Katalánský festival „hraničního“ divadla se statisícovou návštěvností letos zaujal site specific projekty a důsledností koprodukčního přístupu. Výrazná představení se zabývala aktuálními problémy dneška – imigrantstvím a stárnutím.
FiraTárrega se za třicet čtyři let své existence stala velmi oblíbenou součástí divadelních itinerářů na Iberském poloostrově. Návštěvnost tohoto festivalu scénických umění se tak v současnosti pohybuje kolem stovky tisíc lidí. Každoročně během druhého zářijového týdne malé, sedmnáctitisícové městečko Tárrega ožívá pouličním divadlem a hraničními projevy scénických umění, přičemž v sobě úspěšně kombinuje prvky přehlídky pro dramaturgy a kurátory z celé Evropy i dalších kontinentů, festivalu s pečlivě volenou dramaturgií, ale i jarmarku, který přitahuje především divadelní dorost, žakéře, komedianty, šašky, klauny, kejklíře a posthippies, včetně příslušné zvířecí havěti.
Novinkou posledních let jsou speciální programová zaměření: minulé ročníky blíže představily například region Québec nebo severské země. Festival tak sleduje trend, jenž je v období, kdy se v důsledku ekonomické krize snižuje veřejná podpora kultury, rozšířený – zapojuje se do řady koprodukčních projektů, které přinášejí nové příležitosti pro katalánské umělce.
Inscenace na pomezí
Letos byla část programu zaměřena na země Visegrádské skupiny. Organizátoři využili networku Performing Arts Central Europe – Visegrad Countries Focus, který od roku 2012 koordinuje pražský Institut umění – Divadelní ústav. Přání organizátorů pohybovat se na hraně divadelních možností naplnila zejména vskutku středoevropská inscenace Edge režisérky Petry Tejnorové, věnovaná tématu stáří a stárnutí, která propojuje dokumentární divadlo, činohru a tanec. Projekt využívá kulturnějazykového balábile díky československopolskomaďarskoněmeckému hereckému obsazení.
Na pomezí se pohybovala také scénická skica maďarského režiséra Martína Borosse, kterou ve spolupráci s místními imigranty připravil přímo pro festival. Pod názvem Close Encounters of the Different Kind (Blízká setkání jiného druhu) autor v dosud funkčním prostoru továrny na zpracování olivového oleje konfrontuje diváky s návštěvníky cizích galaxií, kteří přišli na Zemi navázat komunikaci s místními obyvateli. Boross rozehrál prostory továrny, především terasu překrásné vily nacházející se v areálu, i její okolí, tvořené skladovacími prostory a zemědělskými pozemky s volným průhledem do krajiny. Představení byla načasována vždy souběžně se západem slunce, což produkci dodávalo až metafyzickou atmosféru. Ironicky hravý přístup k problematice afrických, arabských a východoevropských imigrantů ve Španělsku střídaly prostřihy v podobě dokumentárních vstupů z jejich každodenního života. Boross aplikoval metodu, kterou uplatňuje i ve svém domovském uskupení Stereo Akt, jež se na práci s lokálními komunitami, participací diváka a site specific projekty soustředí.
Nadnárodní koprodukcí bylo zaštítěno také jedno z dalších dílek uvedených v rámci hlavního programu festivalu, tentokrát z novocirkusového soudku. Anotace projektu nazvaného Chicken Legz souboru Animal Religion lákala na experiment: „Co se stane, když performery na několik týdnů zavřete na zvířecí farmu?“ Publikum bylo po zvážení případných alergií či jiných možných obtíží odvezeno autobusy na utajované místo. Při úvodní prohlídce farmy diváci seznali, že herci se zvířecími obyvateli doslova splynuli – například „silák“ cvičící v maštali, čtenář filosofické literatury naložený ve žlabu se senem nebo akrobat pobíhající po dvorku s parožím. Následovala ztřeštěná show, jejímiž součástmi byla například drezúra psí smečky ztělesňované členy souboru, vysokozdvižný vozík, na němž prováděly své kousky oživlé pytle slámy, a další čísla, korunovaná závěrečným milostným vyznáním koni, které odzpíval satyr usazený na klavíru rotujícím nad hlavami diváků. Publikum odjíždělo v euforii a zdálo se, že tuto postmoderně dadaistickou féerii, vracející se originálním způsobem do původního cirkusového prostředí, přijala s potěšením i zvědavě přihlížející fauna.
Punkový cirkus a iritující cizinka
Zcela odlišnou poetiku do Tárregy přivezl argentinský režisér, choreograf a herec Luis Biasotto. Jeho Afrika byla sledem fragmentů zdánlivě nesouvisejících příběhů zebry a muže, dvou tanečnic v tvůrčí krizi, krasavice pokoušející se o iluzionistické zmizení a dvou výstředních mužů. Na divákově imaginaci bylo ponecháno, aby konstruovala významy skryté za jednotlivými výjevy. Čím dále se však nechal ve svých fantaziích zavést, tím více ho iritoval závěr, kdy na scénu z publika vystoupila žena hovořící španělsky se silným cizím přízvukem. Tato cizinka v Buenos Aires zcela banálním způsobem osvětlí význam předchozího dění na scéně: šlo o chaotickou mozaiku v její paměti, složenou z vjemů jednoho odpoledne, které strávila v kruhu svých přátel, jejich dětí, procházkou městem a návštěvou zoologické zahrady. Hra s významy a krize reprezentace patří k typickým námětům argentinského divadla a Afrika se do tohoto proudu zcela jednoznačně zařadila.
FiraTárrega letos opět otevřela řadu nových možností v oblasti scénických umění. Snad její letošní propojení s kulturně vzdáleným středoevropským regionem přinese nové inspirace i do této divadelní galaxie.
Autorka je teatroložka a kulturní manažerka.