V dubnu a květnu odvysílala Česká televize druhou řadu dokumentárního cyklu Český žurnál. Tvůrci se tentokrát zaměřili spíše na obecnější a zároveň obtížnější témata – a poradili si s nimi vesměs méně přesvědčivě než v první sezoně.
Druhá sezona dokumentárního cyklu Český žurnál se oproti té předchozí, loňské, liší v mnoha ohledech. Kromě drobností, jakou je třeba fakt, že letos patroni projektu Vít Klusák a Filip Remunda neuvádějí žádný společný film (možná k naší smůle), jde především o tematické zaměření jednotlivých snímků. Loňské vydání se zabývalo poměrně výbušnými aktuálními tématy, která tenkrát více či méně hýbala tuzemským mediálním prostorem: prezidentská volba, metanolová kauza, případ řidiče Smetany. Letos se tvůrci věnovali fenoménům poněkud méně žhavým a nadčasovějším. Vytyčili si tak úkol, který je mnohem hůře zvládnutelný, než bylo například pozorování volebního dění.
Dělníci a gadžové
Úvodní Dělníci bulváru se stali bezkonkurenčně mediálně nejdiskutovanějším dílem letošní řady a ještě v současnosti jsou předmětem nejrůznějších polemických článků, často nečekaně slabé úrovně. Kupříkladu Jaroslav Plesl, šéfredaktor Týdne, ve svém úvodníku duchaplně označil režiséra Klusáka za „komunistu“, poněvadž údajně nerespektuje zákonitosti tržní ekonomiky. Je paradoxní, že tak bouřlivou debatu vyvolal právě snímek, který patří v rámci Klusákovy tvorby k těm nejslabším. Režisér se dopustil zásadní chyby, když celý film úzce spojil s nesnesitelně narcistní postavou bulvárního novináře Pavla Novotného, jemuž tak udělal velkou, byť jistě nechtěnou reklamu. Klusák se snaží odhalovat bezskrupulózní a cynické prostředí bulvárního tisku, avšak komplexní analýzu paparazziovského vesmíru, který navzdory své povrchnosti výrazně ovlivňuje veřejné mínění, rozhodně neposkytuje. Dělníci bulváru stojí a padají s Novotným, který sám o sobě žádnou inspirativní osobností není. Aspoň ne pro dokumentaristu s vyššími uměleckými nároky, jakým je Klusák. Místy přitom snímek nabízí různé nedotažené možnosti, jak téma rozvést – například důraznějším zpovídáním jiných bulvárních novinářů nebo oslovením respektovaných autorit, které s bulvárem přímo nesouvisejí (bláznivý pseudoaktivista Zdeněk Ponert ze začátku filmu takovou autoritou opravdu není).
Dosud málo známý režisér Tomáš Kratochvíl se při hledání tématu vydal opačným směrem. Ve svém Gadžovi zamířil na pomyslné sociální dno, do podnájmu v bytovce obývané severočeskými Romy. Je jistě namístě ocenit, že se objevil tvůrce, který se pokusil toto kontroverzní, mediálně dosti nafukované téma osvětlit pouze pomocí vlastní videokamery – ne z pozice akademického humanisty. Přesto nakonec jeho snímek postrádá jakoukoli dokumentární syrovost a svou výpověď přespříliš utápí trapnými introspektivními flashbacky o autorově osobním životě. Zavání to filmařským egoismem à la Igor Chaun, ale také sentimentální „špátovskou člověčinou“. Závěr, že Romové jsou stejní jako ostatní, a pokud se dopouštějí zločinů, pak mnohem menších než čeští tuneláři, je vzhledem k sociologické závažnosti látky zcela banální.
Vy lezete pod zem?
Z celé řady má ke standardní televizní publicistice asi nejblíže Zločin pana Chytila režiséra Iva Bystřičana. A to v dobrém i špatném slova smyslu. Bystřičan udělal stejnou chybu jako Klusák, když učinil výhradním objektem svého snímku jedinou osobu, v tomto případě úředníka Jiřího Chytila, obviněného v kauze Opencard. Chytilovo odtažité vystupování film zbytečně zdržuje a nepřináší ani v součtu žádné zásadní poznatky. Zklamáním je také interview s exprimátorem Pavlem Bémem, kterého režisér nedokázal donutit k upřímnějšímu výstupu. Mnohem bezprostředněji a konfliktněji naopak vyznívají pokusy o rozhovor s radními, fakticky odpovědnými (leč netrestanými) za danou kauzu. Přesto, navzdory všem těmto chybám, působí Bytřičanův film z celého letošního cyklu asi nejkompaktněji. Méně exhibuje, zato úsporněji slouží tématu.
Zato snímek Já, horník lze naopak označit za patrně nejslabší dílo, které pod hlavičkou Klusákovy a Remundovy produkční společnosti Hypermarket Film kdy vzniklo. Režisér Karel Žalud si sice už ve svých předchozích filmech rád pohrával s úmyslně chaotickou filmařskou strukturou, zde se mu však pod nánosem absolutně diletantsky a nesoudržně natočených výjevů ze života ostravských horníků podařilo jinak velmi živé téma zcela pohřbít. Vůbec nevyužil nejrůznějších společenskopolitických souvislostí, včetně role magnáta Zdeňka Bakaly, a místo toho horníky zpovídal až komicky znějícími otázkami, na které snad ani nemohla přijít kloudná odpověď: „Vy lezete pod zem?“ Anebo: „Vy opravdu nechcete přijít o práci?“ Pokud to vše byl nějaký velmi sofistikovaný režijní záměr, pak si režisér zřejmě spletl žánr.
Obnažení národa
Série vyvrcholila Obnaženým národem od Filipa Remundy. V dokumentu jsou jasně patrné rozdíly oproti filmařskému stylu jeho kolegy Klusáka, aspoň jak lze soudit podle jejich dosavadních samostatných filmů. Zatímco Klusák je reportérsky úderný a spíše politicky zaměřený, Remunda dodává dokumentu mnohem více poetických i groteskních rysů. Je to patrné především na první polovině Obnaženého národa, která snese srovnání s tím nejlepším z filmografie dua Klusák-Remunda. Jedná se o svérázně stylizovanou, obrazově precizní, zábavně „homolkovskou“ a nijak elitářskou výpověď o českých turistech, trávících dovolenou v chorvatských letoviscích a prezentujících se nejrůznějšími čecháčkovskými neduhy, které jsou chorvatským občanům jen pro smích. V druhé půli však režisér bez jakéhokoli vysvětlení opouští rovinu obecné úvahy a zaměřuje se na příběh českochorvatské rodiny, čímž se dosavadní groteska láme v rodinné drama, které svou nudností retarduje celý snímek a působí především jako nutná vycpávka zhruba hodinového dokumentu. S hodinovou metráží ostatně bojují všechny snímky Českého žurnálu a většina z nich by si bohatě vystačila i s poloviční délkou.
Přes všechny zmíněné neduhy cyklus Český žurnál pořád ještě převyšuje většinu dokumentární tvorby veřejnoprávní televize, která jako kdyby se dosud neodpoutala od názoru, že angažovaný autorský dokument je přežitek, zbytečně zatěžující koncesionářův mozek. I když se letošní řada příliš nevyvedla, stále v sobě nese výzvu k diskusi o věcech, o nichž se příliš nemluví. Příště by to chtělo originalitě a důležitosti témat lépe přizpůsobit také tvůrčí přístup.
Autor je filmový publicista.