Spisovatelka Irena Dousková ve svém novém románu Medvědí tanec mimo jiné zpracovává pochmurný konec života Jaroslava Haška v Lipnici nad Sázavou. Náš nejslavnější spisovatel zde ale vystupuje spíš jako jedna z vedlejších postav a slouží hlavně jako atraktivní kulisa.
Poslední kniha Ireny Douskové Medvědí tanec na první pohled překvapí dvěma věcmi: není autobiografická, jak u autorky bývá zvykem, a jednou z postav románu je Jaroslav Hašek. Ačkoliv se román snaží zachytit poslední Haškův rok v Lipnici, kde byl spisovatel izolován od svého přirozeného městského prostředí, přátel i hospodských kumpánů, nejedná se o text biografický – jde o fikci, která je vystavěna na několika více či méně reálných kulisách, postavách i událostech.
Douskové Hašek tu píše, respektive diktuje Švejka, je mu neustále špatně od žaludku a zvrací, má problémy s alkoholismem, obezitou, klouby a ke konci i s chůzí. Trápí svou ženu Šuru a myslí na svou první manželku Jarmilu, občas zavzpomíná na mládí, bohémská léta nebo na svou ruskou anabázi. Ozvuky velkého světa k němu doléhají jen z povzdálí a ve vesnickém prostředí je mnohem viditelněji konfrontován s přízemními předsudky – lidé na něho koukají skrz prsty kvůli bigamii, pití, „vulgárnímu“ Švejkovi a bolševické historii.
Psí játra pro tatíčka Masaryka
Poměrně volný a neuspořádaný tok textu, v němž se kromě psaní, vzpomínek, vnitřních monologů a hospodských rozmluv prakticky nic podstatného neděje, je občas přerušen kolážovitými výpady odjinud: jsou tu dopisy, Haškovy básně, krátké humoristické prózy, a dokonce divadelní šibřiňková taškařice. Kromě toho jsou použity i zprávy z dobového tisku, které jsou mnohdy až tíživě povědomé. Přestože se jedná o zdánlivě „idylickou“ dobu čerstvé První republiky, novinové zprávy svědčí o stoupající nesnášenlivosti ve společnosti, antisemitismu, přehnaném národovectví a plíživém nástupu fašismu.
Navzdory Haškově výsadní roli se ale nedá říct, že zde funguje jako hlavní postava. Spíše ho lze mezi ostatními lipnickými obyvateli, jež se v knize objevují, označit za postavu nejvýznamnější. Na ztracené vartě spolu s ním vystupují i další „hrdinové“ – vesnický učitel, nadlesní nebo farář.
Z hlediska autorčiny tvorby i výstavby románu je klíčová postava vinárníka Bondyho, který celý román rámuje. U Bondyho se objevují ozvuky autorčiných židovských témat z předchozích knih. Jeho židovství je průběžně komentováno a zmíněný rámec je v podstatě mementem holocaustu. A když se píše o Haškovi, musí být přítomný i jeho dvojenec z temné strany. Nepřekvapí nás tedy, když je v textu obsažena Bondyho korespondence s pražským příbuzným, kupcem Kafkou, který si mimo jiné stěžuje, že jím jeho syn mírně pohrdá. Syn se samozřejmě jmenuje Franzi a má tuberu. Na kafkovskou aluzi ostatně dojde ještě ve výše zmíněné šibřiňkové veselohře, kterou románový Hašek zahajuje groteskní scénou, v níž dva zástupci tajné policie přijdou za penzionovanou učitelkou a chtějí po ní játra jejího vypelichaného vořecha, protože to je jediná možnost, jak vyléčit náhle ochuravělého Nejvyššího.
V zajetí tezí a stereotypů
Množství postav však přináší jeden zásadní problém. Ačkoli se Dousková snaží plasticky vykreslit dobový kontext i prostředí vesnice první poloviny dvacátých let minulého století, její popis je znevážen přílišnou tezovitostí postav a laciným figurkařením. Kromě Bondyho, který je celkem uvěřitelný, je většina figur zatížena mnohdy až naivními stereotypy. Ať je to idealistický venkovský učitel, rozháraný a pochybující farář nebo líný komunista Ferda, který „přečetl několik knížek, ve kterých stálo, že se nemýlí. Že je to všechno přesně tak, jak si vždycky myslel. Nebylo jich víc než tak dvě, tři, těch knih. Zato je uměl skoro nazpaměť. Naučil se svoje oblíbený pasáže o pokroku, o otrocký práci a o vykořisťování člověka člověkem. Přidal k nim pár vlastních mouder, co ho napadala hlavně po půl flašce kořalky.“
Poslední dny života jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů se všemi okolnostmi, které jeho smutný konec provázely, jsou jistě lákavým tématem. Z knihy bohužel není příliš jasné, proč a s jakým cílem se Irena Dousková tohoto nápadu chopila. Nejedná se sice naštěstí o frašku za každou cenu, ani o mytické vykreslení autora největšího českého románu. Autorka se snaží o řez společností, která při detailnějším pohledu trpí podobnými problémy jako ta dnešní. Snaží se o aktualizaci a věcnou analýzu a nestraní žádnému názoru: tepe klér, národovce, volnomyšlenkáře, socialisty i vznešené spisovatele se zásluhami, které Hašek v jejím textu nazývá medosery. Medvědí tanec ale nakonec působí jako poněkud zbytečná a nesoudržná kniha, v níž je Hašek použit jen jako atraktivní kulisa, případně jako záminka k psaní, které s ním zas až tolik nesouvisí. Možností, jak Haškovy osudy zpracovat, je ale nespočet a já na tu „pravou“ stále čekám.
Irena Dousková: Medvědí tanec. Druhé město, Brno 2014, 296 stran.