Arthur Japin
Černoch s bílým srdcem
Přeložila Veronika Havlíková
Vakát 2013, 400 s.
Co se stane, když se dva bratři z královského rodu jedné země v západní Africe vydají na zcela odlišnou životní pouť – jeden se snaží co nejvíce asimilovat, zapojit do majoritní bílé společnosti, zatímco druhý hrdě a tvrdošíjně lpí na své identitě? Odpověď je jednoduchá: vede to k jejich vzájemnému rozkolu. Ale s takto triviální zápletkou si nevystačíme. Arthur Japin na dvou postavách své knihy, jejíž děj se odehrává mezi lety 1836 a 1900, z mnoha různých úhlů demonstruje problémy spjaté s historií dřevního kolonialismu. Kompozicí (střídání časových rovin, vypravěčských perspektiv i žánrových postupů) i uchopením tématu (typizace postav) román navazuje na současné oživení realistických postupů v próze a na návrat „velké epiky“ vůbec. Přitom cíleně bourá stereotypy, když například ukazuje, že v obchodu s otroky nestál na jedné straně zlý bílý muž a na straně druhé ubohý vykořisťovaný Afričan, nýbrž že na určité společenské úrovni se toho oba účastnili stejnou měrou. Konflikty mezi ušlechtilou ideou povznesení člověka černé pleti a koloniálními zájmy Evropanů jsou zdrojem bizarních, neřešitelných a tragických situací, které v konečném důsledku nemají vítěze, a to ani morálního. Současně se autorovi podařilo živě zachytit atmosféru panující v pozdním osvícenství a raném romantismu ve šlechtických kruzích Evropy. Japin potvrdil svou pověst vynikajícího vypravěče a poukázal na naivitu těch, kdo věří, že na problémy způsobené barvou kůže existují jednoduchá řešení.
Jan M. Heller
Antoine Bello
Falzifikátoři
Přeložil Alan Beguivin
Kniha Zlín 2013, 417 s.
Falzifikátoři, román francouzského spisovatele Antoina Bella, jsou lehká letní četba, založená na několikanásobném uplatnění motivu přechodu. Ve vyprávění se proto objevují témata individuálního zrání hlavního hrdiny Sliva (vzdělání, profese, cestování, přátelství), jeho zasvěcení, postupu v hierarchii a následného ohledávání cílů tajemné ilegální organizace. Jejich konkrétní rozvinutí je však očekávatelné. Postavy průzračně ztělesňují své typické vlastnosti, organizace je všemocná a obyčejní lidé nekonečně manipulovatelní. Forma ani spád vyprávění rovněž ničím nezaujmou. Autor se zkrátka nebál žádného klišé. Co přináší Konsorcium pro falzifikaci reality? Hrdinův postup v hierarchii organizace s sebou nese prohloubení znalosti proslulých agentů a jejich nejslavnějších případů. Na rozdíl od obvyklého ztvárnění činnosti agenta jakožto na první pohled nezřetelné, ale o to účinnější hybné síly událostí, uvažuje Bell rafinovaněji. Agenti KFR podsunou cílové skupině vyfabulovaná fakta, konkrétně podvržené dokumenty Stasi, aby ji tak donutili k aktivitě v oblasti skutečného působení organizace, jímž je obnova upadajícího zájmu o působení totalitních systémů. Skutečnost, že se jedná o nepřímou strategii manipulace, přitom vytváří prostor pro selhání. Z toho plynou patrně nejzábavnější momenty této knihy – jsou jimi situace, v nichž hrdina sestavuje speciální scénáře pro zadané úkoly, posuzuje jejich pravděpodobnost a případně volí, které důkazy by bylo dobré vytvořit.
Jakub Blecha
Michael Lewis
Lhářův poker
Přeložil Petr Holčák
Dokořán 2014, 312 s.
Barvitá, dramatická a mrazivá jako proslulý román Ohňostroj marnosti od Toma Wolfa – tak by se dala charakterizovat prvotina Lhářův poker dnes již renomovaného publicisty Michaela Lewise. Vystudovaný historik umění v ní vtipně a poutavě líčí svou krátkou kariéru tradera s dluhopisy, pracujícího v letech 1985 až 1988 u investiční banky Salomon Brothers. Díky rostoucí ekonomice, klesající inflaci, sílícímu dolaru a vysokým vládním deficitům Spojených států v osmdesátých letech investice do amerických dluhopisů enormně vydělávaly. Poklidné finanční trhy se probudily a klasické dluhopisy se ze způsobu, jak bezpečně uložit peníze, proměnily v prostředek výnosu. Stát se bankovním traderem bylo tehdy snem mnoha vysokoškoláků. Lewis ukazuje, jak se díky ekonomickým rozhodnutím na úrovni centrálního bankovního systému Spojených států proměnil trh s dluhopisy v nejlukrativnější hru Wall Streetu. Zlatá horečka ale po krátké době skončila velkým propadem akciového trhu v roce 1987. Lhářův poker, s podtitulem Vzestup z trosek na Wall Street, fascinuje nejen pohledem přímého účastníka na to, co se tehdy na Wall Streetu opravdu dělo, ale také proto, že dnes za extenzivním a neregulovaným využíváním tehdy vzniklých nástrojů a praktik, jako byly hypoteční a rizikové dluhopisy, rizikový kapitál či takzvané pákové převody, vidíme příčiny aktuální finanční krize. Čtvrtstoletí od prvního vydání má tak Lhářův poker co říct i současnému čtenáři.
Michal Kotík
Igor Malijevský
Hladová kuchařka
Novela Bohemica 2014, 119 s.
„I hospodářskou krizí se můžeme úspěšně projíst,” tvrdí Igor Malijevský v úvodu své netradiční kuchařky s příznačným podtitulem Vaříme za poslední korunu. Zásadním kritériem je průměrná cena za porci, která nikdy nepřekročí deset korun. Je pravda, že mnohé recepty by autorovi mohl závidět legendární televizní potravinový inspektor Láďa Hruška, ale hodit se můžou i dumpsterům nebo prostě všem, kteří neradi plýtvají a jsou vděční za radu, co uvařit ze zdánlivě nepoužitelných zbytků. Dostane se především na suroviny, které jsou z různých důvodů zadarmo (houby, plané rostliny, upytlačená zvířata, hlemýždi nebo zelenina získaná paběrkováním a polním pychem) a na levné potraviny (čínské polévky, kuřecí kostry, prasečí nožičky nebo býčí koule, které jsou podle autora „nejjemnější a nejzdravější hovězí orgán, delikatesa, která nechává svíčkovou daleko za sebou”). Najdeme zde jak klasické pokrmy, jako je šoulet, kyselo nebo škubánky, tak variace na známé receptury nebo improvizované gastronomické novinky s kouzelnými názvy jako třeba chlebaná, chlebanátky nebo knedloust. O experimentální povaze kuchařky svědčí i vtipná sekce Co se nepovedlo, v níž jsou zaznamenány kulinářské neúspěchy: řízečky z hadovky smrduté, žížaly nebo rákosová kaše. Rady z nejpraktičtějších jsou na samém konci, v sekci Netradiční způsoby stravování, kde najdete podrobnou strategii přiživování se na rautech, vernisážích a návštěvách. Nepostradatelná příručka!
Jan Gebrt
Kouzlo měsíčního svitu
Magic in the Moonlight
Režie Woody Allen, USA, 2014, 97 min.
Premiéra v ČR 7. 8. 2014
Po skvělých Jasmíniných slzách se Woody Allen svým novým filmem Kouzlo měsíčního svitu vrátil k oddechovější, nenáročnější poloze. Komedie o jasnovideckém médiu, které okouzlí i zastánce přísně vědeckého pohledu na svět Stanleyho, vlastně jen vykrádá a rozmělňuje motivy, které jsme už u režiséra viděli vícekrát a v mnohem inspirativnější podobě. Znovu se tu rozehrává konflikt pesimistického pozitivisty a postav, které jsou ochotné poddat se iluzi nadpřirozeného neviditelného světa. Jenže tentokrát působí spor až příliš schematicky. Jednak se zdá, jako by si Allen nedokázal představit nic mezi dvěma hraničními póly zádumčivých racionalistů a optimistických zaslepenců (přitom možností jiných, méně vyhraněných pozic by se našla řada). Podstatnější ale je, že film je až příliš polopatický. Postavy jsou tu pouhými nositeli určitých obecných postojů, což se navíc většinou pozná jen podle toho, že tyto postoje explicitně a hlasitě deklarují. Zejména přerod Stanleyho v nadšeného vyznavače nadpřirozena a pak zase zpět v racionalistu je příliš rychlý a účelový, což nejlépe dokládá jeho monolog s modlitbou v nemocnici. Ve Stanleyho neustálém omílání jeho pozitivistické skepse se nakonec utopí i žánrová rovina romantické komedie, která je sice také poměrně prostinká, ale rozhodně působí nenuceněji.
Antonín Tesař
Delroy Edwards
Slowed Down Funk Volume II: Hate Is Beneath Me
MP3, L.A. Club Resource 2014
Delroy Edwards vydává především houseové a ghettotech singly, ale na nedávné kompilaci staršího noiseového materiálu Teenage Tapes, vydané letos na labelu The Death of Rave, ukázal, že mu nejsou cizí ani ryčné kytarové plochy. Dalším příspěvkem do mozaiky jeho tvorby je již druhý mixtape hiphopových beatů s názvem Slowed Down Funk. Tvoří ho převážně devadesátkové gangstafunkové hity se sníženou rychlostí přehrávání a nechybí ani několik autorských skladeb. Zpomalování tracků v hiphopovém kontextu dovedl k dokonalosti DJ Screw, zároveň tato technika představuje jednu z prvních formativních zkušeností každého, kdo si někdy hrál jakýmkoli způsobem se zvukem. Druhý díl je oproti prvnímu delší a o poznání pestřejší. V hodinové stopáži je ke slyšení více temných a přebasovaných úderek, které trochu nahánějí strach (Bud Keepa, Game Fucked Up), ale také více sirupově sladkých šlágrů jako stvořených k letní relaxaci (It Ain’t Right, Scriptures). Prostor dostávají i všední, nepříliš radostná témata (Still Smokin’, All About Tha Cash). Sladkobolné chvíle střídají střízlivější hitovky a oproti Volume I se zdá, že tentokrát si DJ méně hrál s hřídelkou kazeťáku. Je zajímavé, jak snadno si lze na zpomalený hip hop zvyknout a nechtít zpátky původní rychlost, a také, jak málo stačí, aby „normální“ hiphopový track zněl nepatřičně. Mixtape je zdarma ke stažení na stránce sloweddownfunk.net.
Jan Sůsa
Vladimír Houdek
Kanoucí šíře
PLATO, Ostrava, 15. 5. – 31. 8. 2014
„Draperie neklidu a šířka ramen, jenž [sic!] měří naši mysl.“ Hle, ohanbí staronového člověka z vnitra obrazu pohyblivého je prádlem přiléhavým zahaleno. Zde obcuje se toliko s projektem moderním a obnažována není než podmínka vzniku. Fantom krajiny po sobě zákonitě zanechal řeřavou fantomschmerz avantgardy. Rány na tváři poezie jsou celeny malířskou špachtlí. Nutnost velí šíři kruhu rozložit se vůkol. Tóny libé z pera předchůdcova mísí se s odeurem barev. Čistý řez vede jimi, mřížkou i materií napříč. Úběl i čerň do všech stran kane, co „Bez názvu (Obzor ticha)“ dovolí. Expanzi blindrám ztěžka brání, slova autora velí přesáhnout v objekt. Však pláten pětadvacet na holou zeď vyzdviženo bylo. V labyrintu tomto stane divák úžasem, menší figur, jež umělec za sebou zanechal v prachu cesty svým curriculem. Rovnováhu danou všanc vysoké hře malířské opět nacházíme v černě rozklenuté náruči fatboye. V kuratelou opsaném „rozšířeném poli“ je místo pro draperie neklidu i pro nakynuté taburety šířky ramen. „Aniž by byly převodem, překladem z jednoho média do druhého.“ Čelíme vpravdě transmutaci, demiurgovu dozorování oběžnic – „Bez názvu (Tycho)“. Dokladem budiž v učencově pulpitu usazená báseň. Slova z libreta tohoto dala zdejší konstelaci jméno i střed – „Ono místo“. Tam spolu „Ona I“ a „Ona II“, „On“ je jen jeden. „Bez názvu (Toyen)“.
Lumír Nykl
Ewa Zembok
Autoatlas Ukrajiny
Praha, psáno z představení 19. 8. 2014
Pražskou divadelní událostí léta se pro mnohé jistě stala hra Autoatlas Ukrajiny, kterou zrežírovala polská absolventka pražské DAMU Ewa Zembok se stávajícími i bývalými studenty této školy. Hra je vlastně site specific inscenací, která funguje jako výlet z jednoho břehu Vltavy na druhý. Diváci postupně sledují šest scén na pražské náplavce, v docích u Císařské louky, u bývalého smíchovského lihovaru a konečně v prostoru MeetFactory. Podkladem pro jednotlivé výstupy jsou texty tří současných ukrajinských spisovatelů – Serhije Žadana, Oksany Zabužko a Jurije Vynnyčuka. Právě text je ale nejslabším místem inscenace. Zejména první dva výjevy jsou až příliš dokonale básnicky zašifrované a obtížně srozumitelné. Mnohem lépe působí estrádní vystoupení na pódiu bistra U Veselé kozy poblíž zrušeného lihovaru a závěrečný výstup odehrávající se uprostřed kovové klece v MeetFactory. Nálada celého představení stojí zejména na evokaci industriálního prostředí ukrajinského Donbasu. Do toho dobře zapadá jak železniční most přes Vltavu, pod nímž lodě s diváky proplouvají, tak zejména cesta mezi doky a dále kolem frekventované silnice k bistru, kam se přemísťují mlčky, se sluchátky na uších. A industriální pouť samozřejmě skvěle završuje také prostředí MeetFactory v bývalé továrně. Částečně i díky konfliktu, který se právě v oblasti Donbasu odehrává, působí hra aktuálně. Nelze ale popřít, že zážitky, které cestou člověk sbírá, vycházejí především z cesty samotné.
Jiří G. Růžička