Abdikace španělského krále Juana Carlose I., který reprezentoval monarchii od roku 1975, vzbudila velký rozruch nejen ve Španělsku, ale i v Latinské Americe. Opět se tak ukázalo, že pouto hispanoamerických republik k někdejší koloniální mocnosti je dosud poměrně silné. Chilský centristický deník La Tercera (5. června) vyzdvihuje exmonarchův vztah k zemím za Atlantikem: „Král Juan Carlos I. byl prvním španělským monarchou, který vstoupil na půdu Latinské Ameriky. Žádný španělský král od dob conquisty to před ním neudělal. Navštívil všechny země, kde mimo jiné prosazoval úspěšnou cestu španělského přechodu k demokracii.“ Podle bývalého chilského sociálnědemokratického prezidenta Ricarda Lagose dokázal Juan Carlos odložit koncept hispánství, který byl „nasáklý frankismem“, a vybudovat svazky mezi Pyrenejským poloostrovem a Latinskou Amerikou na nových základech. Králův syn Filip, kníže asturský, bude podle listu v této tradici pokračovat: už od roku 1996 je to totiž on, kdo zastupuje Španělsko při jmenování hlav latinskoamerických států, a 2. června – v den, kdy jeho otec ohlásil abdikaci – se zrovna vracel z inaugurace salvadorského levicového prezidenta Salvadora Sáncheze Ceréna. „Zná nás všechny a v Latinské Americe se vyzná jako málokdo,“ zhodnotil rozhled budoucího krále bývalý uruguayský prezident Sanguinetti.
V samotném Španělsku ovšem abdikace šestasedmdesátiletého Juana Carlose I. vyvolává také závažnější otázky. Vedle spíše technických záležitostí, jakou je nejasné právní postavení odstoupivšího monarchy, je ve hře budoucnost samotného španělského politického systému. Deník La Voz de Galicia, který sídlí v galicijském městě A Coruña, se 2. června ptá po důvodech, které k očekávané, ale přece jen náhlé abdikaci vedly. Kromě zdravotního stavu a ztráty popularity po skandálech (např. nákladný lov slonů v Botswaně v roce 2012) se hovoří i o politických souvislostech. „Proč se čekalo až do června? Má to něco do činění s výpraskem, který utrpěly velké strany v evropských volbách?“ ptá se list. Ve Španělsku fungoval od pádu frankismu systém dvou stran, socialistické a lidové, jejichž dominance zajišťovala kontinuitu monarchie. „Voliči se však nadále odklánějí od velkých stran a nastupují nová uskupení jako Podemos, Izquierda Unida (Sjednocená levice) a valencijský Compromís, které se netají záměrem uspořádat referendum o pokračování monarchie. Navíc se očekává, že Alfredo Rubalcaba brzy složí předsednictví socialistické strany, která se tak může přiklonit k levici a k republikánským ideálům.“ Zajímavostí je, že i v samotné Galicii, tradiční baště konzervativních lidovců, získala tato strana v eurovolbách jen 35 procent hlasů oproti více než 50 procent v roce 2009 a výsledek nových levicových uskupení zde byl dokonce těsně nad španělským průměrem. Je tedy otázka, nakolik se má korunní princ vůbec těšit na trůn.
Výsledkům evropských voleb se věnuje také peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, nositel Nobelovy ceny z roku 2010, který patří mezi pravidelné přispěvatele největšího španělskojazyčného deníku El País. Spisovatel v roce 1990 kandidoval na prezidenta Peru a po prohraných volbách přesídlil do Madridu, kde přijal španělské občanství. Jeho politická trajektorie vede od latinskoamerického socialismu šedesátých let přes politický střed až k příležitostné podpoře španělské lidové strany. Vargas Llosa se staví do role obhájce klasického liberalismu, což je patrné i z jeho komentáře z 1. června pro El País: pod titulkem Zánik Západu zde interpretuje výsledky eurovoleb jako pohromu a „prudký vpád ultrapravicových a ultralevicových stran, které chtějí zničit Evropskou unii, aby mohly vzkřísit staré národy, uzavřít hranice a bezostyšně proklamovat xenofobii, nacionalismus, antidemokratickou příslušnost a rasismus“. Ve svém symetrizujícím pojetí jde nicméně Vargas Llosa tak daleko, že mezi „katastrofami“ pro Evropu jmenuje hned vedle řeckého fašistického Zlatého úsvitu také tamní „ultralevicovou protievropskou stranu Syriza“. Současně spisovatel vyjadřuje znepokojení nad slábnoucí hegemonií Spojených států. „Decentralizace politické hegemonie by byla v pořádku, pokud by se – jak věřil Francis Fukuyama – po pádu Berlínské zdi liberální demokracie rozšířila po celé planetě a navždy by vykořenila autoritářskou tradici. Bohužel je tomu ale naopak.“
Kolumbijský liberální deník El Espectador ze 7. června komentuje symbolickou událost, která koncem jara zahýbala latinskoamerickou intelektuální obcí, a to nejen její levicovou částí. Uruguayský spisovatel Eduardo Galeano, autor politickoekonomického bestselleru Otevřené žíly Latinské Ameriky z roku 1971, se na knižním veletrhu v Brazílii od svého díla po 43 letech distancoval: „Už bych nebyl schopen to číst; umořilo by mě to. Pro mě je tahle tradičně levicová próza extrémně těžkopádná a moje hlava to nesnese… Realita se změnila a já taky.“ Galeano prý nelituje, že dílo napsal, ale považuje tuto etapu za uzavřenou. Kniha přitom byla po desetiletí ikonou latinskoamerické levice a do centra pozornosti se vrátila, když Hugo Chávez v roce 2009 její výtisk věnoval Baracku Obamovi. Galeanovo vyjádření přivedlo do nezáviděníhodné situace mnohé autory, kteří knihu hodnotili velmi vysoko, zvláště pokud tak činili v předmluvách k početným novým vydáním, jako například známá chilská spisovatelka Isabel Allendová. Asi nejpříznačnější je nicméně vyjádření Galeanova vydavatele ve Spojených státech: „Je to bouře ve sklenici vody. Kniha je přece nezávislá na autorovi i na tom, co si teď myslí.“ Otevřené žíly Latinské Ameriky se totiž prý prodávají pořád dobře.