Spoušť fotoaparátu automaticky reagující na pohyb ve svém okolí umožnila vědcům špehovat zvířata v jejich přirozeném prostředí a říkat tomu vznešeně sběr dat. Proč nás tak vzrušuje to, co nevidíme? A jak naše vidění omezuje to, co chceme pozorovat?
Kdysi jsem měla zvláštní zážitek. Procházela jsem soubornou výstavou výtvarné školy Julia Mařáka a jeho žáků. Na obrazech bylo k vidění striktní monotéma: stromy. Interiéry lesa, z větší či menší blízkosti. A pak se to stalo: jedno z děl mělo v názvu něco jiného než strom či les. Jmenovalo se Liška. Na plátně samotném ovšem nic nového ke spatření nebylo: jen stromy, stromy a zase stromy. Všechno se ale od té chvíle změnilo. Náhle se přede mnou otevírala „možnost lišky“, která mě přiměla otočit se a projít celou expozici znovu od začátku. Co se asi skrývalo za kmeny a keři ostatních obrazů? Jeleni? Jezevci? Kouzelný dědeček?
Vzpomínka na tuto mařákovskou zkušenost, při níž se kompletně změnil můj způsob dívání, či snad spíše vnímání viděného, mi nedávno vytanula s novou intenzitou nad dvěma úplně jinými lesními fenomény, a sice nad snímky z fotopastí, jež bývají širokou veřejností nadšeně přijímány a šířeny, aniž by byl jejich obsah nějak teoreticky reflektován, a nad osudem losa evropského v českých zemích. Toto zvíře je natolik vzácné, solitérní a plaché, že se pohybuje po naší krajině téměř neviditelně. Jeho výskyt u nás nedávno potvrdila právě fotopast. Obě témata mají jednu společnou styčnou plochu: (ne)vidění.
Fotopasti mají pozoruhodné výstupy, ale začteli se člověk do textů o nich, nabývá dojmu, že se téma vzpírá veškeré noetice. U jejich zrodu byla touha zachytit, jak živočichové vypadají a co dělají, jsouli ponecháni sami sobě. Dříve totiž bylo zvykem fotografovat je pouze skolené a hrdě se vypínat s puškou a skupinkou spolulovců nad jejich rozcapenými mrtvolami. Když americký fotograf George Shiras v devadesátých letech 19. století zkonstruoval a použil první fotopast, zaradovalo se z jejího vynálezu několik nadšených milovníků zvěře v britských koloniích, neboť africké či indické živočichy nikdo v jejich přirozeném prostředí nefotografoval a nikdo si to ani nedovedl příliš představit. Tyto fotografie představovaly něco radikálně nového a některé z nich (například právě ty Shirasovy) byly skutečně mistrovskými díly. I u těch nejlepších však byla evidentní jedna věc, která – byť je vlastní fotografickému médiu jako takovému – právě u snímků z fotopastí obzvlášť bije do očí. Šlo zde o jakýsi druh voyeurismu, špehování, šmírování: Co se v tom lese vlastně děje, když tam nejsme? Co ti tvorové dělají, když je nevidíme? A jsou tam vůbec?
Nástroj dohledu
I když se od doby prvních fotopastí poněkud proměnila jejich funkce, jsou snímky z nich dosud chápány jako obrazy povýtce utilitární, informativní, jako prostředek, pracovní materiál, nikoliv však jako konečný výstup a něco, co by bylo hodné teoretické reflexe. O to vehementněji se autoři textů o fotopastech věnují jejich technickým parametrům a strategiím jejich „rafičení“. Jiné texty zase vyhodnocují hustotu populací sledovaných živočichů, případně jiné získané informace. Ve většině pojednání je pak akcentována neinvazivnost této metody sledování. Stejně je tomu i u různých jiných příbuzných technologií, například u telemetrických obojků. Dotyčného tvora pouze vystopujeme helikoptérou, uspíme paralyzační střelou, nasadíme mu obojek a pak ho můžeme až do jeho smrti sledovat.
Fotopast je nástroj dohledu a disciplinační mechanismus, který je sice prezentován jako „neinvazivní“, působí však právě opačně a ještě se sám usvědčuje obrazem, který generuje. Získané snímky jsou totiž výrazem naší kontroly nad zvířetem v situaci, kdy je nemůžeme ovládnout jinými prostředky, třeba zastřelením nebo vycpáním. Vše tedy alespoň vyfotografujeme a obrázky použijeme jako biodata. Náš zásah nicméně dokládá výsledný snímek a to, jak radikálně se liší od všech „lovů beze zbraní“, jak jsme si zvykli fotografie volně žijících živočichů nazývat. Protože člověk stál pouze u instalace fotopasti, nikoliv přímo za hledáčkem při vzniku snímku, a spoušť aktivuje světelný paprsek, případně teplotní čidlo reagující na pohyb živočicha, postrádají výsledné fotografie kvality, které u nich obvykle očekáváme, například kompozici. Rovněž zabíraná část těla zvířete se nám naskýtá jinak a z jiného úhlu, než jsme zvyklí na snímcích zvířat vídat. Zato se v hojné míře setkáváme se zobrazením úleku a překvapení. Přízračný dojem fotografie navíc zhusta umocňují oči rozzářené zásvitem blesku, mnoho snímků je totiž nočních.
Podivný lesní kůň
Los, největší savec českých lesů, byl u nás vyhuben v 15. století. Přes naše území nicméně nadále vedly jeho migrační stezky, po nichž procházel nepozorován z polského Bělověžského pralesa, dokud mu v tom na počátku padesátých let nezabránila železná opona. Díky této nepřekročitelné bariéře došlo k čemusi, co bychom mohli nazvat „spontánní reintrodukce“ – jde o vzácný jev spočívající v tom, že se živočich sám vrátí do svého původního výskytiště (obvykle se návrat děje za asistence biologů, a i tak se zpravidla jedná o akci s nejistým výsledkem).
Někteří losi se zkrátka dali pohraničními dráty odradit a vrátili se do Polska, jiní však u nás „uvízli“ a postupně vytvořili v jižních Čechách malou populaci. Protože však tito tvorové žijí samotářsky a chovají se velice nenápadně, a také proto, že lesníci a zoologové nechtěli zprávu o jejich výskytu příliš rozhlašovat, neboť by se snadno mohlo stát, že by těch pár vzácných zvířat padlo za oběť nějakým střílejícím pohlavárům, nedostala se informace o losech ani do zoologických atlasů. Veřejnost měla dál za to, že los je živočich vyskytující se pouze někde ve Skandinávii. Možnost, že by se s ním člověk setkal v lese kousek od domu, by nikoho zřejmě ani nenapadla – zdála se asi tak stejně pravděpodobná, jako že by tamtéž potkal tygra.
Ať je však los nenápadný sebevíce, při jeho velikosti je jasné, že k jeho odhalení člověkem dříve nebo později dojít muselo. A také k nim docházelo. Stalo se však něco pozoruhodného. Losa v jihočeském lese prostě nikdo nečekal, a tak by nikdo nevěřil, že ten „divný kůň“, kterého potkal v lese cestou z hospody, by mohl být právě los. Na Třeboňsku a ledaskde jinde se tak tradovaly historky o „setkání s divnými koňmi“, které sice nemohly přerůst do folkloru, neboť na to u nás losů žilo přece jen poněkud málo, ale těch pár dochovaných vyprávění bohatě stačí jako důkaz o tom, jak pozoruhodným způsobem se díváme.
Naše vidění je totiž, jak známo, instrumentální, účelové. Vidíme to, co potřebujeme, máme či smíme vidět, případně o čem předpokládáme, že to uvidíme. Úděs, který lidé prožili při vynálezu mikroskopu, dodnes přežívá ve štítivém mytí rukou a posedlosti alergiemi. Hemžící se malí tvorové v kapce naprosto čisté vody nahlodali naši jistotu o hranicích a prostupnosti věcí: Co je ještě celistvé? Co je neživé, a co už je živoucí? Tehdy to nad sklíčkem mikroskopu zajímalo úzký kroužek mondénních myslí. Trvalo několik generací, než se znejistění toho, jaké mají předměty naší každodennosti limity, dostalo do obecného povědomí. To ovšem ještě neznamená, že s touto vědomostí jsme schopni pracovat při všednodenních situacích, tedy třeba ve chvíli, kdy se podroušení vracíme domů přes les.
Nejde nám vstříc
Je nutné si uvědomit, o kolik se dívání a představování dnes posunulo díky technickým inovacím. Abstraktní myšlení kdysi obohatilo schéma vizuálního vnímání o geometrii (u kořene tohoto typu uvažování stál Eukleidés, když spatřil v klacku přímku). Dnes, na konci procesu postupné abstraktizující vizualizace, chystámeli se někam na výlet, naťukáme cíl svého intencionálního směřování do Google Earth a podíváme se, jak to tam vypadá. Na místo nás dovedou souřadnice GPS, dospějeme tam jistě hladce a překvapení je vyloučeno. V mysli máme přinejmenším zakótováno, jaký průmět možného viděného je ke spatření. Dále nás čekají předem označené „miradory“ – vyhlídky, místa vhodná k zastavení.
Ale zde jsme opět u rozdílu mezi díváním a spatřením. Problém s vyhlídkami tkví v tom, že je těžké na nich spatřit vůbec něco. Je obtížné skokem přeorientovat naši mysl, aby použila smysly v jiném modu prohlížení. Tedy, řečeno úlevně laicky, svítíli například sluníčko, vnímáme jeho zář, modrost nebe, rozmazanou zeleň stromů a je třeba několika vteřin, než jsme schopni zaostřit tak, abychom rozpoznali jednotlivé detaily výhledu – kontury obzoru a kresbu větvoví. Z tohoto hlediska je skutečně výhodnější, když podlehneme dalšímu dobovému automatismu v dívání, prožívání a vnímání a vyhlídku prostě vyfotografujeme. Fotografický aparát umožní v daných parametrech „ulovení“ optimálně zaostřeného obrazu a s tím i možnost ho jednou, v neurčitém časovém horizontu, také spatřit. Samozřejmě, že k prohlížení snímků s intencí „prozřít“ nemusí vůbec dojít. Naopak: to, že k takovému prohlížení ukořistěných snímků „neviděného“ vůbec nedojde, je realitě blíže. Pokud bychom ale měli viděné řádně chápat a dále s ním pracovat, je přesto nezbytně nutné je mít zdokumentováno. A je to nutné vždy, nejen pokud jsme turisty, kteří se pachtí za opicemi na Gibraltaru.
Vidění rozvrhované v heideggerovském diskursu je však něco jiného a žádá si především jiné rozvrhování času a – ostýchavě dodávám – i bytí. Odměnou za takový způsob dívání nám může být spatření losa v lese, kde ho nečekáme, ačkoli tam skutečně je. Anebo možnost spatřit lišku v Mařákově lese, v jehož předloze asi také skutečně byla. Ale copak se takhle malují obrazy?
Mámeli v nakupení jsoucen projikovat pohled, který by se možná střetl se světlinou, v níž se našemu vidění cosi skýtá, stačí se zastavit u nejbližšího stromu v onom „teď“ mezi poklesáním minulého a nadcházením budoucího. Zkrátka oprostit svoji mysl od artikulovaných struktur a udělat si chvilku čas. V nicotě, která vrhá světlo jako průhled mezi stromy na paseku a rozvírá možnost záblesků bytí ve viděném, čeká kupodivu to, po čem v našem zrychleném fungování dychtíme nejhorlivěji, totiž zážitek. Každý kmen stromu má kresbu, která v tomto záblesku bytí překoná kteréhokoliv tvůrce, a náš pohled jakožto stávající událost vidění může být interierizován, diferencován, komparován a tříben ad infinitum. Pokud jsou nám taje mikrosvěta příliš malé a toužíme po něčem monumentálnějším, můžeme ujít několik kroků dál do lesa. V literatuře se dočítáme, že tam žije řada zvířat, dokonce i los. Potíž je ovšem stejná jako na miradoru – nevidíme ho. Můžeme chodit mnoho hodin a nespatříme ho. Los nám nejde vstříc.
Světlina
Pokud z nějakého výstředního zájmu procházíme paseky nejen za účelem sběru hříbků, ale proto, že bychom se chtěli setkat s něčím nám podobným, byť zároveň nás překračujícím a vzácným, otevřít se události setkání s bytostí schopnou zprostředkovat vhled do nečlověčího, nedomestikovaného pobytu ve světě, je třeba, aby naše vidění překonalo hranice instrumentality, vstoupilo do otevřeného prostoru ukazování a zjevování se a spatřilo v jiné artikulaci svůj účel ve vidění samém. Což si pochopitelně žádá koncentraci a stává se meditativním zážitkem svého druhu. Takovéto základní ladění, cesta od mechanické recepce k prokmitávající světlině bytí, je základním předpokladem setkání s jinou formou života, skrytou v limitovaném prostoru, v němž jsme dosud neobsadili jednoznačně dominantní pozici. Pro setkání s losem je toto naladění podmínkou nutnou, nikoli postačující. Losa potkáme náhodně, vůbec ne běžně, což je zřejmé z prostého porovnání statistických údajů o hustotě zalidnění a „zalosení“ krajiny. Odměnou za takový způsob dívání nám pak může být, že se fotoaparát, fotopast či mikroskop stanou funkční pomůckou nepředpojatého pohledu. V náš „prospěch“ takto může svědčit i indiference fotopasti, jež může, vydána napospas bezčasí, riskovat střet s nicotou či s deštěm, aniž by šířila pro člověka typický pach odpuzující zvěř.
Otevírá se pole možností, jakým způsobem zachycené rozšíří naše imaginativní prostory. To, co se ukáže a vyjeví za horizontem pouhého sběru dat, za materiálem naší instrumentální zvídavosti, co se doopravdy zjeví na snímku z fotopasti, z něhož na nás poplašeně svítí očima podivný obří kopytník, se nabízí k vidění jen „ve světle“, jak předpokládá Heidegger. Mluví v té souvislosti o „Lichtung“ – pasece v lese. Světlina bytí, která poukazuje ke světlu a předchází každé jevení, každou volnou hru jasu a temnoty, dokáže na naší sítnici – anebo v naší mysli – zpřítomnit jiný rozvrh bytí.
To, co žije za naším domem, v kapce vody či na Mařákově obraze, přes svoji neviditelnost rozvrhuje zpětně náš svět a obohacuje ho – právě o neviditelné. Jedná se o myšlení jako čekání, číhání v otevřeném prostoru či v lese. Co vystoupí ze hry světla a stínů? Na co líčíme pasti? To, co na nás v tomto rozšířeném způsobu dívání hledí z výsledných obrazů, často nejsou ony zjevené pravdy rafičitelů fotopastí a sběratelů biodat. Naopak, mohou to být zjevení poměrně halucinační. Takové obrazy je třeba interpretovat nejméně dvojím způsobem: s vědomím toho, co v nich vidí oni instrumentální lovci jsoucího, kteří na ně primárně políčili, avšak zároveň jako průkmity pravdy v modu neviditelného, jak o nich mluví Heidegger. Takové světelné záblesky v temnotách pak rozkrývají netušené vhledy do nás samých. Umožňují nám je bytosti blízké, a přesto bytostně jiné, jejichž podstatou je sice nenápadnost, nestřetávání se, nejevení se, neukazování se, které ale přesto pobývají na okraji našeho světa a zahlédnuty vyvolávají kýžený poznávající údiv.
Autorka je dokumentaristka a etnozooložka.