Kouzlo mediální lokality

O specifikách obliby

Site specific performance se stala novým divadelním mainstreamem a oblíbenou nálepkou píáristů zajišťující vysokou návštěvnost. Do jaké míry jsou místně specifická představení závislá na festivalovém prostředí? A čím lákají i ty, kteří jinak umění příliš neholdují?

Kdo se dnes zabývá site specific performancí, těžko si ještě může nárokovat objevnost. Pel novosti umění v netradičním prostoru se otřel. Zároveň ale po přechodu této „módní“ vlny nacházíme krajinu našeho divadla a performance zcela proměněnou. Pod hlavičkou „site specific“ dokázala nezávislá scéna konečně publiku předložit a aspoň zčásti prodat to, co pod dlouhou řadou označení zrozených pouze z negace nabízela mnohem menšímu okruhu diváků. Většina definic nového performačního umění dlouho neříkala takřka nic jiného, než že zažijeme něco, co je „za“ či „mimo“ dosud viděné, případně vyjadřovala svou odlišnost slovy next, new, cool, cute, off­off a podobně.

 

Festivalové inspirace

Rozhodující roli při úspěchu site specific performance v Česku sehrálo patrně především to, že našla silného spojence v nově se rodících a rychle se množících festivalech. Stala se pevnou součástí naší divadelní, ale i filmové či hudební festivalové scény, podobně jako kreativní dílničky a sponzorské stánky s pivem. Některé festivaly – jmenovat musíme aspoň 4(+4(+4)) dny v pohybu – jsou samy programově site specific, nikdy se nekonají na stejném místě a nově obsazené místo je i hlavním, nebo aspoň důležitým zdrojem inspirace. Ale i když se festival k site specific přímo programově nehlásí, vznik takových produkcí často podněcuje. Šňůra představení se odehraje během festivalu a právě jen tehdy a tam. Když pak tvůrci zahrnou do představení jakoukoli místní ingredienci, mašinerie festivalových „public relations“ nezaváhá a jistě označí produkci jako „site specific“.

Podoba festivalů je přirozeně do značné míry určena místem jejich konání – vezměme třeba pražský festival světelného umění Signál, Ašlerky v Aši nebo hradecký Open Air. Site specific produkce jsou elegantním způsobem, jak dramatickým dějem podpořit genia loci. Funguje jako jakýsi kořenový systém, kterým festival načerpá více ze svého podloží, nebo jako symbiont metabolizující hůře dostupné zdroje energie výměnou za oporu pro svůj růst. Výsledek této spolupráce není zanedbatelný: je jím dramatizace místa obdobná dramatizaci času, jakou každodenně realizují masová média. Viděno jejich pohledem je veškerý čas dramatický, je tedy vlastním časem dějů a příběhů. Říká se tomu mediální realita. Zdramatizování místa, které si v ideálním případě site specific produkce bere za cíl, má obdobný dopad. Po vzoru mediální reality můžeme nazvat výsledek jejího působení „mediální lokalitou“.

 

Blechy v jednom pytli

Jakožto výsledek site specific projektů a programové lokalizace produkcí, které vznikly jinde a třeba i pro jiný festival, pak „mediální lokalita“ zásadně mění obsah slova festival – znejišťuje a aktualizuje naši představu o místě, kde se koná, nebo o tom, jak vůbec současná produkce vypadá. Skrze fenomén site specific se dostaly ke slovu performan­ční prostředky, které se z hlediska dominantní činohry jevily jako neopodstatněné. Náhle to bylo právě naopak: v nedivadelních prostorech nedávalo přehrávání činoherních skečů žádný smysl – kdo uměl chodit po scéně, ne­­uměl vodit diváky tovární halou. Jiné ­techniky a metody byly naprosto nutné. Fyzické divadlo, opožděná postmoderna, konceptuální tendence – to všechno ve snaze oslovit širší publikum využilo příležitosti jménem site specific. Je jenom přirozené, že se do této škatulky záhy nacpalo leccos, co jenom vystrčilo nos z kamenného divadla. A je také přirozené, že blechy jen tak nastrkané do jednoho pytle se při nejbližší příležitosti zase rozskáčou všemi směry.

Zmíněné 4 dny v pohybu se letos konaly v pasáži U Stýblů přímo na Václavském náměstí; před lety například v bývalé poliklinice v Jungmannově ulici. Mediální lokalitu ale lépe uchopíme, pokud si vybereme tu, která po sobě hostí festivalů několik: třeba oblíbené žižkovské nákladové nádraží, kde se konalo Prague Biennale, Designblok a naposledy Festival Landscape. Během festivalů, ale i po nich se debatuje, jak konverzi vzdorující a navíc památkově chráněný žižkovský brownfield proměnit. Do hry vstupuje – jako bohatá nevěsta se státním investičním věnem – Národní filmový archiv, developeři vyjednávají s majiteli okolních domů a podobně.

 

Dramatická oživení

Vytváření mediální lokality má mnoho příznivců. Už brzy budeme žít v zemi příběhů! Destinační agentury připravují zábavná vyprávění a šerá zákoutí i dobře osvětlená náměstí vybavují strašidly (vše v původním i přeneseném slova smyslu). Samotná místa se stanou značkami a způsob, jak taková značková místa vytvářet, se nakonec bude franšízovat. O příkladech dobré praxe a sdílení zkušeností na konferencích snad už ani nemusím mluvit. Samozřejmý je i vznik ­tlusté brožury na křídovém papíře, jejímž skutečným hlavním obsahem jsou loga těch, kteří ji zaplatili.

Site specific ovšem pochopitelně nefunguje jen jako promo určité lokality. Nejde vždy pouze o osobitý charakter nebo autenticitu místa, jak se zhusta tvrdí. Naopak využívá se různé míry generičnosti lokace. Performeři přicházejí s formátem, pro který si vyberou vhodné místo, a zpracují například události jednoho dne.

Co však táhlo a stále ještě táhne publikum na dramatická „oživení“ zřícenin, opuštěných továrních hal, půd či sklepů? Site specific performance vděčí za svůj širší úspěch patrně i něčemu prostšímu než dosud zmíněným důvodům – zejména ve své festivalové podobě se totiž brzy staly součástí velkého tématu české transformace. Dočasné oživení ruin, vyvolání genia loci je příslibem budoucí záchrany, znovuoživení a zhodnocení nevy­užívaných prostorů. Site specific si navíc stále drží nádech něčeho nečekaného a neobvyklého, je to událost v prostředí, které bylo kdysi pro mnohé zcela všední.

Autor je překladatel a divadelník.