Zachraň se, kdo můžeš

Skoky burziánů z oken mrakodrapů na Wall Street, hladové pochody, dlouhé fronty střadatelů při „runech“ během bankovních panik. To jsou patrně tři nejcharakterističtější obrazy spojené s Velkou hospodářskou krizí, která nejenže zásadně ovlivnila zejména zlaté poválečné třicetiletí, ale stala se i referenčním bodem současné krize počátku 21. století, která pořád ne a ne skončit. Právě Velkou krizí se zabývá kniha historiků Jakuba Rákosníka a Jiřího Nohy Kapitalismus na kolenou. Představuje ji jako „krizi modernity“, tj. nikoli pouze ekonomickou, ale systémovou, a tedy také sociální a politickou. V souladu s kritickým přitakáním modernizační koncepci o ní mluví jako o projevu přechodu od liberální modernity k modernitě organizované. Autoři, hlásící se k metodologické pluralitě, jež má bránit příliš jednostrannému pohledu na dané téma, ve čtyřech oddílech rozvinou celou škálu dopadů, reakcí a také interpretací, jež krize vyvolala ve své době i v následné historiografii a v neposlední řadě i v ekonomické teorii.

Černé dny

Symbolickým počátkem Velké krize je bezesporu „černý čtvrtek“ 24. října 1929, kdy došlo k poklesu Dow Jonesova indexu pod „magickou hranici 300 bodů“, čímž začal krach newyorské burzy, dovršený v „černé úterý“ 29. října, kdy propad dosáhl 230 bodů. Její počátky ale sahají do roku 1928, kdy začala krize v zemědělství, a její kořeny svým způsobem splývají s důsledky první světové války. Mezi ně kromě zemědělské krize patřil růst nezaměstnanosti, nestabilní mezinárodní měnový systém a také válečné dluhy. Ty se týkaly nejen Německa, odsouzeného jako jediného viníka války vítěznými spojenci k nerealisticky vysokým válečným reparacím, ale i takřka všech dalších evropských států, jejichž věřitelem byly USA. Označení „velká“ si ale, jak poznamenávají autoři, krize vysloužila až v roce 1931, kdy v květnu začaly v Evropě ve velkém padat banky.

Časové vymezení je tak nejednoznačné nejen rozdílem mezi Spojenými státy a zbytkem světa. V Československu autoři krizi vymezují roky 1929 až 1935 s tím, že její odstranění do značné míry splývá s nárůstem zbrojní výroby v důsledku očekávaného konfliktu s nacistickým Německem. V ostatních státech se pak toto vymezení různí, někde ji ohraničuje až skutečné ekonomické oživení, někde politické milníky, jakým byl nástup nacistů k moci nebo počátek Nového údělu (New Deal) amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta. V jistých ohledech byla jejím koncem vlastně až druhá světová válka. Ještě daleko rozrůzněnější jsou potom výklady příčin krize. Kapitalismus na kolenou podává přehled rozdílných interpretací, vycházejících často z naprosto protikladných a vzájemně nesmiřitelných ideových východisek. Ty sahají od představitelů Rakouské školy Misese a Hayeka k Johnu Maynardu Keynesovi nebo k zástupcům Stockholmské ekonomické školy. Ani v ekonomii, ani v historiografii nicméně dodnes nepanuje obecná shoda, co konkrétně krizi způsobilo a jaká ekonomická politika na ni byla adekvátní odpovědí.

Ožebrač svého souseda

Jisté je, že ve své době byla Velká krize navzdory tomu, co se snažili hlásat Mises nebo Hayek, považována za selhání anebo přinejmenším krizi ekonomického i politického liberalismu (a do této doby se také datuje definitivní rozdílné používání tohoto pojmu v Evropě a USA). A tak nejenže „všechny tradičně zažité ideologické nálepky jako by se v ekonomickém kataklyzmatu třicátých let ve vztahu k protikrizové politice pomíchaly“, ale v mnoha zemích došlo i ke „krizi demokracie“ a nástupu autoritářských režimů.

Protikrizová opatření dělí autoři na tři varianty: 1) deflační politiku, 2) cestu devalvace měny, opuštění zlatého standardu a devizové kontroly a 3) intervenční opatření jako investice nebo pracovní projekty spojené s keynesiánskou revolucí, jež znamenala zásadní proměnu fiskální politiky, kdy se deficity veřejných rozpočtů staly prostředkem k ozdravení ekonomiky. Jednotlivé vlády užívaly většinou kombinace či postupné zkoušení těchto opatření. Jako převládající směr ve třicátých letech ale autoři hodnotí tendenci „řešit krizi pomocí postupu ‚ožebrač svého souseda‘“, a proto se rozmáhal protekcionismus, systém cel či dovozních kvót ve stylu „zachraň se, kdo můžeš“ na všech stranách. Sklony k autarkii projevovala například i tradičně liberální Velká Británie.

Ačkoli autoři nepovažují zmíněnou krizi demokracie za jednosměrný důsledek Velké krize, selhání ekonomického liberalismu jí bezesporu napomohlo. Pro komunistickou levici byla krize naplňujícím se osudem kapitalismu, sociální demokraté v ní nejistě lavírovali mezi marxistickou rétorikou a praktickým parlamentarismem, v rozporu s liberální tradicí byl i Rooseveltův americký New Deal. V mnoha zemích byla významným impulsem pro rozvoj korporativního státu, ať už v jeho fašistické, nacistické či konzervativní podobě. Korporativismus v zásadě stál na ústřední roli státu, odbourání demokracie, zachování soukromého vlastnictví a námezdní práce a na zprostředkující úloze stavovských organizací mezi státem a jednotlivcem. Přestože korporativistické myšlenky rezonovaly i jinde než v Dollfussově Rakousku, Mussoliniho Itálii nebo Hitlerově Německu, jako svébytnou cestu z krize je autoři hodnotí spíše skepticky a vidí v nich daleko více instrument podřízení autoritativnímu státu než důsledné uplatňovaný koncept.

Ne, nejsme na kolenou…

Jiří Noha a Jakub Rákosník se v předmluvě knihy zmiňují o ambici vytvořit dílo, které by pojednávalo komplexně o Velké krizi v jejích širších souvislostech. To se jim daří poměrně dobře, i přes několik málo rétorických škobrtnutí, například když mluví o nacismu a stalinismu jako o „barbarském násilí, které se vymyká tradici evropské civilizace“, což je s přihlédnutím ke kolonizaci nebo náboženským válkám poněkud příliš optimistická interpretace evropských dějin. V celém textu se, většinou úspěšně, snaží explicitně nehodnotit ani vysvětlení vzniku, ani recepty na léčbu krize, třebaže v závěru jako úspěšné řešení uvedou kombinaci volnější měnové politiky, stagnaci reálných mezd a umírněné zásahy do cenotvorného mechanismu trhu, což byly nástroje přístupné všem tehdejším vládám, od sociálnědemokratických až po fašistické.

Tím spíše překvapí, když autoři, kteří se pečlivě vyhýbají hodnocení, v posledním odstavci citují z přednášky šéfa amerického Federálního rezervního systému Bernankeho k oslavě devadesátin Miltona Friedmana a uzavírají text formulací, že „léky, které se jevily jako efektivní léčba ve druhé třetině 20. století, se tak dnes stávají příčinou nemoci pacienta“. Jako by příčinou stávající krize nebyl rozbujelý a v zásadě nikým příliš nekontrolovaný mezinárodní finanční sektor, ale vysoké deficity veřejných rozpočtů. Jakkoli ty v řešení nijak nepomáhají, skutečnost, že je pro státní rozpočty čím dál větším problémem čelit současné krizi, ještě neznamená, že jsou její příčinou.

Autor je publicista.