My, snaživí mimozemšťané

Léta si s dcerou na jezdících schodech přehráváme oblíbený gag z Mr. Beana. Vlastně spíš jen jeden prostinký záběr. Pan Bean nakupuje v obchodním domě. Kamera shora hledí na horizont pohyblivého schodiště. Zpoza něho začne vyjíždět Beanova postavička. Nejprve tvář s neodolatelně, božsky pitomým výrazem, pak hubené tělo a ručky, jedna vratce svěšená, v druhé spořádaný košíček. Ve stoji spatném nehybný Bean stoupá vzhůru, jakousi mírnou, neviditelnou, ale mocnou silou vytahován pod klenbu obchodního domu Harrods, chrámu prodávání, nakupování, utrácení a vůbec pozemského hemžení. Sám gag je docela školácký: Bean zapomene vystoupit. Pohyblivé schody dojedou ke svému konci, Beanova postavička však drhne na místě, stojí, ale jako by dál stoupala k nebesům. Člověk se rád přidá k výbuchu přednahraného smíchu, jenž se ovšem rozezněl již ve chvíli, kdy se beránek Bean zjevil nad horizontem schodů.

Gag je zde již jen povinnou figurou žánru. Nejpodstatnější je sám Beanův zjev, podivná odevzdanost ve výrazu obličeje. Nepatrně povytažený horní ret, mikroskopicky zdvižené levé obočí, nevyzpytatelný pohled upřený před sebe. Bean se tváří nadoblačně ležérně, jako by do vyšších pater nebes stoupal denně bez sebemenších nejistot, pochybností či trablů. Strnule si vlát na eskalátoru je jeho denní chleba. Sem patří, toto dokonale zná, účastní se svátku vyvolených, kteří všude kolem – mimo záběr – stoupají a klesají, šumí halami obchodního domu. Jenže zároveň tupě světáckou grimasou geniálního komika zřetelně a natvrdo prosvítá, že Bean neví nic. Je totálně ztracený, šine se vzhůru jako dokonalý cizinec, bezbranný, nechápající, holý jako kuře, vystavený těm nejabsurdnějším, nejméně očekávatelným nástrahám. A my se v něm okamžitě poznáváme.

Vzpoura idiota

Bean se zjeví na horizontu schodů jako suverén, který má svět obtočený kolem malíčku. Stačí pár vteřin – a vázne na okraji schodiště jako zbloudilé smetí, které sem vůbec nepatří. Hledíme naň s pochopením a úlevou, že i někdo další je tak otevřeně a doopravdy nevědomý a bezbranný, že s tím břemenem nejsme sami. Hledíme na něj s obdivem, že se mu podařilo vtěsnat celé rozpětí toho, v čem žijeme, do jediného gesta. A také se závistí: což o to, jemu stačí předvést tvář idiota, zatímco na nás zbývá skutečné předstírání, plahočení se životem bez vykupujícího gagu.

Životní rozpětí dnešního homo sapiens: od závratných schopností k naprosté idiocii; od komunikačních zázraků k patu v obyčejné lidské domluvě; od nejpodrobnějšího lékařského vyšetření až po bezdomovce, jehož necháme zmrznout na lavičce. Rozpětí mezi závratnou lidskou schopností se adaptovat a tvrdým odmítáním aspoň trochu se přizpůsobit čím dál rozkolísanější přírodě. Rozpětí mezi nebývalými prostředky, jimiž vládneme, a neschopností jich racionálně a ku prospěchu všech využít. Nakonec pohlédneme na stoupajícího Beana se zděšením – kolem navenek zoufalého prosťáčka se může kdykoli rozpoutat bezostyšné běsnění.

Éra technologie a růstu vyústila v suverénní bezradnost. Všechno je problematické, na ničem se nedokážeme ujednotit, a když se aspoň v některých bodech horko těžko shodneme (v Kjótu či Kodani), tak souhlas zároveň nic neznamená, nic reálného z něj nevyplyne. Jsme si jistí v kramflecích, pak ale stačí pár neseriózních machinací nějakého bankovního domu a rázem se vše sype – a my zase poučeně mluvíme o krizi, hned známe její příčiny, odhadujeme, kdy skončí, anebo rovnou tvrdíme, že už vlastně neskončí a je třeba si zvyknout… Nevíme nic.

Bean se tváří jako konzumní dandy, který má vše dokonale „zmáknuté“, je mistrem všech podobných situací, nic ho nemůže vyvést z míry. Nahrubo nahazuje „patřičné“ emoce, jako zedník fušer, který máchá proti zdi, od níž kusy malty neustále odpadají. Jezdí takhle po elevátorech roky, vozí se světem, splývá, je veteránem lidského kosmu. Ale zároveň se všechny tyto kvality v jeho tupě světáckém civění hroutí, padají ihned k zemi. Bean se prázdně a poděšeně šine vpřed, čímsi nesen a posouván, stojí a čeká, až bude stejný jako ostatní, kteří se přece též kolem něj někam posouvají. Drží svůj košíček a stoj spatný a předpokládá, že už to (protože co jiného) by snad mohlo stačit, aby ho lidský vesmír přijal jako zasvěceného, aby si ho odškrtl jako svého. Bean je dokonce natolik zaujat svými mimikry, že nevystupuje, zapomíná udělat i ten jediný krok, který je po něm v dané situaci požadován. Místo toho se vznáší v chiméře souznění a patřičnosti.

Beanův prázdný, úpěnlivě blazeovaný „nepohled“ vpřed ale také prozrazuje jistou rebelující polohu. Stvořili jsme si svérázné peklíčko na zemi, leč pozor: ne všichni se na něm podílíme stejným dílem. Mr. Bean, který se zasekne na konci jezdících schodů, vyjadřuje holou vydanost něčemu cizímu, co mu od začátku nepatřilo a patřit nebude, co nechtěl a oč se nesnažil, jen mu to kdosi vytrvale a vehementně vnucoval. Beanův úděsný dojem, že snad prostřednictvím svého „znaleckého“ civění vpřed nějak splyne s okolím, že též on bude nositelem svátku civilizace, v sobě automaticky skrývá i vzpouru. Vzpouru mimo veškeré kategorie, vzpouru pouhého pohledu, vzpouru třebas neviditelnou, leč jdoucí ze samého dna, vzpouru idiota, jemuž stačí jediné zrnko, aby se zvrtl z komického snaživce v nezvladatelného anarchistu nedbajícího jakýchkoli hranic. Bean je mimoň, a když ho vidím, s úlevou přiznám sobě i světu, že jsem týž mimoň, jenž se neumí a nechce v tomto světě pohybovat jinak než mimoňsky. Protože toto si tento svět vysloužil. Svět původně náš z nás nadělal snaživé mimozemšťany, strnule, s blazeovaným děsem levitující kamsi vzhůru.

Muž s tryskovými křídly

Bean je geniální komik, obětující se za všechny, smítko světa, odpadlík odpadlíků. To švýcarský letec a experimentátor Yves Rossy je jiný kalibr. Rossy, přezdívaný Jet Man čili Tryskový muž, je původně vojenský a dopravní pilot, který proslul svým přeletem kanálu La Manche s tryskovými křídly na zádech. Let byl výsledkem dlouhého vývoje speciálních křídel a mnoha pokusů, při nichž Rossy s perutěmi na zádech svištěl třistakilometrovou rychlostí alpskými údolími. Po jednom nezdaru se pak zřítil do moře poblíž Gibraltaru.

Rossy ovšem není jen průkopník extrémní aviatiky, ale i rekordman v originálních disciplínách. Ještě než se stal seriózním Jet Manem, podnikl pokus o rekord: během čtyřiadvaceti hodin vystřídat co největší počet dopravních prostředků. Samozřejmě ne jako cestující (Rossy a cestující?!), ale vždy u kormidla. Vznikla okružní cesta ze Ženevy do Ženevy plná neskutečných proměn a převleků. Jízda na koni či krátký sjezd na lyžích z alpského ledovce byly jen povinné cviky, jež snad ani nestojí za řeč. Jen při cestě vlakem Rossy slevil ze svých nároků, nestrojvůdcoval, ale rozvaloval se v kupé a nabíral síly. Svůj pokus začal stylově: v šest hodin ráno kráčí v elegantní kapitánské uniformě po letištní ploše k Boeingu 737, nastupuje do kokpitu a s mohutným dopravním letounem bez pasažérů, jen s doprovodným kolegou pilotem, odlétá, tuším, do nedalekého Bernu. Tam převlečen do kukly a kombinézy nasedá do nadzvukové stíhačky, s níž obletí Matterhorn. Snad jedinkrát se Rossy nepatrně přiblíží obyčejnému smrtelníkovi, když v kajaku nezkušeně šermuje pádlem horskou bystřinou. Pookřeje až v dalším letadle, z něhož tentokrát vyskakuje a s rozepjatými pažemi surfuje vzduchem na prkně. S pohledem do kamery na pozadí horských velikánů předvede pár vzdušných přemetů a snese ze k zemi na paraglidu. Zpět do Ženevy dorazí po jezeře v motorovém člunu, dlouho před limitem.

Bean otáčky světa nezvládá, je věčný vyvrhel, jehož urputné pokusy zařadit se spektakulárně troskotají, ačkoli mnohdy subtilní Beanova postavička využívá k navázání vztahu se světem monstrózních nápadů a megalomanských pokusů. Naproti tomu Rossy svět dokonale zvládl, se švýcarskou přesností si ho perfektně osvojil. Nonšalantně střídá let ve stíhačce s prostou chůzí, převléká uniformu s kapitánskými prýmky za stejně elegantní a seriózní kombinézu Ikara s experimentálními tryskovými křídly. Ani jednou mu nezmizí úsměv z tváře. Když dokončí svou čtyřiadvacetihodinovku, vypadá to, jako by v cíli byl již od začátku a vlastní závod znamenal jen zábavnou odbočku.

Závidíme mu. Chtěli bychom být jako on. Potřebovali bychom zvládnout aspoň zlomek z toho, co mu tak lehce jde. Rádi bychom se trochu přiblížili centru dění, jehož on je absolutním středem. V letounu, jemuž by vládl Rossy, bychom se cítili bezpečně. Cítíme k němu důvěru, toužíme, aby nás kousíček z toho, co dovede, naučil. Řítíme se po cyklostezkách, na přelidněných sjezdovkách napodobujeme nedostižné švýcarské patičky, dáváme si drinky v letadle na zahnání nervozity, a nakonec uvázneme v autě na zacpané dálnici se slovy: to se dalo čekat. Všechny naše upackané disciplíny zvládne tryskový Ikaros za jediný den, zatímco my nadále zůstáváme neadekvátní. A přece je Rossyho výlučný fenomén pro nás též docela familiérní. Nepřekvapuje nás, dokonale do našeho světa zapadá.

Co v našem světě nezvládáme jako jednotlivci, to si svět sám jako celek bohatě vynahradí. Svět se svým „užij si“, svět bezkonkurenčních nabídek, plný restartů, upgradů, extenzí, bonusů, remixů, navýšení, maximalizací, inovací, zvýhodnění, rozšíření nabídek. „Last minute“ svět – ta neskutečně levná, zázračná, spásná poslední minuta trvá věčnost a netváří se, že by měla přestat. Aby nedošlo k mýlce: tento zaplněný a sebou se sytící svět dokáže být též velmi obyvatelný. Za určitých podmínek se v něm dá žít pohodlně, lze využívat všech jeho služeb, dokonce právě takový svět je uzpůsoben a vyzývá k lámání rekordů, jaké překonává Rossy. Někdy se může zdát, že to jsou už jen tyto rekordy, které mu dávají smysl.

Co s Rossyho „jízdou na uhláku“? Rossy svým rekordem paradoxně potvrdil, že v současném světě nám nezbývá než příštipkařit. Odysseus nevěděl, kam ho cesta zavane, jaká úskalí jsou na něj přichystána. Měl sice před vnitřním zrakem neustále svou Ithaku, ale zároveň věděl, že cesta domů je jeho celý osud, jejž nelze obejít, „uspěchat“. Návrat k Penelopě mu trval nekonečných dvacet let. Rossy vtěsnal návrat domů do čtyřiadvaceti hodin. Zatančil na vzdušném prkně nad Matterhornem, na pozdrav Sirénám, které se ani neodvážily vystrčit nos. A v předstihu byl doma, jen lehce unaven. Co s načatým večerem?

Hrdina zadního traktu

Jacques Tati udělal ve svém mistrovském filmu Playtime (1967) něco nevídaného, podivného, podezřelého, osvobozujícího i zneklidňujícího: totálně se upozadil. Monsieur Hulota, hlavní postavu filmu, musíme stále hledat někde ve vzdálených koutech širokoúhlého plátna. Mihne se v labyrintu kancelářských kójí až úplně vzadu, několikrát nám kamera předhodí jen zcela bezvýznamného pouličního dvojníka hlavního „hrdiny“. Tati, či stále ještě pan Hulot, se ztrácí v letištní hale, ve výtahu, jehož jízdu pozorujeme z dálky jen prostřednictvím blikajících okýnek mrakodrapu, v bytě jakéhosi přítele, do něhož dlouze nahlížíme z ulice přes velké okenní sklo. Mizí nám nadlouho z očí, vytrácí se z „děje“, nakonec se zjeví v moderním restaurantu (v němž filmová plavba Playtimu nadobro ztroskotá), ale jen proto, aby se vzápětí ztratil na improvizované party, která vypukne v zadních traktech, když se sotva otevřený restaurant začne nezadržitelně rozpadat… Stýská se nám po panu Hulotovi a chtěli bychom být s ním, zůstat mu nablízku. Ale zároveň ho chápeme, víme, co nám svým vytrácením chce říct. Rozumíme, že je to důležité sdělení. Chce se s námi podělit o tajemství, které zůstává na okraji.

Tati byl posedlý modernitou, která někdy v šedesátých letech začala vytlačovat starý dobrý, uchopitelný lidský svět. Jeho první film Jour de fête (Jede, jede poštovský panáček, 1949) je malou ódou na umolousaný, nemotorný, komický a ospalý, ale pořád ještě snesitelný a zvladatelný, po svém něžný a hluboký svět malého města. V postavě vytáhlého listonoše, který se rozhodl rozvážet poštu „po americku“, Tati stvořil lidského hrdinu, který měl být zárukou, že obyčejné ušpiněné lidství je nevykořenitelné. Film Mon oncle (Můj strýček, 1958) je celý postaven na konfrontaci starého a nového světa, jejíž vyznění je záměrně zcela jednoznačné: Tatiho strýček zde představuje postavičku ze světa nezdeformovaných lidských hodnot, kde čas ještě plyne lidským tempem. Hromádka napůl umeteného listí zůstává na svém místě vprostřed ulice, pejsci očurávají rohy, klíč od bytu stačí při odchodu z domu položit nahoru na zárubeň dveří. Sousedova kanárka po ránu spolehlivě rozezpívá prasátko zrcátka přesně nastaveného do slunce.

V Playtimu už tento svět nenajdeme. Jenže právě do něj pan Hulot patří, je s ním spjat a musí s ním „držet basu“. Proto se loučí a decentně a cudně (Tati je ta nejcudnější postava, jaká kdy ve filmu byla) zůstává v pozadí – kde odhaluje tajemství okrajů. Naznačuje, že odteď už budeme odkázáni jen na pátrání in margine, budeme hrdiny, co se mihnou kdesi v rohu, v dáli jim upadne deštník, z ničeho nic se skácejí v noční osvětlené výkladní skříni jakéhosi bytu, když jim podjedou nohy na příliš naleštěné podlaze.

Obtisk v polštáři

Chceme uniknout za panem Hulotem na okraj a za něj, ale nemůžeme, „střed“ filmu, jeho rozložité, pečlivě choreografované absurdní scény nás nepustí. Dojde nám, že jsme odkázáni na své vlastní okraje, jež nelze s nikým sdílet. Postupně ale též pochopíme, že pod pevně strukturovaným světem, ve filmu zosobněným prosklenými halami, chodbami a veletržními instalacemi, se rozkládá celý další periferní svět, jenž je jako spodní vrstva palimpsestu připraven vyplout na světlo, začne­li se uspořádaný povrch hroutit.

Tak jako u mistra Beana stačil jediný záběr, i z Tatiho Playtimu lze vybrat jedinou miniaturní scénku. Pan Hulot se octne sám v jakési prosklené čekárně s křesílky, jejichž sedačky tvoří hranaté – moderní – pěnové polštáře. Usedne. Ozve se zdušený sykot vzduchu uniklého z pěnové vložky sedátka (periferní, bezvýznamné nelidské zvuky mají v Playtimu přednostní postavení). Pan Hulot sedí, čeká, pak vstane – a do ticha zazní totéž zasyčení, tentokrát vzduchu zvenčí nasátého do polštáře. Toto se opakuje jednou, dvakrát… V jednom okamžiku se pan Hulot, jenž právě vstal, ohlédne po syčícím sedátku. Zahlédne tvar, jejž do polštáře vyseděl, pomalu mizet v nanovo uhlazené koženkové ploše. Za pár vteřin není na sedadle po panu Hulotovi ani stopy. To je vše, celá odysea. Zaražený, hloubavý, ale i čekáním znuděný pan Hulot zkusmo zmáčkne polštář. Polštář zasyčí. Pěna pokrytá koženkou vteřinu drží tvar doteku. Pak se však se stejně dlouhým, nevtíravým, lhostejně důtklivým zasyčením vrátí do původní podoby.

Svět odpovídá, vnímá nás, ví o nás, snad nám jde i vstříc. Ale nezadržuje naše otisky. Poskytne jim tvar, ale nevybaví je věčností. Nabídne šanci, ale nezaručí útočiště. Obklopí nás mnohostí proměn, ale ponechá si moc dovyslovit vše přísně pokorným setrváním v neproměnnosti. Povolí nám nádech, ale vyhradí si právo posledního vydechnutí. Nechá nás žít, pak cudně zasyčí za zády. Není snadné na tu hru přistoupit.

Autor je literární kritik, básník a hudebník.