Alexander Trocchi
Helen v zajetí touhy
Přeložil Ladislav Nagy
Argo 2014, 161 s.
Skotský spisovatel Alexander Trocchi, kterému před lety v češtině vyšla jeho nejslavnější próza Kainova kniha (viz A2 č. 36/2007), se nyní titulem Helen v zajetí touhy představuje jako autor erotické literatury. A sluší se rovnou napsat, že se nejedná o brak ani okrajové čtivo, ale o novelu, která vysoce přesahuje žánrový průměr. Text je prezentován jako dokument, který hlavní hrdinka Helen sepsala během svého nedobrovolnému pobytu v severoafrickém harému na konci čtyřicátých let minulého století a který se později dostal do rukou francouzských vojáků v Alžíru. Helen kvůli své bezmezné pohlavní touze uteče z domova, procestuje za mnoha dobrodružných okolností půl světa a snaží se prostřednictvím sexu vyhladit vlastní osobnost, což se jí daří stále lépe: „Popřen je všechen dualismus, moje mysl se ztrácí díky neochotě těchto mužů uznat její existenci. Jsem vymazána. Zůstávají ze mě jen kontury postavy, obrysy boků, silueta ňader, vlhce hebká štěrbina pod výrazným pahorkem. Žijí vlastním životem a já se toužím ponořit do jejich aluviálních bažin.“ Líčení nejrůznějších druhů vášně a pohlavního spojení jsou překvapivě empatická, vkusná a poetická: „Všechny závěsy mého dívčího těla začaly skřípat, praskat a lámat se v třeštící rozkošné bolesti, nekonečně zastíněné pohybem, jenž byl stejně mohutný jako posun kontinentů.“ Kromě toho se zde dostane i na pojednání o lásce, popis několika tragických osudů a konečnou transformaci hrdinky v „amorfní masu citlivého těla“.
Jan Gebrt
Ko Un
Deset tisíc životů
Přeložily Mirjam Löwensteinová a Park Miyoung
Dharma Gaia 2013, 182 s.
Korejský básník Ko Un se honosí neobyčejnou věrností věcem, i kdyby měly být mazlavě hnědé. Za své učitele s gustem prohlašuje „koňské hovno, kravské hovno, dětské hovínko“, vzorovým studentem života se mu stává dědeček alkoholik, který se válí v bahně rýžového pole a všem nadává do děvek. Český výbor přináší ukázky z dosud nedokončeného cyklu Deseti tisíc životů. Vypráví se tu sice o lidech, ale každý člověk je k něčemu přichycený. Popravený opoziční politik k cigaretě, holka, která za války šlapala pro Amíky, k pivoňce. Žena zoufale volá mrtvou matku a nad starou olší bliká hvězdička. Ko Un vyrůstal v době japonské okupace Koreje, první psychická zhroucení zažíval za korejské války, během konzervativních režimů druhé poloviny 20. století byl mnichem, socialistou (svérázného jihokorejského ražení) a čtyřikrát politickým vězněm. Básník, věčný kandidát na Nobelovu cenu za literaturu, nyní učí a jezdí po světě. Mirjam Löwensteinová v předmluvě připomíná, že dvakrát byl i v Praze a vždy si získal publikum svou prostou otevřeností. Při pohledu na autorovu fotografii zdobící frontispis jsem se jako zápecník, který zenového mnicha potká málokdy, nemohl ubránit pocitu, že mi ta okrouhlá usměvavá tvář někoho připomíná. Tak trochu Dalajláma, řeknu si, a čtu básně plné drastických scén, vybavené ovšem skvělými pointami, díky kterým se lze jen těžko ubránit zvláštnímu druhu smíchu. A hele, nejen Dalajláma, ale i Schlechtfreund je to!
Matouš Jaluška
Ian Stewart
Matematika života
Přeložili Jiří a Marie Rákosníkovi
Academia 2014, 392 s.
„Matematici nemají nic tak rádi jako bohaté zdroje nových otázek,“ říká matematik a popularizátor vědy Ian Stewart v knize s podtitulem Odkrývání tajemství bytí a dodává, že „biologům budou právem imponovat pouze odpovědi“. Podle něho dnes v biologii dochází k šestému velkému zlomu. Po objevení mikroskopu před třemi sty lety, systematické klasifikaci všech živých objektů, rozeznání role evoluce, vzniku genetiky a poznání struktury DNA přichází fáze intenzivního využívání matematiky, která bude nejen vysvětlovat a iniciovat další výzkumy, ale především silně ovlivňovat to, jak o biologii přemýšlíme. Všechny tyto zlomy dramaticky proměnily původně pouze popisnou disciplínu (a proto tak přitažlivou pro jedince nesnášející matematiku) v moderní experimentální vědu, využívající sofistikovaných statistických a matematických metod. Autor poukazuje například na roli „zlatého“ řezu či Fibonacciho čísel pro vysvětlení růstu rostlin, přínos počítačového pionýra Alana Turinga pro pochopení zbarvení zvířat či roli topologie při zkoumání struktury DNA. Důležitost matematiky je precizně ukázána i v oblastech genetiky, taxonomie či evoluce, nemluvě o molekulární biologii, neurobiologii či virologii. Autor se ale nevyhýbá ani matematickým otázkám mimozemského života a významu života vůbec. Důvtipnou a svěže napsanou rekapitulaci dějin biologie z pohledu matematiky lze čtenářům jen doporučit, i když nejde zrovna o nejsnazší čtení.
Michal Kotík
Martin Rasper
Urban gardering: zahrady ve městě
Přeložila Zdenka Obrová
Dauphin 2014, 184 s.
Publikace Urban gardering je překladem německého originálu, ač tomu název, který je v české verzi z neznámých důvodů anglický, neodpovídá. A čtete správně – titul je navíc zkomolený, namísto gardering mělo být přece gardening. Kromě toho, že v knize najdeme hromadu dalších překlepů, trpí i jinými nedodělky. Autor často odkazuje na různé weby nebo permakulturní projekty v Německu, což ovšem český čtenář příliš neocení, stejně jako mu nepomůže seznam německojazyčných knih. Náhradou má zřejmě být přidaný oddíl shrnující různé místní projekty, které jsou ale vybrány a seřazeny bez ladu a skladu. Proč se třeba překládá vcelku zažitý pojem guerilla gardening jako partyzánské zahradničení? Problematická je také sazba knihy. V originále zřejmě byly do textu včleňovány různé rámečky s dodatečnými informacemi. Vzhledem k tomu, že formát překladu je poměrně malý, boxy se patrně nevešly, a proto jsou řešeny pouze jako trochu odsazené odstavce, což znesnadňuje plynulost čtení. Otázkou je, komu je vlastně tato kniha určena. Zkušený permakulturista hledá především nové nápady, kterých v knize příliš nenajde. Zjednodušeně podaná teorie, navíc zaměřená na permakulturní zahradničení ve městě, je tak určena především úplným začátečníkům – těm, kteří by se třeba chtěli zapojit do provozování některé z komunitních zahrad. Pokud do této skupiny patříte, knihu si pořiďte, jinak to asi nemá cenu.
Jiří G. Růžička
Lana Del Rey
Ultraviolence
CD, Interscope 2014
Lana Del Rey zaujímá v globálním šoubyznysu americké provenience zvláštní postavení. To si aspoň myslí každý, koho její tvorba zajímá. Přitahuje nás lak na vlasy, který používala Nancy Sinatra? Nebo nás beznadějnost retra dovedla až k okouzlení módou, jakou si pamatujeme z narozeninových oslav, jimiž kdysi začínaly horory? Rozhodující je zřejmě to, že tato celebrita, ročník 1986, se slovem „Nabokov“ vytetovaným na pravé ruce, vypadá trochu divně, ale ne jako modelka nebo pornoherečka. To se už samo o sobě podobá intelektuální hádance pro náročné publikum Davida Lynche. Novodobá „gangsta Nancy“ je přitom přece jen zajímavější než Chrysta Bell, a každopádně morbidnější. Svůdnost její stylizace od počátku vyplývala ze hry na hvězdnost, jejíž původní nositelé už podlehli fyzickému rozkladu – tak jako hollywoodská herečka Lana Turner nebo sedan Ford Del Rey, aby to bylo jasné každému. Tuto mytizaci neoslabilo ani pózování pro H&M, ani zcela zřetelný pragmatismus. Naopak, můžeme mít pocit, že s komercí přijímáme i trochu smrti a melancholie, které známe z „polaroidových“ obrázků. Nová deska této sladkobolné fantasmagorii dodává na autentičnosti atmosférou dekadentní nudy. Všechny skladby znějí stejně. Je to jednota kýče, který pohlcuje temné odlesky amerického snu. Nahrávka začíná psychedelickou ozvěnou západního pobřeží a pak se okolo westernového skanzenu a swingového muzea vrací do Brooklynu. Spojené státy se přitom posmutněle rozpadají do své šťastné minulosti.
Billy Shake jr.
Franz Kafka
Proměna
CD, Radioservis 2013
Kafkova Proměna je jedním z kanonických děl 20. století. Příběh úředníka proměnivšího se v přerostlého brouka vybízí zejména k výtvarnému ztvárnění. Přesto se režisérovi Josefu Henkemu, který Proměnu i sám zdramatizoval, podařilo tuto povídku osobitě zpracovat jako rozhlasovou hru, a to již v roce 1967, tedy nedlouho po Liblické konferenci, kde byl Kafka znovuobjeven pro českou kulturu. Zásadní je samozřejmě pojetí Řehoře Samsy, kterého mluví Petr Haničinec. Jeho dikce je dětinsky upištěná a nepostrádá naivitu. Posluchač mu vlastně jeho hmyzí tělo tak trochu přeje – za život promarněný v kanceláři i za to, že se celou dobu nechával vysávat vlastní rodinou. Za to, že proměna ve hmyz byla to největší, co v životě dokázal. Navíc svou proměnou umožnil dalším postavám, aby vylezly ze své vlastní nicoty a ukázaly svůj charakter. Je zde Řehořův přísný otec v podání Miloše Nedbala, ochránce morálky a pořádku, který se chce Řehoře v jeho nové podobě zbavit jako první, protože už je k ničemu. Také zpočátku laskavé matce, hrané Libuší Havelkovou, pomalu dochází trpělivost a postupně se přiklání k otcovu názoru. Sestra Markétka, v podání Kláry Jernekové, je zpočátku Řehořovým hlavním spojencem, ale pak i ona pochopí a začne ho nemilosrdně ignorovat. Proměna – mimo jiné interpretace – ukázala život moderního kancelářského člověka, který má svoji „práci na hovno“ a pomalu se probíjí ke konci života, jenž ostatně také stojí za hovno.
Tereza Zubatá
Muž taiči
Man of Tai Chi
Režie Keanu Reeves, USA, Čína, Hongkong, 2013, 105 min.
Premiéra v ČR 9. 4. 2014
Režijní debut hollywoodské hvězdy Keanu Reevese představuje v první řadě poněkud marnotratnou syntézu asijských a amerických filmů o bojových uměních. Muž taiči se dějově vrací ke klišé amerických béčkových filmů z osmdesátých a devadesátých let o nelegálních zápasnických arénách. Angažuje přitom nebývalé množství asijských hereckých (Simon Yam, Karen Moková) i bojových (Silvio Simac nebo představitel hlavního hrdiny, kaskadér Tiger Hu) hvězd, ačkoli řadě z nich dá vlastně jen minimum prostoru, aby předvedly své umění. Tak epizoda s Iko Uwaisem, hvězdou indonéského snímku Zátah, skončí ještě předtím, než dojde ke skutečnému zápasu. Naproti tomu sám Reeves, který tu hraje zločineckého bosse, v závěrečném zápasu navazuje na sérii profesionálně odvedených bitek dost rozpačitě. Film se celkem úspěšně pokouší o napodobení kinetického stylu hongkongských filmů, které dokážou využívat dynamické pohyby kamery a rychlé střihy, aniž by to působilo chaoticky jako v mnoha současných hollywoodských snímcích. Samotné souboje jsou snímané v delších záběrech, takže při nich můžeme ocenit fyzické schopnosti aktérů, ale zároveň nepoužívají klasickou staccatovou rytmiku hongkongských akčních scén, kde se prudce střídají akce a pauzy. Celkově jde o nevyrovnanou směs solidního akčního řemesla a nepokrytě naivního vyprávění, kterou asi nejvíce docení znalci starších bojových filmů.
Antonín Tesař
Thomas Hirschhorn
Flamme Éternelle
Palais de Tokyo, Paříž, 24. 4. – 23. 6. 2014
V přední pařížské galerii současného umění Palais de Tokyo po dva měsíce hořel „věčný oheň“. Šlo o součást takto pojmenované výstavy švýcarského umělce Thomase Hirschhorna. Jednalo se vlastně o ohně dva, vycházející z velkých hořáků ukrytých pod vlnitými plechy v centru prostoru. Hirschhornovy projekty stojí na pomezí výtvarného umění, architektury, multimédií a sochařství. Tentokrát Hirschhorn vytvořil obrovské labyrintické městečko ze zbytků (pneumatik, prken, plechů, lepenky), ale také transparentů s hesly, plakátků s komentáři, portrétů filosofů, politiků, herců, popových hvězd. Je zde i bar s občerstvením, televize a počítače, díky nimž je možné sledovat filmy, poslouchat hudbu nebo si tisknout své vlastní plakáty s komentáři a fotografiemi. Sám Hirschhorn své dílo popisuje jako živou sochu, čímž navazuje na performativní aktivity Josepha Beyuse. Nejen že vybízí návštěvníky, aby chaotický a provizorní prostor dotvořili po svém, ale také jim dává šanci participovat na neustále probíhajících čteních z klasické literatury či filosofických spisů, debatách, přednáškách a setkáních se spisovateli, kunsthistoriky, sociology či filosofy formátu Jacquese Rancièra nebo Didiera Eribona. Jde o politické gesto, performativní událost, dočasnou architekturu nebo velmi fluidní divadelní projekt, jehož dramatický potenciál si musí dotvořit každý dle svého.
Lukáš Jiřička