Ze života medvědářů - vykřičník

Protože na předposlední říjnový týden připadlo první výročí předčasných voleb do Poslanecké sněmovny, pocítil premiér Bohuslav Sobotka potřebu vyhodnotit působení své koaliční vlády, která z voleb vzešla a kterou prezident jmenoval až 29. ledna, po 95 dnech od uzavření volebních místností.

Hodnotit kladně v českém povolebním roce ovšem bylo co. Vláda rozhodla zrušit poplatky u lékaře, zvýšit platy státních zaměstnanců, vrátit některé výhody důchodcům, povzbudit populační křivku rozšířením porodného i daňovými úlevami. Rozhodla, aby dětské pleny i knihy spadly do snížené sazby DPH. K záporům (avšak jak pro koho) patří skutečnost, že vládní ČSSD pohořela s osekáním církevních restitucí, i když na odporu k nim postavila lví díl své předvolební argumentace. Rok poté tuto velkou bitvu za rovnost před zákonem, Bohem i mamonem označil suše vrchní lidovec Pavel Bělobrádek za „hodně vylouhovaný čaj“. Aniž by tím vyvolal vnitrokoaliční krizi. Brva se nepohnula, natož aby se země otevřela k pohlcení hříšníků. Co s vylouhovaným čajem a – po­kolikáté už? – majetkově přeorávanou zemí? Nic. Keep smiling.

Zápornou kolonkou ve vládním vysvědčení jeví se být také služební zákon, který měl odpolitizovat státní správu. Nakonec ale ponechal politické náměstky a vložil generální dohled nad kvalifikací úředníků na bedra ministerstva vnitra. Jsou na to od začátku různé názory. Ideu odpolitizování státního aparátu pokládají mnozí za krok k totální byrokratizaci, která by ohrozila programotvornou stranickou demokracii a uplatňování oprávněných sociálních zájmů v nejvyšších patrech politiky. Klotovými rukávy supernezávislých, nikým nevolených a v podstatě neodvolatelných byrokratů by se jen tak někdo neproloktoval se „spravedlivou věcí“ (s uvozovkami i bez nich). To je skoro jisté. Jenže podivný model „odpolitizované“ – ostrými, miliardami vyfutrovanými lokty pošťuchované – státní moci a správy podal sám prezident republiky Miloš Zeman, stoupenec ryzí depolitizace, jenž „vyprázdněný“ zákon sněmovně vrátil a musel být přehlasován. Na říjnovou návštěvu Číny si s sebou vzal i nejbohatšího Čecha, multimiliardáře Petra Kellnera. To je ještě skoro normální. Avšak prezident se navíc vrátil do vlasti letadlem Kellnerovy skupiny PPF (a J&T). To už snad není depolitizace byrokratizací. Je to spíš privatizace. Privatizace hlavy státu, která jinak úspěšně brání důstojnost prezidentské funkce před nevychovanými – a pravotočivě zpolitizovanými – rektory vysokých škol…

Je docela srozumitelné, když premiér Sobotka do takových a podobných otevřených ran nehází plnými hrstmi sůl. O něco méně pochopitelně vyznělo, když si ve svém ohlédnutí liboval, že vláda má v obou parlamentních komorách bezprecedentní „pohodlnou většinu“. Bylo pohodlné, když lidovci zprava mařili proticírkevní manévry levice? Je pohodl­né, dýchá­li „státofiremní“ Andrej Babiš premiérovi do zátylku, neboť mu odvedl část tradičně levicového elektorátu? A co se už vůbec těžko chápe, je shrnující soud Bohuslava Sobotky, jenž v jeho bilanční řeči přímo zazněl a zůstal viset v poněkud těžkém vzduchu: „Česká republika teď potřebuje pár let stability. Potřebuje pár let, kdy se nepovedou permanentní volební kampaně, ale budou se řešit věci, které velmi často třeba nejsou populární, ale je potřeba je udělat. Například z hlediska naší budoucnosti trh práce, kvalita vzdělávání v České republice, investice do vědy a výzkumu, rozhýbání výstavby dopravní infrastruktury.“

Slova pravšední, jejich řazení nenápadné. Ale neříká se ve všech demokraciích, že další volební kampaň fakticky začíná hned po skončených volbách? A není to pravda? Je! Stesky na „permanentní volební kampaně“ jsou udivující, protože nutně vždy vypadají jako povzdech nad demokracií vůbec. Znamená­li méně politického potýkání více stability, můžeme logicky dojít k tomu, že důsledné vymýcení projevů politického pluralismu – pryč s politikařením! – zajistí nám stabilitu absolutní.

Ne, nepodezřívám premiéra Sobotku z tendence k absolutismu. Jistě to tak nemyslel. Ale jak asi mohl myslet ony „věci, které velmi často třeba nejsou populární, ale je potřeba je udělat“? Stěží si lze představit, že rozhýbání výstavby dopravní infrastruktury či investice do vědy a výzkumu budou voličstvem odsuzovány. Stejně tak není pravděpodobné, že se Sobotkova vláda chystá „zvýšit kvalitu vzdělání“ zavedením nepopulárního školného anebo úplnou privatizací veškeré vysokoškolské vzdělanosti (nejen ve smyslu přizpůsobování studijních programů potřebám firem, kterýžto proces je v plném proudu již dávno). A tak coby navýsost nepopulární „věc“ zbývá už jenom onen magický „trh práce“, na němž si každý dospělý člověk stále ještě ověřuje svoji – nejen směnnou – hodnotu a z nějž především odvozuje kvalitu svého života. Zachrání ji zvýšení minimální mzdy, péče vlády o první krůčky nezkušených absolventů na pracovním trhu? Péče o poslední kroky naopak zkušených padesátníků, kteří přesto – jako „málo flexibilní“ – vypadli z kola ven do bídy předčasného důchodu?

Víme všichni, o co nepopulárního půjde. Právě o „pružnost pracovního trhu“, o „flexibilitu práce“, o větší volnost zaměstnavatele v zacházení s námezdníkem jako s hadrem na holi. Pružnost je velkou zárukou konkurenceschopnosti této země. Větší než čínský prezident Si Ťin­pching, jenž měl tu čest, že byl svým českým protějškem – medvědářem až příliš přímočarým – představen našemu miliardáři.

Autor je politický komentátor.