Viktor Orbán opět promluvil. Maďarský premiér jako hlavní středoevropský politický provokatér už dávno překonal Václava Klause. Jeho projev na setkání sympatizujících mládežníků v Rumunsku právem vyvolal bouřlivý ohlas. Co se skrývá za domnělou kritikou liberalismu?
Maďarský premiér Viktor Orbán se znovu přihlásil k myšlence zásadní změny režimu. Přirovnal globální vývoj po roce 2008 k velkým historickým transformacím v letech 1918, 1945 a 1990. Ohlásil konec liberálního státu v Maďarsku a nástup nové neliberální demokracie založené na národních zájmech. Přihlásil se k budování nového „státu práce“ jakožto dalšího vývojového stadia po národním a liberálním pojetí i po takzvaném státu blahobytu. Kromě toho zabudoval do projevu dvě zaručené provokatérské vábničky, na které se spolehlivě chytí každý komentátor: pochválil pětici neliberálních demokracií či přímo nedemokratických států, mezi nimi i Rusko, a zdrcující kritice podrobil maďarské nevládní organizace, které de facto označil za agenty cizích zájmů.
Blázen a levice
Příznačná je reakce jednoho z lídrů maďarské opozice. Premiér se podle něho musel zbláznit. Podobně se ostatně na Orbána dívá velká část evropské mediální scény. Orbán ale není šílenec, daleko spíše je politickým fenoménem. Jeho strana Fidesz v parlamentních volbách opakovaně získala dvoutřetinovou ústavní většinu, a i když jeho druhé vítězství bylo i dílem volebního inženýrství, faktem zůstává, že základní směr Orbánovy politiky podporuje valná část Maďarů. Ostatně za rumunský projev Orbána pochválila i druhá nejsilnější opoziční strana, extremistický Jobbik.
Není nic snadnějšího než stanovit rychlý ortel. Obdiv k Rusku? Odmítnutí západní liberální demokracie? Stát práce? Pochvala od Jobbiku? Prostě extremismus. Lepší však je si projev přece jen důkladně přečíst. Některé prvky Orbánovy kritiky západního liberálního modelu by totiž bez problému mohl podepsat leckterý levicový teoretik. Protože to, co Orbán nemilosrdně tepe, ve skutečnosti není „západní liberalismus“, nýbrž globální neoliberalismus a jeho ponurá maďarská podoba. Příkladem je pasáž, v níž se Orbán pokouší problematizovat jeden z ústředních liberálních principů, totiž že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. Orbán má pravdu, že v praxi tento princip mnohdy vede k právu silnějšího. Mýlí se však v tom, že liberalismus takovou praxi schvaluje nebo že taková cynická praxe z idejí liberalismu nezbytně plyne. Jako by mu vypadla tři první písmena ze slova neoliberalismus. Přitom sám Orbán byl v raných devadesátých letech daleko spíš neoliberálem než liberálem a za to, že jím nezůstal dlouho, vděčí především svým politickým protivníkům, kteří ho v disciplíně zvané neoliberalismus předčili. Ať tak či onak, dnes se Orbán, jak v Česku rádi říkáme, „vyrovnává se svou minulostí“.
Kde vlastně Orbán politicky stojí, pominemeli nepříliš nápomocnou skutečnost, že je evropským lidovcem? O čem vypovídají domněle nacionalistické pasáže jeho projevu? Co sděluje, když se chlubí, že jeho vláda odkoupila jednu z velkých bank, takže domácí maďarský podíl na vlastnictví bankovního sektoru nyní přesáhl padesát procent? Máme si tento fragment spojit se symbolickými patriotickými poukazy ke karpatské kotlině, maďarské diaspoře a národnímu zájmu, anebo spíš s jinými dvěma zajímavými pasážemi jeho projevu? V jedné Orbán kritizuje bývalý „liberálnědemokratický“ maďarský režim za to, že nedokázal náležitě ochránit veřejný sektor a že jeho podíl v Maďarsku je nižší než ve většině vyspělých zemí. V jiném definuje stát jako způsob organizace komunity a volá po nápravě této organizace (vlastně tedy žádá rekonstrukci státu).
Zdá se, že je třeba současně vnímat obě dimenze – nacionalistickou i etatistickou, protizápadní i proti(neo)liberální. Maďarsko je jedním z mnoha příkladů, jak to dopadne, když se bytostně levicových témat zmocní nacionálněkonzervativní pravice. K tomu jsou ale vždy potřeba dva hráči. Aby pravice dokázala takový manévr provést, musí jí ho levice umožnit.
Náš čas přijde
Orbán není šílenec a vlastně není ani provokatér. To, co říká, myslí vážně. Jeho fenomenální politický vzestup je totiž také odpovědí na selhání předchozích neoliberálních politik uskutečňovaných převážně levicovými maďarskými vládami či spíše, přesněji řečeno, neoliberálními technokraty a pragmatiky, kteří si říkají socialisté, v kulturní alianci se salonními liberály, kteří jsou v podstatě vnitřně odcizeni mimobudapešťskému zbytku země.
Jiná odpověď je připravena v záloze. Říká si „hnutí za lepší Maďarsko“, zkráceně Jobbik. A když už jsme u maďarských extremistů, přidejme ještě jednu poznámku na okraj. Kritické reakce na Orbánův projev se jen hemží osočeními z fašizujících tendencí. Škoda jen, že zpravidla bez konkrétních příkladů. Krásnou ukázku přitom nabízí závěr projevu – odvolání se k budoucnosti, apel k odvaze a ujištění, že „náš čas přijde“. Největší chybou „antiorbánistů“ však je snažit se diskvalifikovat soupeře nálepkováním, ať už jako fašisty nebo ruského agenta. Analýzu příčin Orbánova trvajícího úspěchu to nenahradí.
Autor je politolog.