu ráda využívala na kandidátkách. Jde tedy především o to co nejlépe zužitkovat podporu voličů Schwarzenberga, který dnes, zdá se, visí ve vzduchoprázdnu nad vší tou nízkou a špinavou politikou. Jednou je kníže předsedou vládní strany, podruhé zase symbolem, jenž se vůči zkorumpovaným stranám úspěšně vymezuje. Je sám sobě vládou i opozicí, může být ikonou současného marasmu, ale i světlem na konci tunelu. Stačí si jen vybrat.