Organizace ETA měla v době Vánoc, tedy dva roky od jednostranného prohlášení o zastavení bojů, odevzdat zbraně a ukončit činnost. Malá ochota španělské vlády k vyjednávání ale zřejmě tento historický milník o několik měsíců oddálí.
Dlouhotrvající vyjednávání mezi organizací ETA a španělskou vládou se točí především kolem situace politických vězňů. Těch je zhruba šest stovek a zdaleka se nejedná jen o materiální strůjce ozbrojených akcí: nezanedbatelnou část tvoří aktivisté Batasuny a dalších politických organizací, kteří byli odsouzeni i k několika desítkám roků vězení za to, že byli aktivní ve skupinách, jež španělská justice vinila z napomáhání terorismu. Baskická organizace oficiálně požaduje amnestii a propuštění veškerých politických vězňů, ale pravděpodobně by se spokojila s osvobozením té části uvězněných, kteří se nepodíleli na ozbrojených akcích s fatálními následky. Volá se také po ukončení takzvané politiky rozptýlení, kvůli které si odsouzení odpykávají trest ve věznicích vzdálených stovky kilometrů od jejich rodin sídlících v Euskadi, stejně jako po standardní aplikaci vězeňských norem pro staré a nemocné vězně.
Konec doktríny Parot
Vyjednávání, které španělská vláda pochopitelně popírá, se však dostalo na mrtvý bod v říjnu, kdy Evropský soudní dvůr pro lidská práva prohlásil takzvanou Parotovu doktrínu za neslučitelnou s Evropskou chartou lidských práv. Jen díky ní přitom mohl španělský stát několik let nelegálně držet ve svých věznicích desítky bývalých aktivistů a aktivistek ETA. Jejich nutné propuštění však nejkonzervativnější část voličstva vládnoucí Lidové strany (Partido Popular, PP) nesla velice nelibě.
„Konec politiky rozptýlení přichází v úvahu až po rozpuštění ETA,“ oznámil ministr vnitra Jorge Fernández Díaz na konferenci, kam byla pozvaná i sdružení rodinných příslušníků obětí ETA, která odmítají jakýkoli kompromis s organizací a s autonomistickými silami. Současně vláda Mariana Rajoye přitvrdila svou linii vůči baskickým aktivistům žijícím v zahraničí a začala požadovat jejich vydání do Španělska v případě, že jsou vyšetřování či již odsouzeni. Nejznámější jsou případy aktivistky Aurore Martineové, které hrozí desítky let vězení za pouhé členství ve straně Batasuna, a aktivisty Landera Fernandeze Arrindy, jenž je na základě silou vynucených svědectví obžalován ze zapálení autobusu. Oba nakonec stanou před madridským Národním soudem, který je opakovaně kritizován za svoji jednostrannost v procesech týkajících se baskických aktivistů.
Je zřejmé, že v poslední partii táhne španělská vláda za delší konec provazu. Ozbrojená organizace v současnosti čítá maximálně padesát aktivních členů, z nichž část je pod kontrolou tajných služeb a zbytek má potíže s pohybem po baskickém území. Organizaci se již delší dobu nedaří rekrutovat nové členy, pozbyla schopnost vést ozbrojené akce a její nebezpečnost se limitně blíží nule. Pokud se vyjednávání podaří, vláda Mariana Rajoye si bude moci připsat historický úspěch; v opačném případě jí v rukou zůstane užitečný nástroj k vyvolání strachu, kterého bude moci používat v polemice a represivním tažení proti autonomistické levici (Izquierda abertzale) sdružené kolem hnutí EH Bildu.
Většina členů organizace ve vězení i na svobodě si je této situace vědoma a odmítá nadále sloužit jako prázdný strašák vůči současné autonomistické levici. Každý ústupek vládě má ale rozkladný efekt mezi členy na svobodě i v kolektivech vězněných členů.
Čekání na Katalánsko
Na podzim navíc vykrystalizovala nová úroveň politického konfliktu. Na konci listopadu představila baskická regionální vláda svůj Plán pro mír a soužití, jenž se chce zasadit o neutrální studium historie násilí, zahrnující i případy páchané veřejnou mocí a trpěnými polovojenskými oddíly. Současně však Plán počítá s postavením pomníku obětem autonomistického terorismu, zatímco stovkám a tisícům mučených a zabitých obětí státní moci nebude věnována ani pamětní deska. Plán také vznáší více požadavků vůči ETA (požaduje její bezpodmínečné rozpuštění) než vůči španělskému státu, jehož současná ústavní architektura je považována za nedotknutelný rámec. Hlavní cíle spočívají především v prohloubení prvků přímé demokracie na regionální úrovni.
Plán pro mír a soužití sklidil souhlas všech relevantních politických aktérů, od socialistů až po konzervativce, a kriticky se vyjádřila jen Izquierda abertzale. Ta se naopak snaží prohloubit spolupráci s dalšími autonomistickými levicovými stranami, především s katalánskými republikány sdruženými v hnutí ECR, které čeká v roce 2015 jednostranně vyhlášené referendum o autonomii Katalánska. Všichni se shodují, že je nutné, aby byla uznána národnostní svébytnost Basků, Katalánců a osob hovořících galicijštinou. Zůstává však otevřenou otázkou, zda je nezbytné, aby se tato národnostní svébytnost přelila do ustanovení národního státu, či zda by nadějnější formou nebyla například konfederace. V této volbě bude mít důležité slovo Evropská unie, jelikož žádná z politických sil nechce vystoupit z procesu evropské integrace.
Baskické autonomistické hnutí se tudíž nachází na několika rozcestích. Ani v případě, že by se nakonec ETA rozpustila, nemůžeme očekávat, že by polevila represe vyvíjená proti jejím aktivistům a aktivistkám. Vzepětí katalánského autonomistického hnutí je velkou příležitostí pro překonání současného španělského ústavního statu quo, ale současně vede k posílení tiché dohody mezi umírněnými autonomisty sdruženými v Baskické národní straně (PNV), socialisty ze Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) a konzervativci z Lidové strany (PP). Autonomistická levice se tak nachází v politické izolaci, byť s její sociální a ekologickou politikou souhlasí významná část španělské společnosti.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.