eskalátor

Poslední měsíce se mezi literáty hovořilo o ideo­logickém ukotvení umělce, kritika či periodik. Čím dál méně zábavná debata skončila u Štollů, Stalinů a řečí o úkolování na jedné a výsměchu na druhé straně. Ve stejné pasti ostatně končí většina debat, které se nějak dotknou sporu o antikomunismus – účastníci se nedokážou shodnout ani na předmětu sporu a celá diskuse jako by se opakovaně přetáčela na začátek. Co s tím? Je třeba přijmout fakt, že liberální sen, ve kterém se strany posadí, dají si kafíčko a názorově se přiblíží nebo alespoň obohatí, se většinou neuskuteční. Antikomunisté, kteří místo Marx občas napíšou Hitler a současnost považují za ideologie prosté završení dějin, si s levičáky, kteří chtějí oprášit Teigeho bez Trockého, Marxe bez Lenina (a někteří i Lenina bez Lenina), prostě nemají co říci. A je dost úmorné se na ně přitom dívat. Každé další polemice, panelové diskusi nebo duelu hrozí, že zabředne do zbytečného žvanění a opakování mnohokrát řečeného. Že přispěje k jedinému: k zahlcování prostoru. Ať tedy všichni mluví, ale ne nutně spolu.

A. Handl

Kolik je to sezon, co móda nadiktovala ženám nosit pestrobarevně vzorované a pomalované holínky? Anebo s nimi jako první vypochodovali oni světové proslulí letní olympionici? Vídal jsem je na ženách i v poměrně teplých dnech – a pak už ne. Přece jenom asi převážila praktická stránka věci – totiž že tohle se fakt nedá nosit. Noha se zapaří, mysl zakalí, epíl­neepíl. Až v sajrajtu rozvodněných červnových řek přišly holínky zas ke slovu. V Libni i Karlíně bral kdekdo zavděk tou nazouvací neprodyšnou hrůzou pestrobarevně elegantních z módy vyšlých gumáků a tentokrát jejich vzory dotvářelo, světe, div se!, skutečné bláto. Podle kalendáře se dal návrat gumových botek očekávat i v posledních týdnech, ale zatímco minulou zimu jsem se touhle dobou učil nazpaměť Wolkerovu pohádku O milionáři, který ukradl slunce, letos musel onen chlapík vzít za­­vděk nějakým zdrojem záření zcela mimo viditelnou oblast spektra a slunce svítí jako o život. A tak si budeme na něco originálně půvabného muset počkat až do únorové olympiády v Soči.

P. Ctibor

Jak je to s drahotou? Jak se to vezme – záleží, z jakého úhlu se na ni nahlíží a co se porovnává s čím. Centrální bankéři považují nízký růst cen za zhoubný a dali jasně najevo, že se postarají o jejich progresivní vývoj do budoucna. Uskrovňovat dnešní spotřebu prý nemá význam. Statistiky dokládají, že kupní síla Čechů klesá. Jsme na tom dokonce hůře než Slováci. Ne že by to bylo zas tak překvapivé zjištění, ale srovnání se Slovenskem, které má za sebou přechod k euru, zamrzí. V porovnání s evropskými státy máme dražší plyn, ale levnější elektřinu. Tuto zprávu alespoň přineslo před Vánoci BBC. Když ale cenu elektřiny přepočítáme na kupní sílu – ouha! Praha vedle Berlína patří k nejdražším ze sledovaných měst. Následují Lisabon, Bukurešť, Bratislava nebo Varšava. Překvapení? Těžko. Přestože většina z nás pociťuje, že značnou část výdajů rodinného účtu tvoří nutné položky jako energie, léky a potraviny, pouhých patnáct procent lidí ohrožených chudobou vyšvihlo „rovnostářskou“ Českou republiku na nejlepší místo v Evropě. Tak vzhůru na povánoční slevy, ať trochu rozhýbeme ekonomiku!

K. Vojtíšková

Ve čtvrtek 27. prosince otřásl vládní čtvrtí v Bejrútu výbuch. Pět lidí zemřelo. Cílem atentátu byla jedna z hlavních osobností protisyrské koalice Spojenectví 14. března – Mohamed Chatah, který patřil k rádcům bývalého premiéra Saada Harírího. Atentát je po útoku na íránskou ambasádu z poloviny listopadu další z epizod plíživé občanské války, která je v Libanonu patrná od vypuknutí bojů v Sýrii. Po výhrůžkách, útocích na materiální statky a únosech se boj mezi silami stojícími na straně Bašára al­Asada a jeho početnými protivníky přetavil do tradiční formy atentátů s využitím automobilů, které obyvatelé Bejrútu dobře znají z předchozích konfliktů. Olej do ohně přililo otevřené vystoupení Hizballáhu ve prospěch syrského diktátora a mnohokrát provokoval i Izrael. Ačkoliv jsou bombové atentáty děsivé, jedná se o pouhé škádlení mezi protivníky, kteří jsou schopni daleko krvavějších činů. Bejrút a celý Libanon tak konec roku prožily v křehkém intermezzu mezi současnou studenou občanskou válkou a možným kmenovým konfliktem, který by pravděpodobně vedl k ještě větším masakrům než v předchozích občanských válkách.

J. Horňáček

Za našich fotrů byly cigarety Start jenom bez filtru. Třicátníci, kteří si pamatují krabičku „v měkkým“ ještě za dvacet sedm, si mohli zamlada dát startky „bez“ nebo „s“ a mladší ročníky už poznaly jen změkčilost s filtrem. Nyní tahle asi nejslavnější značka českých cigaret opouští náš svět docela. Jedna generace pankáčů s jejich koncem ztratila pevnou půdu pod nohama. Už nikdy s hrdostí nevytáhneme karton „stařen“ před vyjevenými zápaďáky a nebudeme se smát jejich komentářům „too strong“. „Stařeny“, „startovačky“, „startbora“ – tahle značka vždycky vybízela k hraní se slovy, aniž by na ni byla kdykoli jediná reklama. Kolovaly kolem nich legendy – že se vyrábějí ze zbytků po marlborkách nebo že jsou z tabáku, který se po­­užívá jako jed pro krysy. Jejich sláva byla taková, že větu „dám si stařenu“ pronášeli s dikcí dělníka v Zetoru i teprve jedenácti­letí kluci. Pak ale nezvládly přerod z nejlevnějších cigaret kupovaných kvůli ceně do stylové značky fungující jen na ty, kteří si v nich našli svůj fetiš chudoby, k níž se hrdě hlásili. Dělníci na stavbách si přece nebudou kupovat startky jenom kvůli tomu, že je vysokoškoláci považují za správně proletářské pokouření…

P. Šplíchal