Francie v posledních měsících prošla významnou politickou proměnou. Po drtivé prohře socialistů v březnových komunálních volbách a historickém úspěchu Národní fronty se prezident Hollande rozhodl k obměně vládního kabinetu včetně jeho předsedy. Nevýrazného JeanaMarca Ayraulta nahradil temperamentní a oblíbený ministr vnitra Manuel Valls. Komentáře na toto téma na sebe nenechaly dlouho čekat. Měsíc po Vallsově uvedení do funkce, 5. května, se Daniel Schneidermann v deníku Libération pokusil charakterizovat politický styl nového premiéra, který se svými názory řadí uvnitř Socialistické strany k pravému křídlu. Tvrdí, že hlavní doménou „vallsismu“ je bezpochyby umění balit nemohoucnost vlády do krásných, leč nic neříkajících slov. Hledat za nimi nějaký hlubší význam prý příliš nelze. Valls je totiž typem politikapragmatika, jenž své politické přesvědčení formuje podle toho, co je pro něj výhodné. Jde o mistra slova, „prodavače“ slibů, které je třeba nabízet v konkrétní čas na konkrétním místě, a to bez ohledu na to, zda jsou realizovatelné, či nikoli. Ve Vallsově světě, stejně jako v Mitterrandově, Chiracově či Sarkozyho, platí hodnoty nastolené mocnými: rady jsou brány jako příkazy a jedinými srozumitelnými kategoriemi jsou neoblomnost a přizpůsobivost, loajalita a zrada. Také proto byl Valls jedním novinářem přirovnán k postavě Franka Underwooda ze seriálu Dům z karet, který se k vysokému politickému postu dopracuje díky svému bezskrupulóznímu chování.
Velkým tématem posledních týdnů se stalo i jednání zástupců francouzské společnosti ALSTOM, předního výrobce energetických zařízení a železničních dopravních systémů, s americkou společností General Electric (GE). Ta přišla s nabídkou na koupi aktivit ALSTOMu v oblasti energetiky. Z celého případu se rázem stala závažná politická kauza, jelikož francouzská vláda si prodej výkladní skříně francouzského strojírenství americkým kupcům nepřeje. Do zajímavého kontextu dal případ na svém blogu na webu Le Nouvel Observateur 28. dubna Claude Soula. ALSTOM je dceřinou společností skupiny Bouygues, která je významným hráčem mimo jiné na telekomunikačním a mediálním poli. Současnou vládu si tato skupina získala zpravodajstvím televize TF1, jež se v kritice prezidenta a ministrů vysloveně krotí. Bouygues současně s představiteli státu vyjednává o přesunu zpravodajské stanice LCI mezi bezplatné kanály, což by znamenalo výrazný nárůst sledovanosti. Soula má za to, že mezi Bouygues a politickými představiteli muselo v této záležitosti dojít k nějaké definitivní dohodě. Jinak by vlastníci Bouygues, vědomi si choulostivosti kauzy ve vztahu k prezidentovi a vládě, byli při jednání s GE jistě daleko opatrnější. Zároveň ale na základě této zkušenosti Soula apeluje na to, aby politici podnikatelským subjektům jako Bouygues za žádných okolností neustupovali, neboť v konečném důsledku je to vždy na úkor veřejného zájmu.
V dubnovém čísle Le Monde Diplomatique vyšla obsáhlá analýza francouzské a obecně evropské zahraniční politiky od AnneCécile Robertové. Jejím výchozím bodem je sblížení USA a Francie, která jako by na pozici předního amerického spojence vystřídala Velkou Británii. François Hollande se v této věci staví do role dovršitele „atlantizace“ národní diplomacie, započaté už Mitterrandem. Paříž v současné geopolitické situaci stojí na stejné straně jako USA, ať už se jedná o otázku íránského jaderného programu, syrské občanské války nebo ukrajinské krize. Robertová však tento vývoj sleduje se značnými obavami. Cituje diplomata, jenž počínání francouzských představitelů označil za nekoncepční a amatérské. Vadí mu především to, že Francie dobrovolně opouští pozice, které v minulosti tvrdě vybojovala: v ukrajinském konfliktu například roli zprostředkovatele víceméně přepustila Německu. Roli aktivního tvůrce světové politiky dnes Francie vyměnila za pozici pasivního pozorovatele, vyčkávajícího na kroky americké diplomacie. Do osmdesátých let přitom Francie prosazovala politiku „třetí cesty“, v jejímž rámci se měla Evropa stát alternativou USA a SSSR. Po pádu sovětského bloku se ale tato politika rozpadla; evropské státy se jako členové NATO přihlásily k programu prohlubování americkoevropských vztahů. Evropská unie dnes bohužel nemá žádnou strategickou kontinentální vizi, tvrdí Robertová. Ba co hůř: ani se ji nesnaží vytvořit. Jestliže Rusko prosazuje své zájmy na Ukrajině, dělá to proto, aby připomnělo EU, že patří do Evropy. Putin totiž velmi silně cítí plíživou „atlantizaci“ evropských zemí. A pokud EU svůj díl odpovědnosti za ukrajinskou krizi popírá, chová se jako malé dítě.