Utopické podoby nově definovaných měst, lidských společenství nebo uměleckých kolonií jsou oblíbeným uměleckým námětem. Jen málokdy jsme však svědky jejich vzniku. Asi i proto, že často vznikají na odlehlých místech a jejich životnost bývá kratší než sepsání jejich pravidel. Ani mě nikdy během minulých let, kdy jsem míjel opuštěné tovární haly na břehu Vltavy, nenapadlo, že se jednou stanou zdmi nové Národní galerie. A vida.
V září se ve Vraném nad Vltavou pro veřejnost otevřely prostory Perly, budoucí Národní galerie, a zároveň uplynuly tři měsíce od nástupu nového vedení současné Národní galerie. Oba objekty reprezentují tváře jejich hlavních představitelů a ideologů a vzbuzují zájem především odborné veřejnosti a dlouhodobých pozorovatelů současného stavu českého výtvarného umění.
„Tvrdím, že nejlepší řešení problému Národní galerie je založit si svou vlastní. Oslovíme všechny bývalé ředitele Národní galerie, jestli by se nechtěli přihlásit do konkursu na ředitele. Jednou z podmínek ale je, že za svou pozici budou muset platit, nepůjde tedy o placené, ale zaplacené místo. Na rozdíl od té nynější Národní galerie se totiž v našem případě jedná o post skutečně prestižní,“ říká iniciátor projektu Perla Ivan Mečl.
Mečl na budování podobných podniků částečně založil svou identitu již v devadesátých letech a vždy je dokázal dovést do konce, který rozhodně nebyl neúspěchem. Tím zásadním, co je – alespoň v mých očích – spojovalo, byl kromě nezbytného nadšení a energie jistý odstup či nadhled. I díky zázemí tvořenému přáteli a podporovateli a schopnosti vystihnout ve zkratce podstatu toho, co dělá (ale také díky schopnosti využívat a současně kritizovat soudobý establishment), je Mečlův vliv na podobu a vývoj současné výtvarné scény nezanedbatelný. To všechno jsou ve výsledku důvody, proč na první pohled přestřelený nápad učiteleseparatisty (jak se v citovaném rozhovoru sám označuje) vybudovat novou Národní galerii vzbuzuje zvědavost i očekávání. Facebooková „kampaň“, mapující každodenní změny v prostorách továrny, i inscenované fotky „pohodičky kamarádů od řeky“ tento zájem šikovně přiživují. Něco takového ze strany naší oficiální Národní galerie čekat nemůžeme.
O dění v Národní galerii toho moc nevíme. Nastupuje nový, poprvé zahraniční kurátor s úzkými vazbami na naši výtvarnou scénu. Jeho mediální vyjádření jsou zatím opatrná a směřují spíš do let budoucích. Můžeme se dočíst o menších interních změnách, jména nových kurátorů či spolupracovníků jsou zatím neověřená. Nový ředitel je, obzvlášť v porovnání s pozicí „ředitele“ Perly, v odlišné situaci. Na rozdíl od Mečla ho nečekal prázdný prostor, který by stačilo zamést a zaplnit zajímavými osobnostmi a projekty. Situace v NG je právě opačná. Jediné, co oba projekty snad spojuje, je havarijní stav většiny budov. I v případě vyjádření Jiřího Fajta o budoucím směřování NG je však na místě mluvit o utopii. Tímto termínem alespoň jeho veřejně představené snahy hodnotí podstatná část zainteresované veřejnosti.
Utopické budování čehokoliv vzniká prostě lépe na opuštěném ostrově nebo v prázdné tovární hale, ale jen těžko se mu daří ve státní instituci. Přesto se domnívám, že nikoliv peníze, ale podobné sny a snahy o jejich naplnění jsou tím nejpodstatnějším, co současná Národní galerie potřebuje.
Utopie obecně označuje něco žádoucího, ale zároveň neskutečného a nemožného. I kdyby Mečlův projekt selhal, což se zdá být nevyhnutelné, i kdyby nedostál očekáváním, už teď splnil účel svého vzniku. Ta myšlenka na podobné místo v našem světě mi sama o sobě stačí.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.