eskA2látor 2

Dokud člověku nespadne do klína dostatek peněz, nestojí to s životem za nic. A pokud vaše poštovní schránka, samozřejmě i s bytem, ve skutečnosti patří starší paní, jejímž náboženstvím se ke konci života stalo pravidelné milosrdenství, obstarávané ovšem výhradně složenkou, kastlík se snadno promění v malý koncentrák, symbolický skanzen genocid, tělesných vad a hladomorů. Hmatatelnou podstatu těchto mnohdy velmi odlehlých hrůz zde jako jakási relikvie obvykle reprezentuje obyčejná propiska nebo odlitek stříbrného andílka na řetízku, který by snad mohl potěšit někoho, kdo ještě nepoznal nic krásného, jinak je ovšem leda k pláči. Jenže, božínku, jak mě tyhle kýče dokážou vzrušit! Hlas utrpení nám v přiloženém dopise – jako dobrý duch kanceláře některé z nadací, anebo jako múza sadismu – přináší milosrdná sestra. „Vážení přátelé, musím Vám dnes napsat, protože tato scéna je tak srdcervoucí! Malému děvčátku se svírá hrdlo a v křeči lapá po dechu. Kůže plná záhybů pokrývá její křehké kosti, které sotva nesou ztýrané tělo. Zmocňuje se jí strach a má prázdný výraz v očích, když ji smrt připravuje o poslední dech,“ píše vysmátá sestra Clare a s chutí pokračuje: „Ale malá Malika stále ještě žije… Malika se na Vás dívá: v očích bolest, hlad, nemoc a utrpení… Ptá se, proč má takový hlad… proč tak trpí…“ Závěr se dá očekávat. Ať zaplatíme tisíc korun nebo jen deset, náš příspěvek jistě někomu pomůže. Koneckonců obětí je zřejmě dostatek a nejsou náročné. A tak je za chvilku perverzního vzrušení případně možné také nedat vůbec nic a ještě si nechat propisku.