Jsme jako dvouhlavé monstrum

Vaše první krátké filmy vznikaly s nulovými rozpočty v amatérských podmínkách. Natáčeli jste je přímo u vás doma s přáteli. Máte nějaké filmové vzdělání, nebo jste samoukové? Proč jste vlastně začali točit filmy?

Bruno Forzani: Bylo to krátce poté, co jsme se poznali. Tenkrát jsem měl nápad na krátký film, který bych se sám nikdy neodhodlal natočit. Hélène byla velmi aktivní, hned převzala iniciativu a přišla se spoustou nápadů. V pátek večer jsme se domluvili a v sobotu hned začali točit. Velmi rychle z toho ­vznikl náš první film Catharsis. Kdybych ten film točil sám, byl by to tradičnější filmový horor. Hélène ale přišla s experimentálnějšími technikami, jako je použití statických fotografií ve stylu Chrise Markera.

Hélène Cattetová: Výsledkem byl takový podivný mix mezi našimi dvěma univerzy. Byli jsme s tím velmi spokojení a rozhodli jsme se, že musíme tenhle náš společný jazyk dál rozvíjet. Neměli jsme žádné peníze, zkušenosti ani filmové vzdělání, takže jsme se všechno, od produkce po speciální efekty, museli naučit sami. Se stejným štábem, s jakým jsme točili své první filmy, pracujeme dodnes. Spolupracujeme už čtrnáct let, takže jsme schopní se domluvit a natáčet velmi rychle a efektivně.

Jak vypadá vaše autorská spolupráce konkrétně? Jste oba přítomní u natáčení všech scén, nebo si je mezi sebe nějak dělíte? Jakým způsobem píšete scénář?

H. C.: Když píšeme scénář, je to trochu jako ping­pong. Střídáme se v psaní nových scén a přepisování starých. Samotné natáčení je pro nás naopak velmi stresující, takže všechno děláme společně. Jsme jako dvouhlavé monstrum. Nechci, aby Bruno natáčel nějaké scény sám po svém.

B. F.: Ano, ona je sadistka a já jsem masochista. Každopádně u krátkých filmů se ten stres ještě dá zvládat, ale Podivná barva byla pro nás možná úplné maximum. Je to projekt, který jsme připravovali deset let a ke konci natáčení už pro nás byl nejen vyčerpávající, ale i destruktivní.

Ve své tvorbě reinterpretujete italský kriminální žánr giallo. Máte i nějaké současnější inspirační zdroje? Často vás například přirovnávají k francouzské senzualistické kinematografii, kterou zastupuje třeba Gaspar Noé nebo Claire Dennisová.

H. C.: Ano, Gaspar Noé, Lucille Hadzihalilovicová nebo Claire Dennisová a jejich filmy Carne, Sám proti všem, La bouche de Jean­Pierre nebo Krásná práce velmi výrazně ovlivnili styl, jakým natáčíme. Zaujalo nás používání statických záběrů a také rámování, hlavně časté velké detaily zabírající části obličeje.

B. F.: Ještě předtím, než jsme začali sami natáčet, jsme spolu na tyhle filmy chodili a byli jsme z nich nadšení. Poprvé jsem si tenkrát uvědomil, že kinematografie může mít tak intenzivní, zahlcující účinek.

Je pro vás dělení na autorské a žánrové filmaře vůbec důležité? Například Daria Argenta je možné považovat za žánrového, exploatačního i autorského filmaře.

B. F.: Ano, máte pravdu, když Argento točil své první filmy, chtěl v nich právě propojit žánrový film s autorským přístupem. Tohle spojení je podle mě typické i pro celý žánr giallo a právě díky němu jsme také schopni spolupracovat my dva, protože já jsem spíš hororový fanoušek, zatímco Hélène více zajímá experimentální přístup.

Vaše filmy jsou hodně abstraktní a více se soustředí na styl než na vyprávění. Je těžké vysvětlit producentům, o čem vaše filmy jsou, a získávat na ně peníze?

H. C.: Naši producenti jsou většinou cinefilové a dobře chápou, co se snažíme dělat. Problém je se sháněním peněz. Kvůli získávání financí musíme přepisovat naše scénáře do literárnější podoby. Když píšeme scénář, obvykle zapisujeme, co konkrétně v daném záběru uvidíme nebo uslyšíme. To je ale pro lidi, kteří platí naše filmy, příliš technický popis. Nicméně po našem celovečerním debutu Amer je shánění financí snadnější. Náš první celovečerní film původně měla být Podivná barva, ale bylo nemožné na ni získat prostředky.

B. F.: Někdy čteme, že v našich filmech vítězí forma nad obsahem, což je podle nás nesmysl. My se spíš snažíme vyprávět příběh pomocí stylu. Usilujeme o jakousi organickou jednotu obojího. Věci jako kostýmy, střih nebo způsob snímání jsou pro nás prostředky, jak vyprávět příběh.

Nakolik improvizujete, ať už na place nebo ve střižně?

H. C.: Máme problém vejít se do nízkého rozpočtu, se kterým pracujeme. Takže na improvizování nemáme vůbec prostor. Naopak, musíme se pečlivě připravovat, abychom měli natočené všechno, co budeme potřebovat ve střižně. Podivná barva se zčásti točila v poměrně známé secesní vile a rozpočet nám dovoloval jen tři natáčecí dny, takže jsme vůbec neměli možnost cokoli rozhodovat až na místě. Ale i jinak máme ve zvyku všechny záběry dopředu promýšlet. Myslíme si, že jednotlivé záběry jsou jako slova ve větě. Vyprávět příběh a nevzdálit se stylu není bez předchozího promyšlení možné.

B. F.: Dokonce děláme dva storyboardy. Nejdřív vytvoříme jeden velmi abstraktní a velmi intuitivní a poté, co se seznámíme s lokacemi, kde budeme natáčet, uděláme druhý, kde přizpůsobíme jednotlivé scény místům, na nichž se budou odehrávat. Podivná barva se natáčela v sedmi různých domech a pamatuji si, že v jednom jsme strávili celé tři dny, než jsme rozkreslili jednotlivé záběry. Měl velmi složitou a matoucí architekturu, takže jsme mu museli pořádně porozumět.

Dá se říct, že vaše filmy oslovují víc tělo než mysl. Přistupujete k natáčení spíš intuitivně, nebo konceptuálně?

B. F.: Jednoznačně intuitivně. Snažíme se pracovat s naším nevědomím, trochu ve stylu surrealistů. Občas nás dokonce náš vlastní film překvapí. Jednou nás jeden divák upozornil na dvě scény v Ameru. Když má holčička na začátku filmu noční můru, pomočí se, a stejná situace se opakuje, když je dospělá a leží ve vaně. Nás ale při psaní tahle souvislost vůbec nenapadla.

Mohli byste srovnat Podivnou barvu s vaším prvním celovečerním filmem Amer?

H. C.: Oba naše filmy se vlastně věnují stejnému tématu, ale z různých perspektiv. Amer je něco jako starší sestra a Podivná barva zase mladší bratr. Rozdíl je i ve způsobu vyprávění. Amer je lineárnější a víc se zabývá povrchem, zatímco Podivná barva spíš dekonstruuje princip detektivního pátrání. Amer je prosluněnější, Podivná barva temnější. Amer je také spíš o paranoii, kdežto Podivná barva o schizofrenii.

Používáte hudbu ze starých italských žánrových filmů a také název Podivná barva slz tvého těla je prý inspirovaný italskými žánrovkami, které často mají v názvu dlouhé poetické věty. Je to poctou těmto starším snímkům?

B. F.: Film se původně jmenoval Geometrie strachu, ale jak jsme několik let přepisovali scénář, došli jsme nakonec k tomu, že ten název vůbec nevystihuje téma snímku. Název Podivná barva slz tvého těla pro nás představuje určitý surreálný způsob shrnutí celého filmu. A zároveň máme rádi dlouhé názvy italských žánrovek. Takže jako všechno v našich filmech má i tohle rozhodnutí dvě tváře – na jedné straně je to láska k giallo filmům, na druhé určitá surrealistická poetika. Každopádně nechceme dělat pocty žádným starým filmům. Giallo je pro nás spíš volná inspirace, ke které se snažíme přistupovat hodně abstraktně. Mám třeba rád postavy tajemných vrahů v klasických giallech, ale nelíbí se mi poslední scény, ve kterých odhalíme zabijákovu totožnost a tím přijdeme o hodně z mysteriózního kouzla zbytku filmu. A z takových pocitů vycházím v našich filmech. Esence gialla podle nás není detektivka, ale zobrazování určité tenze mezi sexualitou a smrtí. Proto nám právě tento žánr připadá jako výborné východisko pro to, čím se chceme zabývat ve svých filmech.