Kéž to vydrží

Dnes si přivstal

přivstal si – ale z postele se mu příliš nechtělo – na záchodě si krátil čas čtením článku o poruchách příjmu potravy – ve sprše onanoval – vše pak pečlivě omyl horkou vodou a hubkou – k snídani si připravil tři míchaná vejce a přestože je trochu připálil pochutnal si na nich – oblékl si večer připravenou polokošili džíny a šedé sako s rafinovaným proužkem – při odchodu se ujistil že vchodové dveře zamknul nedávno v domě řešili vloupání a podobným nepříjemnostem by se rád vyhnul – do práce se vypravil s tří­hodinovým předstihem

(…)

zmařil

zmrtvěl

zakrágloval

(…)

dorazil s drobným zpožděním – omluvil se za zdržení nadřízenému – srdečně se pozdravil s kolegy a –

(…)

usadil se ke zcela zbytečné práci

Projev na náckovské demonstraci

Mám rakovinu

Neříkám to proto abyste mne litovali

Ale jako východisko z problémů

Mám rakovinu a vy ji máte taky

Ta rakovina se rozhodla pochodovat vaším městem

stejně jako ta moje chce vegetovat v mém těle

Ze mne samého vyrostlo nejprve nic

a to nic nabralo takovou sílu

že chce v nic proměnit celé své okolí

Vlastní tělo se obrací samo proti sobě

Uroboros požírající ne svůj ocas ale hlavu

A ano říkáte to správně žere si ji svojí prdelí

Podívejte se na tu prázdnotu

co tu teď dělá ramena jako by byla něčím naplněná

Jako by to nebyla jen pouhá porucha života

něco co je od prazákladu rozbité zbytečné

Její zbraní je jen strach Strach ze sebe sama

Nikdo z vás asi nechce vést boj

a už vůbec ne bojovat sám se sebou

ale mne i vás to čeká

Možná si říkáte že to co dělám je pošetilé

Že mohu dělat věci rozumné ležet léčit se

ale já se léčím skrze vás

Možná se ptáte jestli se nebojím

A já se pokusím ukázat svůj děs

Ale ne vám

Vám nepatří

Báseň o dětech

„Loučím se s Tebou, než půjdu na smrt.

Strašně se té smrti bojím, protože házejí

malé děti do masových hrobů živé,“

napsala před smrtí Junita Višňackaja

běloruská Židovka svému otci

Ráno se postavíš v postýlce a křičíš v nový den

Předstíráme spánek Někdy to divadlo zbaštíš

Ale když je vzlykot silnější než únava vyrážíme

Na výpravy do kuchyně Nechceme být krutí

Stisknout vypínač Ruce pod kohoutkem opláchnout

Čtyři a tři čtvrtě polévkové lžíce sunaru

na sto třicet mililitrů vlažné vody

Protřepat

Je pravděpodobné

že postup budeme opakovat

dokud ti nebude stačit k snídani

třeba rohlík s máslem medem a kakao

Je pravděpodobné

že ti k šesti stávajícím zubům

přibudou další a my budeme

zase trnout zda stoupající horečka

není příznakem choroby

Je pravděpodobné

že k prvním slovům přidáš další

další pak ještě

a složíš je do vět

přání stížností názorů

Je pravděpodobné

že nás – s trochou štěstí – zítra nezastřelí

„Nejdřív se mi při střelbě

trochu třásla ruka, ale člověk si zvykne.

Při desáté várce už jsem mířil klidně

a střílel s jistotou

do tolika žen,

dětí

a nemluvňat.

Vzpomněl jsem si na to,

že mám doma dvě děti.

S nimi by ty hordy zacházely stejně,

ne­li desetkrát hůř.

Smrt, kterou jsme jim dopřáli my,

byla milosrdná a rychlá

(…)

Nemluvňata vyletovala

velkým obloukem do vzduchu

a my jsme je stříleli ještě v letu,

než stačila dopadnout,“

napsal německý policista

své ženě

z Běloruska

Dne 12. června 2014 unesli Palestinci

tři izraelské chlapce

Dne 30. června 2014 byla nalezena

tři mrtvá těla izraelských chlapců

nedaleko od místa kde zmizeli

Dne 2. července 2014 upálili Izraelci

jednoho palestinského chlapce

Přímá souvislost mezi smrtí

tří mladých Izraelců

a jednoho Palestince

se zatím nepotvrdila

Ale tak nějak se s ní počítá

„Z hloubi svého srdce si přeji, aby byli Arabové upáleni,“

píše 10. července 2014 na svůj profil na Twitteru

mladá Židovka z Izraele vystupující pod přezdívkou OrtaL1ysaScar

Na profilové fotografii špulí karmínově rudé rty do polibku

její hnědé oči jsou skoro něžně upřené do objektivu

V její tváři nenávist nepozoruji

Na profilu se rovněž nachází fotografie z narozeninové oslavy

balónky rudé jako dívčiny rty jsou umně rozmístěny po pokoji

na sněhobílé posteli se nachází hebrejský vzkaz vysypaný z rudých růží

„Z hloubi svého srdce si přeji, aby byli Arabové upáleni.“

Dívám se ti do očí a představuju si

jaké hrůzy se ti mohou stát

než budeš ve věku těch chlapců

Vím však jistě že genocidu mé myšlenky neobsáhnou

Dívám se ti do očí a představuju si

jak křehké je moje pohodlí a jak křehké

ještě daleko křehčí je to tvoje

Dívám se ti do očí – vidím člověka – a přitom si představuju

kolik lidí mělo pocit že oni jsou lepší lidé než lidé jiní

kolik lidí si z toho popudu osobovalo právo

na prostor majetek životy

na historii kulturu duši

Dívám se ti do očí a nedokážu si představit

že v tobě někdo vidí hrozbu nebezpečí zlo

Dívám se ti do očí a přitom je to tak běžné

je přece naprosto normální

vzít nevinné dítě zastřelit je a vhodit do jámy

vzít nevinné dítě mučit je a třeba – chce­li se – znásilnit

vzít nevinné dítě a nakládat s ním jako s nepřítelem

 ***

Nic významného se nám neděje

Dítě se teprv rozhořívá a já

trápím se jen nežitým

Všechno je tedy v pořádku

Kéž to vydrží

Nadosmrti

 ***

Jistě, psát báseň o úsměvu u kasy

se nemusí zdát schůdné, ale ať