Nový film kanadského klasika Davida Cronenberga Mapy ke hvězdám se věnuje odvrácené tváři hollywoodských hvězd. Satira se tu prolíná s body hororem, který je pro režisérovu starší tvorbu typický.
Když David Cronenberg natočil nemastného neslaného Pavouka (Spider, 2002), vypadalo to, že je u konce s dechem. Opak byl pravda. Režisér se oprostil od žánru body hororu, který v minulosti spoluutvářel, a poslední dekádu platí sám za svého druhu divného filmařského pavouka spřádajícího multižánrové filmy, jejichž těžištěm je psychologické drama. I v novém snímku pitvá stinné stránky člověkazvířete v mezních situacích, aniž by přitom ustrnul na jediném žánrovém půdorysu. Přitom se vrací k fetiši, perverzi a vyšinutosti, tedy příznačným konstantám své starší tvorby. Mapy ke hvězdám lze proto chápat i jako pomyslnou mapu dosavadní „cronenbergovské“ poetiky, což je určení, které se vedle přívlastků „tarantinovský“ či „lynchovský“ i přes svou definiční nejasnost vžilo a má svou váhu.
Nejkomediálnější film
Mapy ke hvězdám jsou prvním projektem, který kanadský filmař zčásti natáčel ve Spojených státech. Důvodem je hlavní motiv snímku, tedy svět hollywoodských celebrit. Přesto scenerie L. A. nehraje v příběhu nijak zásadní roli. Cronenberg se přesunuje ze studií a prosluněných bulvárů do soukromých paláců filmových hvězd, kde se za přemírou luxusu, uspořádanosti a aseptické čistoty skrývá chorobnost. Ta je podána hlavně prostřednictvím satiry, jež nikdy nebyla Cronenbergovi zcela cizí. Mapy ke hvězdám lze dokonce pokládat za Cronenbergův nejkomediálnější film.
Na rozdíl od jiného satirického pohledu na Hollywood ve filmu Hráč (The Player, 1992) Roberta Altmana nepřináší Cronenbergova novinka širokou reflexi filmového průmyslu a pozornost přesouvá spíše ke zhnisané morálce filmových hvězd. Nevybíravé jsou ale oba filmy stejnou intenzitou. Za nadsazeným scénářem ostatně stojí s losangeleskými poměry dobře obeznámený Bruce Wagner, který se mimo jiné živil jako řidič limuzín slavných celebrit.
Co milujeme, to nás zabíjí
Hvězdy ve filmu postupně hasnou a čím dál tím vyzývavěji se obnažuje jejich zrůdnost. Prostorné paláce se proměňují v klaustrofobická vězení, zarámovaná polodetaily kamery Petera Suschitzkého. Známý výrok Oscara Wildea „Co milujeme, to nás zabíjí“ tu nachází nové potvrzení: obludnost filmových ikon vyvěrá z toho, co kdysi milovaly a čím byly kdysi milovány. Rodina, sláva, fanoušci či umění zosobňují traumata, která se nesmazatelně zarývají do hvězdného životního stylu jako tělesné symptomy (incest, popáleniny, zácpa, znásilnění). Oproti charakterovým chorobnostem právě ty fyziologické připomenou divákovi Cronenbergovu tvůrčí minulost. Jedovatou komedií důmyslně prorůstá teror – a nejen ten biologický. Traumata na sebe berou podobu vidin, jež se zprvu zdají být plody alkoholu a drog. Proto působí existence přízraků zpočátku racionálně, jako něco blízkého, čemuž odpovídá i jejich vzhled. Znepokojivým způsobem ale nezřetelně přecházejí do sféry nočních můr, nadpřirozeně přesahují prozaický svět postav. Hráč si tu podává ruku s Mulholland Drive (2001). Mapy ke hvězdám přitom neztrácejí svou vlastní, mnohoznačnou tvář, která se odkrývá s každým dalším zhlédnutím.
Éluardova báseň Svoboda, která prostupuje celým snímkem, se stává na jedné straně anamnézou postav, na straně druhé nenaplněným příslibem, jejich epitafem. Pod nánosem pletichaření se hvězdy pomocí new age, pilulek, hromadění kapitálu či perverzního sexu bezvýsledně snaží vymanit z tlaku mediálního světa. V pozitivnějším duchu Éluardovy verše charakterizují tvorbu samotného režiséra, jenž stále setrvává v offhollywoodské pozici a s každým filmem jako by znovuobjevoval svobodu tvůrčího procesu, když pokouší zavedená žánrová pravidla a společenská tabu.
Autor je filmový publicista.
Mapy ke hvězdám (Maps to the Stars). Kanada, USA, Německo, Francie, 2014, 111 minut. Režie David Cronenberg, scénář Bruce Wagner, kamera Peter Suschitzky, střih Ronald Sanders, hudba Howard Shore, hrají Julianne Mooreová, Mia Wasikowska, John Cusack, Evan Bird ad. Premiéra v ČR 30. 10. 2014.