Bejvávalo dobře - na oprátce

„To, co dnes vidíme ve většině galerií současného umění, a také to, co v nich uvidíme v následujících letech, jsou z velké části úplné hlouposti. Ti, kdo tyto věci do galerií prosazují, nejsou povětšinou úctyhodní vzdělanci ani služebníci umění jako takového, nejsou to hledači talentů či výjimečných osobností, kterým by chtěli pomáhat a sloužit. (…) Vysoké školy pak na radikální proměnu svého obsahu od řemesla a inspirace k ezoterickým disciplínám vytvářejícím ‚projekty‘ příliš nepoukazují, a když, tak s odkazem na evoluci a ‚generační obměnu‘. Otevřeně se distancovat od tradičního pojetí umění by pro ně bylo kontraproduktivní.“

S textem umělce Igora Malijevského, publikovaným na serveru Novinky.cz, se snadno dokáže ztotožnit početná skupina umělců a teoretiků umění napříč generacemi. Mají na takový názor jistě právo. Sdílí ho i řada pedagogů na našich základních, středních i vysokých školách, to znamená ti, kteří nejvíce ovlivňují myšlení dospívající generace. Není to moje domněnka, ale výsledek debat s některými učiteli. Zjednodušující, ale i podivně ukřivděný text je kritikou současných podob galerijního provozu, umělců a kurátorů, kteří svět umění, jak autor tvrdí, „plíživě privatizují“. Není proto namístě reagovat na něj pouze nezájmem (i když jsem to měl původně v plánu).

Nepochopení a frustrace z toho, co se v současném umění děje, je poznávacím rysem všech podobných úvah bez ohledu na to, kdo za nimi stojí. Podstatné je, co nám sdělují. Nejčastěji se v nich ozývají obavy a zlost vyvolané rozpadem známého a přehledného světa. Ten se za posledních sto let změnil v málo čitelnou změť, v níž je za umění považována jak tradiční olejomalba, tak pisoár, hovno v plechovce, osmihodinové video mrakodrapu, sušení sena v galerii, umělec rok zavřený ve sklepě anebo díra v překližce. Není snadné tohle někomu vysvětlovat – ze své lektorské praxe o tom něco vím. Měl bych snad předstírat, že tato díla nepatří do „pravého“ nebo „čistého“ světa umění, že jde jen o přechodné (i když nečekaně dlouhé) období? Bezpochyby ne.

Je zajímavé, že se autoři podobně vystavěných textů shodnou v otázce rozpolcenosti českého uměleckého světa. Objevují prostor, kde existují „oni“, tj. kurátoři, galeristé a netalentovaní umělci spjatí nevyslovenou, ale o to závaznější dohodou. Ti všichni stojí za neprůhlednými manipulacemi a „takřka bez výjimky požadují něco nejednoznačného, rozpitého, vzpírajícího se snadnému uchopení“. Vlastně se jedná o to, že málo srozumitelné dílo (či jeho autor) s námi hraje nekalou, mnohovýznamovou hru. Malijevského uvažování přerůstá v jakousi konspirační teorii: mluví o lidech, kteří „vnitřní okruh nikdy nezradí, budou ho do posledního dechu bránit, protože bez něj by hleděli do očí vlastní prázdnotě“.

Náš svět možná není o nic komplikovanější než ten předchozí. Jen máme nyní nesrovnatelně lepší přehled o tom, co se v něm děje. Současné umění má opravdu mnohem nejasnější tvary, než mělo dejme tomu před sto lety. Je opravdu nejednoznačnější, rozpitější a vzpírá se snadnému uchopení. No a? Má mě to znepokojovat? Možná by bylo krásné, kdyby mělo jasné hranice, bylo „čisté“ a řídilo se tradičními pravidly uměleckého řemesla, po kterých se některým lidem tak stýská. Naše společnost ale taková není, proto takové není a už nikdy nebude ani umění – to si nepochybně uvědomují i autoři podobných textů.

Pracuji se studenty středních škol a gymnázií se zájmem o současné výtvarné umění. Školy stále neumějí vést studenty k dialogu a kritickému myšlení a studenti zase nevědí, na co a jak se ptát. Je to pro všechny pohodlné. Právě umělecká tvorba by nám mohla být nápomocná v úsilí pochopit svět v širších souvislostech. Vytvářet konstrukt „čistého“ a „nečistého“ umění se mi proto zdá zcela zbytečné. Umění představuje široké pole a naší snahou má být nabízet k němu cesty, nikoliv je dopředu hanlivě značkovat. Stavět studenty a obecně veřejnost před nejednoznačné úkoly a otázky je možná důležitější než učit je obdivovat krásu uměleckých děl. Pochopíme­li to, bude pro nás snazší porozumět i současným podobám umění.

Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.