Film Kathryn Bigelowové 30 minut po půlnoci (Zero Dark Thirty, 2012) o dopadení Usámy bin Ládina byl nominovaný na pět Oscarů. Nakonec získal pouze jednoho za střih zvuku, a ještě k tomu napůl s bondovkou Skyfall. Jedním z důvodů neúspěchu mohly být sílící hlasy kritizující způsob, jakým film zobrazuje mučení vězňů.
Bigelowová pro svůj snímek zvolila kvazidokumentaristický přístup, který rozptyluje vyprávění mezi několik různých perspektiv. Snaží se tak vyhnout zploštění a mytizaci spletitého příběhu, což je problém, se kterým se hollywoodské historické filmy často potýkají. Odtažitý způsob zobrazení ovšem naráží na své limity ve scénách, které zachycují tzv. rozšířené výslechové metody – tedy mučení. Nijak se totiž nevypořádává s dehumanizací vězně, které je jedním ze základních aspektů psychologie mučení. Bigelowová se tak ocitá v ošemetné situaci, ve které se sama snaží vyvarovat kliček a ovlivnění diváka, ale zároveň zachycuje své postavy, jež takové triky používají. Bez jakéhokoliv varování tak přesouvá zodpovědnost za identifikování této iluze na diváka.
Nejvýraznější kritikou byl otevřený dopis Sony Pictures, který napsali tři američtí senátoři v čele s Dianne Feinsteinovou. Ta předsedá senátní Zpravodajské komisi, jež vedla rozsáhlé vyšetřování metod zadržování a výslechů CIA. Po prozkoumání více než šesti milionů stran záznamů CIA (včetně utajených dokumentů) vydala komise zprávu, v níž jednoznačně uvádí, že klíčové informace vedoucí k dopadení bin Ládina nebyly získány pomocí „rozšířených výslechových metod“. V otevřeném dopise pak společně se senátory Carlem Levinem a Johnem McCainem (který byl sám mučen jako zajatec ve vietnamské válce) označují způsob, jakým je mučení ve filmu znázorněno, za „výrazně nepřesný a zavádějící“. Poukazují na rozpory mezi dějem filmu a reálným dopadením bin Ládina a uvádějí, že hlavní stopa – identita bin Ládinova osobního kurýra Abu Ahmed al-Kuwaitiho – byla dokonce získána „prostředky nesouvisejícími s programem zadržování a vyslýchání“.
Náhled na mučení je dále zkreslen přístupem postav. Tady problém nespočívá ani tak v tom, co je ve filmu zobrazeno, ale v tom, co je z něj vynecháno. Kritika mučení je z filmu téměř úplně vypuštěna. „Nakonec se každej zlomí, to je biologická danost,“ vysvětluje agent CIA v jedné scéně spoutanému vězni. V jiné zase jeden ze zadržovaných slibuje kooperaci, jen když už skončí mučení. Jediný člověk, z jehož úst ve filmu uslyšíme kritiku těchto praktik, je Barack Obama. Toho zahlédneme na obrazovce televize během schůze agentů CIA, jak viní z používání „rozšířených výslechových metod“ předchozí administrativu prezidenta Bushe a zároveň tvrdí, že tyto metody už v současnosti nejsou využívány. Obamovo vyjádření přichází po dlouhé sekvenci scén, ve které jsou od vězňů pomocí mučení získány hodnotné informace. Útržky z rozhovoru s Obamou jsou zároveň zarámovány nesouhlasnými pohledy agentů CIA a jeho kritika v rámci filmu vyznívá poněkud planě. Krom toho film naprosto ignoruje kritické hlasy z řad FBI, Bushovy administrativy či samotné CIA, které se vůči mučení vymezovaly.
Je samozřejmě těžko uvěřitelné, že by Bigelowová točila svůj film se záměrem obhajovat mučení. Pravděpodobnější je, že oslněna zdroji a dokumenty, k nimž jí umožnila přístup jak CIA, tak Bílý dům, nekriticky přijala nepřesné informace. Bezpochyby pak hlavně chtěla nastartovat veřejnou diskusi týkající se této palčivé kapitoly amerických dějin. Ale přestože se vyjádřila, že ji obtížnost tématu motivuje, snímkem 30 minut po půlnoci si patrně ukrojila větší sousto, než mohla zvládnout.
Bigelowová nechala do filmu prosáknout závažné faktické chyby a nyní se brání slovy, že je to přece „jenom film“. Snímek je ale uveden větou, ve které je důraz na autenticitu kostrbatě zdvojen: „Založeno na autentických svědectvích o skutečných událostech.“ V rozhovorech pak režisérka svůj film podává jako takřka žurnalistický. Věcnou debatu tímto pokrytectvím příliš nepodněcuje.
Celá diskuse ohledně ztvárnění mučení v 30 minut po půlnoci, respektive její upozadění v americkém mediálním prostoru vyznívá o to absurdněji, že po prosincové střelbě na základní škole v Newtownu se s naléhavostí znovu vynořilo daleko problematičtější téma – otázka vlivu hollywoodských filmů na pachatele podobných masakrů. Určitou roli jistě hraje fakt, že údajná glorifikace násilí je daleko snadnějším terčem kritiky než nenápadné úpravy historických skutečností či problematický styl ztvárnění. Tyto nedostatky však představují o to větší problém, když vezmeme v úvahu, že 30 minut po půlnoci v mnoha ohledech překonává historické filmy. Snímek bude pro velké množství lidí primárním zdrojem informací o dopadení bin Ládina. Jakákoliv nepřesnost, která není uvedena na pravou míru, tak může mít dalekosáhlý dopad.
Autor je filmový publicista.