Srdce světa v trojobalu

Představujeme nové básně Martina Pocha z rukopisného souboru Městys. Básník se tentokrát tolik nezabývá společenskými tématy, o to pečlivěji však přehrabuje trosky kulturního povědomí a reflektuje smrt, prázdnotu a tělesnost. „Měli jsme zlaté zuby, máme holé věty.“

Příběh

 

Ř

Ta koruna ti sekne

má to ovšem jeden háček, Reinharde

jak zadřená tříska bude svědit věčně

jako růže v jedné ruce a kopí ve druhé

se nepodrbeš za uchem

potěžkej jazyk!

 

Ř

Anthropoid

Abeceda

Rimbaud

Nezval

 

Ř

Tik ve skleněném oku

safír, rubín, sklivec

jiskra v říšském sněmu

rozdřípneš puchýř

a glóbus vyteče

 

R

Lák v dřevěné míse

vteřinové lepidlo v ústech

polibek na patní kost z houslí

nota z Písní kosmických

zakousnout a polaskat

to nejedlé vyplivnout

 

R

Remek a Metoděj, dvě světlice

opřeni o cirkulárku

ČSFR a šmytec

národ sobě

incest

 

R

Švanda dudák

lvíček na prsou

seladon a světák

jazyk na vestě

delirium tremens

velký regres

výpadek zubů

how are you

 

THE

Ve středu hrací plochy

v hrací skříňce Šumava

válec v orchestrionu: tuš!

srdce světa v trojobalu

nedomykavá chlopeň

tschechisch

 

DZ

Pověz vítr… nic

kouříš, jak když si čistíš zuby

a boty od Bati

ti ťapou ve frontě na velkou

šajtli

 

F

Surfař na Lipně, to je držák!

bermudský trojúhelník

Rakovník v CNN

nález z laryngologie pozitivní

CZ

Světlice pohraniční stráže minulost

thajský lampion štěstí budoucnost

pro korunu by si nechal vrtat koleno

měli jsme zlaté zuby, máme holé věty

 

Slovanská epopej

 

 

 

Něco

 

V něco věřit musím.

Píšu přece, abych zbohatnul a investoval,

a ne abych měl Já poslední slovo

a to slovo bylo papír.

 

Nevěřím v Boha,

ale nějak se už domluvíme,

rukama nohama, když na to přijde.

Rakev nám bude malá burza.

 

Bude to jak potlač.

Zbude po mně šedý zub

a prsten z titanu.

 

Co zbude po něm? Víra.

Chudák smrt! Bleší trh.

Zase jenom krámy na Aukru.

 

 

 

Nový New York

 

I

 

Jsem ztracené písmeno P ve slově SVĚT

jsem Wolker

založením samotář – zborcený stylita

soudruh na cestách

 

Zděšený a zesinalý

holohlavá kontura

bledý jako asfalt

láskyplně tetovaný

vlastním hřbitovem

 

II

 

Ze svých šedin soukám pavučinu

mrak vrávorá a příze řídne

kravinec na kravinec

ber kde ber

 

Žluklý přízrak

moje modré oči optický klam jezera

oči topičovy

říkají o mně

že toho moc nenamluvím

radši naslouchám ušima kaluže

v nich mrakodrapy, davy, vemeno

 

Předu a přitom se

rozpadám a drolím

ždímám cenný papír

dekret na byt

 

III

 

Obytná zóna: dehydratace

biotop: dálniční kaple

a když už jsme u toho

tak spáleniště kolmic

 

A jako naschvál

uprostřed nedozírného parkoviště

mi moucha vleze do ucha

a do krku rozedma

 

Moje motto:

to jsem já

já jsem to

a teď řiď!

 

IV

 

Motor začíná vynechávat

kam šlápnu, ztrácím půdu pod nohama

myšlenka s velkým M je padák

stěrače, řekněte

který pedál zatroubí na toho Boha?

 

Varhany vyplazují jazyk

poustevna je obsazená

a poušť jak hangár jako garáž

a obzor čím dál širokoúhlejší

 

Nebo je tam šmouha?

nebo je tam slza?

nebo plnovous?

nebo mutuju?

 

To ta moucha

to ta Heľpa

nepomůže autogen

kdyby byl Bavorov

 

V

 

Jako se bedla otáčí za sluncem, vidím se

v CNN

hotová socha Svobody za humny

 

Zametám stopy a přitom luxuju červený

koberec

ale s tak nepostřehnutelně zdviženým

malíčkem

že kravský jazyk dělá dlouhý nos

Stylito, stylito, slez

z té prostaty!

 

Z limuzíny vystupuje nudista, takže zívá

reflexní vesta

Instagram

smoking

zubatá

protéza

marná sláva

jsem samá vata, peří – nehoří, doutná

jsem na mapě jako rohožka

jsem na pořadu dne k večeři

jako příběh o velkém návratu vodojemu

 

VI

 

Až penis zalezlý pod sukni rozsvítí jak maják

Až se vrátím z Ameriky jako smutný voják

 

Až Wolker přejde moře a nebude mít závrať, jakou já mám

 

Až začnu žít svůj věstonický sen

 

VII

 

Do té doby platí výrok

že nemocnice Motol

je nový New York

 

Takže Lhářko

teď zas ty –

 

Zabodni do mě kružítko

zasaď strom a pros o živiny

vytyč a rozděl pozemky

 

Nebudeme se přece honit na chůdách!

 

 

 

Kenotaf #

 

Prošel jsem řadu hřbitovů.

Prolistoval stohy náhrobků.

Prosurfoval pole orná i válečná.

A co z toho? Skolióza, mozoly.

 

Velvary. Velvary. Velvary.

Hřbitov.

 

Dva podezřelí nad záhonem,

já a čtenář, čelo na čelo

klademe věnce: Sbohem…

 

Jména. Profese. Data. Nečitelné.

Funerální verše… by k nám tvé

srdce promlouvalo věčně. Riposo.

Nečitelné. Živnost. Asi bydliště.

Automat na svíce. Oblíbené záložky.

Nezaplacený hrob. Vymazat historii

procházení. Báze. Anonymní režim.

Nezaplacený hrob. Hashtag #Motol.

 

S láskou zapomenout rozumět –

 

Štěstí, že po tolika pohřbech

ještě rozlišuju ženu a život.

Martin Poch (nar. 1984) pracuje jako projektový manažer a tvůrce e-learningových lekcí. Vydal básnické sbírky Běhařovská lhářka (Concordia 2009) a Jindřich Jerusalem (Dybbuk 2013). Ukázka z jeho tvorby byla zařazena do antologie Nejlepší české básně 2013, výběr z básní vyšel rovněž v A2 č. 17/2013.