Mikrodrama maďarského spisovatele Györgyho Spiróa se vrací na počátek první světové války. Telefonát ruského cara Mikuláše II. a německého císaře Viléma II, k němuž došlo 28. června 1914 těsně po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, rozkrývá nečekané historické souvislosti.
VILÉM: Ano. – Votre Majesté, car?
MIKULÁŠ: Votre Majesté, císař?
VILÉM: Můj milý Niki!
MIKULÁŠ: Můj drahý Vili!
VILÉM: Jak se má moje znejmilejší se střenka?
MIKULÁŠ: Carevna se má dobře, láskyplně a uctivě tě zdraví! Každý týden mi připomíná, že kdybys mě nepobízel, vůbec bych se neodvážil požádat ji o ruku!
VILÉM: 8. dubna, právě před dvaceti lety… Však jsem tě dlouho přemlouvat nemusel, jen jsem ti vrazil do ruky pugét…
MIKULÁŠ: 1894! Nejšťastnější rok mého života! Už je to dvacet let, hrůza, jak ten čas letí!
VILÉM: Bylo by hezké, kdybych tě mohl opět přivítat v Německu!
MIKULÁŠ: V listopadu to budou čtyři roky, co jsem byl u vás naposledy na honu.
VILÉM: Bylo chladno.
MIKULÁŠ: A bláta po kolena. Ale já mám bláto rád. Skolili jsme snad čtyřicet jelenů, přes šedesát srnců…
VILÉM: Niki, přijeď letos na podzim zas!
MIKULÁŠ: Milerád! V září válku dozajista ukončíme.
VILÉM: Co to, ona zanedlouho vypukne?
MIKULÁŠ: Dnes byl zastřelen rakouský následník trůnu.
VILÉM: Vážně? A jak to, že o tom nic nevím?
MIKULÁŠ: Mně to také oznámili teprve před pěti minutami.
VILÉM: Franz Josef o tom ví?
MIKULÁŠ: Však on už se to dozví. Pošle Srbsku ultimátum, a Srbsko ho odmítne; já budu mobilizovat…
VILÉM: Já se přidám na stranu Franze Josefa…
MIKULÁŠ: A tvoje vojska se střetnou s mými vojsky. Jako bojiště navrhuji východní Prusko, kraj kolem Visly poblíž Varšavy, ty končiny obývají Poláci, těch škoda nebude. Generál Samsonov již čeká v plné zbroji.
VILÉM: U mě se zase Von Mackensen už nemůže dočkat, kdy si s někým změří síly.
MIKULÁŠ: Za pár neděl, poté co sklidím několik menších vítězství, uzavřeme na východním bojišti mír. Ty jsi stejně vážně zainteresován jen na bojišti francouzském. Nebudu nic namítat, vtáhnešli do Paříže.
VILÉM: To je od tebe milé, Niki.
MIKULÁŠ: Srbsko, Rumunsko a Balkán si i nadále ponechám já. Polsko zůstane rozdělené.
VILÉM: Souhlasím.
MIKULÁŠ: U nás je takové napětí, tolik jurodivých, revolucionářů a bezbožníků a tolik generálů hladovějících po úspěchu, že je musím nechat, aby si vybili přebytečnou energii.
VILÉM: Mě také z těch mých generálů pomalu raní mrtvice, už je nemám kam povýšit: Von Seecht, Hindenburg, Ludendorf, von Falkenhayn, von Moltke… Nejsem štont jim pořádat tolik manévrů, aby mohli dokázat, co v nich vězí… Nějaká válka by se docela šikla, přestože se obávám, že to moje generály přespříliš posílí… Buď tak laskav, vynasnaž se, aby proti nám Brusilov a ostatní tvoji generálové čacky bojovali!
MIKULÁŠ: To ti slibuji. S generály to máš jako s mopslíky, občas je musíš nechat, aby se vyskotačili, aby pořád necítili, že je škrtí obojek. A taky opozici se musí něco předhodit, ať se v dumě hezky vyžvaní… Jak se mají bolševici ve Švýcarsku, co je financuješ?
VILÉM: V jednom kuse hrají šachy, protože jinak nemají do čeho píchnout. Je jich sedmadvacet a vytvořili šest vzájemně znepřátelených frakcí.
MIKULÁŠ: Co je na těch šachách tolik baví?
VILÉM: Jak to bylo s tím atentátem? Kde se to stalo?
MIKULÁŠ: V centru Sarajeva.
VILÉM: Sarajeva… Kde to je?
MIKULÁŠ: V Srbsku. Nebo vlastně ne, tadyhle adjutant vrtí hlavou… V Chorvatsku? Taky ne? V Bosně, říká adjutant. První atentátník, hned ti řeknu jméno, ano, Muhamed Mehmedbašič, se neodvážil vystřelit, ačkoli předtím to svatosvatě slíbil.
VILÉM: To je turecké jméno, ne? Ti atentátníci jsou Turci?!
MIKULÁŠ: Poturčení Slované, nebo poslovanštění Turci. Atentátníci jsou jihoslovanští nacionalisté sdružení v organizaci Narodna Odbrana. To znamená Obrana národa.
VILÉM: Kolik těch jihoslovanských národů vlastně je?
MIKULÁŠ: Kolik jich je? – Adjutant říká, že šest nebo sedm… Oni se všichni chtějí spojit do takového malého samostatného jihoslovanského království. Takový státeček ruským zájmům příliš nevyhovuje, ale musím jej podporovat proti Slovanům, co dostávají peníze od Rakušanů. No prostě tomu Muhamedovi spadlo srdce do kalhot a nevystřelil. Druhý atentátník… Jak že se jmenuje? Nedeljko? Tak tedy Nedeljko… Hodil na vůz bombu, ale špatně ji odjistil, vybuchla o deset vteřin později, než měla, takže zranila až osazenstvo dalšího vozu… A ten Nedeljko na místě spolkl cyankáli a skočil do řeky, nevěděl, že je hluboká jenom deset centimetrů, málem si zlomil vaz… A cyankáli už bylo nějaké prošlé, takže ho vůbec neotrávilo… (směje se)
VILÉM: A to jsou tvoji nejspolehlivější agenti? Niki!
MIKULÁŠ: To nejsou moji agenti, já je jen platím. Laciná cháska, oni jsou spíš zaslepení, než aby jim šlo o peníze. Já tě upozorňuju, Vili, že o spáchání atentátu jsem se dozvěděl dřív než celý ostatní svět.
VILÉM: Však já si to se svou tajnou službou ještě vyřídím. Ale povídej, jak to bylo dál!
MIKULÁŠ: Raněné odvezli do nemocnice a Franz Ferdinand se rozhodl, že je s kněžnou Sophií navštíví. Šlechetné gesto. Šofér, to je náš člověk, si jakoby spletl cestu, zastavil a začal couvat.
VILÉM: Na to je nějaký odborný termín…
MIKULÁŠ: Rusky říkáme rykverc.
VILÉM: To je ono!
MIKULÁŠ: Šofér manévroval na nábřeží, několikrát mu vyplivl motor, nabízel výborný terč. Měl střílet další atentátník, jak on se to jmenuje? – Gavrilo Princip. Děkuji. – Zamířil, ale ukázalo se, že si ráno zapomněl nabít pistoli. Takže je nakonec, následníka trůnu i s manželkou, zastřelil jeden z tělesných strážců, z půlmetrové vzdálenosti, přímo z vozu. Jako pachatele chytili toho chlápka, toho Gavrila, ten taky hned polkl cyankáli, ale byl tak nervózní, že je vyzvracel, zřejmě to bylo zase to prošlé… Jel s nimi v automobilu taky jeden guvernér… – Prosím? Adjutant říká, že se jmenuje Poťorek. Tak tomu se nic nestalo.
VILÉM: Prošlé cyankáli…! (chichotá se) Už dlouho jsem se tak nepobavil! – No, a jak se má tvůj syn, korunní princ?
MIKULÁŠ: Ta krvácivost se mu snad trochu zlepšila… Permanentně ho léčí náš dvorní génius, zaříkáváním, kladením rukou, modlitbami…
VILÉM: Rasputin, já vím, pořád mi o něm chodí hlášení. Ještě stále má u tvého dvora tak velký vliv?
MIKULÁŠ: Moje žena na něho nedá dopustit. Problém je v tom, že odmítá válku, protože se obává, že by znamenala konec Romanovské dynastie, a nijak se tím netají.
VILÉM: To je známkou omezenosti.
MIKULÁŠ: Je to génius, ale nemá za mák vzdělání. Nechápe, z kolika stran jsem napadán. Trochu klidu mi může zajistit jedině blesková válka.
VILÉM: Až moc známá situace. Doručení nót s vyhlášením války si vyžádá dva až tři týdny, ale v půlce července už se do sebe můžeme pustit, srpen také ještě padne na válčení a v září už můžeme uzavírat mír.
MIKULÁŠ: Mně to vychází taky tak.
VILÉM: Jak se má tvůj bratránek, král Jiří? Co se ti doneslo o jeho úmyslech?
MIKULÁŠ: Král Jiří souhlasí s tvým prohlášením pro anglické listy, že v Německu sílí protianglické nálady. Co se jeho týče, podporuje a podněcuje britskou nevraživost vůči Němcům. Vstoupí do války na naší straně, proti tobě.
VILÉM: S tím počítáme. Žádné velké slovo do pranice to nebude, Anglie je daleko. Mám v plánu použít proti Francouzům jedovatý plyn. Během půl hodiny se tím prý dají zabít statisíce lidí, tak uvidíme. Tvoje vojska ovšem plynu ušetřím. Prosím tě, Niki, králi Jiřímu ode mě předej srdečné pozdravy. Jsem moc zvědav, nakolik si dokáží s jeho flotilou poradit moje ponorky.
MIKULÁŠ: Král Jiří na ponorky příliš nevěří. Podle něho válka potrvá až do začátku, možná do poloviny října.
VILÉM: Moji generálové tvrdí, že jeho flotilu zničíme mnohem dřív.
MIKULÁŠ: Slyšel jsem, že se chystáš nasadit nový typ válečných vozů.
VILÉM: Ano, tanky. Ty žádná překážka nezastaví. Ale mezi námi: víc si toho slibuji od bojových letadel. Budou shora shazovat granáty.
MIKULÁŠ: Já vkládám důvěru v lidi. Odvaha a početní stavy ruského lidu jsou nevy čerpatelné.
VILÉM: Odhodlanost německého vojáka je příslovečná. Však my Francouzům ukážeme, zač je toho loket! – Nuže, drahý Niki, doufám, že tě budu moci v září spolu s britským panovníkem přijmout v Berlíně.
MIKULÁŠ: Rovněž doufám. Pozvání s díky přijímám a dám vědět králi Jiřímu V., aby s tím počítal. On to také jistě s potěšením uvítá.
VILÉM: Předej carevně výraz mé nejponíženější úcty. Královna Viktorie měla Alix ze všech svých vnoučat nejraději a my, ostatní vnoučata, jsme jí to velmi záviděli.
MIKULÁŠ: Obdivuhodná žena, neúnavně mi opravuje anglickou výslovnost. – Poslední dobou ji zneklidňuje, že mezi Rusy sílí protiněmecké nálady, marně jí říkám, že to musí být a že tyto nálady trvají jen dočasně, po válce jim bude rázem konec. (směje se) Skočit po hlavě do deseticentimetrové vody a přežít to! C’est ridicule!
VILÉM: (směje se) Prošlé cyankáli! C’est magnifique! – Měj se blaze, drahý Niki, buď uchován s celým svým národem při dobrém zdraví!
MIKULÁŠ: Mnoho štěstí, Vili, tobě i tvým vojskům!
(Klapnutí aparátu)
ADJUTANT: Veličenstvo, na druhé lince vás hledá generál von Mackensen.
VILÉM: Hned. Vy začnete neprodleně organizovat hon. Bude na začátku, ale nejpozději v polovině září. Přijede ruský car, britský panovník, císař František Josef a víte co, ať si třeba přijede i nějaký Francouz, který to přežije; možná že až se jim to tam zbortí, restaurují monarchii; ať přijede francouzský král. (směje se) Všichni samozřejmě s celým příbuzenstvem, ať to protokol sepíše. Chci, aby úlovky byly mimořádně bohaté. Alespoň osmdesát jelenů a sto dvacet divokých vepřů!
ADJUTANT: Jak poroučíte, Veličenstvo!
VILÉM: A medvědy! Ať má car radost! Nejméně dvacet ledních medvědů!
ADJUTANT: Lední medvědi v Rusku nejsou…
VILÉM: Právě proto! Sežeňte nějaké z Al
jašky!
ADJUTANT: Aljašku Rusové prodali Americe… Jak seženeme lední medvědy, jestliže i Amerika vstoupí do války?
VILÉM: Amerika je daleko a zůstane neutrální! – Ale když mermomocí chcete, můžete pozvat i amerického prezidenta… Kdo je tam vlastně prezidentem? Má vůbec nějaké jméno?
ADJUTANT: Nějaký Nelson nebo Wilson… Zjistíme si to, Výsosti.
VILÉM: To jsou zatím lidé úplně bez tradic, pochybuji, že vědí, co je to hon, ledaže by měli lovit Indiány…
ADJUTANT: K ledním medvědům opatříme taky Indiány.
VILÉM: Nechte jich přivézt šedesát.
ADJUTANT: Pět tuctů, tedy kopu Indiánů, na váš rozkaz. Kdyby nám Amerika nedala, objednáme si od cara Čukče.
VILÉM: Podrobnostmi mě nezatěžujte. Chci, aby to byl mimořádný, pamětihodný hon! Něco, co tu ještě nebylo, obrovský, obrovitánský hon míru! A ještě něco. Než rozešlete pozvánky, nezapomeňte jim vyhlásit válku.
Z maďarského originálu přeložil Robert Svoboda.
György Spiro (nar. 1946 v Budapešti) je dramatik, spisovatel, esejista, novinář a vysokoškolský pedagog. Pracoval jako dramaturg v Národním divadle v Budapešti (1975–1977) a v Divadle Gergelye Csikyho v Kaposváru (1981–1992). V letech 1992 až 1995 působil jako ředitel Szigligetiho divadla v Szolnoku. Spisovatelskou dráhu započal sbírkou Ne mondj le semmiről (Ničeho se nezříkej, 1972), o dva roky později následoval román Kerengő (Křížová chodba), inspirovaný životem a dílem jednoho z nejvýznamnějších představitelů maďarské básnické moderny Endre Adyho. Značné uznání si získaly romány Pod značkou X. (Az Ikszek, 1981; česky 1990 v překladu Anny Valentové), A jégmadár (Ledňáček, 2001) a Fogság (Zajetí, 2005). Kromě původní tvorby se věnuje také překladatelské činnosti především ze slovanských jazyků (dramata Čechova, Wyspiańského, Gombrowicze, Milosze a dalších).