Podvratný mainstream

První prosincový týden se bude konat desátý ročník přehlídky asijské kinematografie Filmasia. Na programu jsou i dvě novinky japonského tvůrce Takaši Miikeho, který patří k nejvýraznějším osobnostem boomu autorského filmu v devadesátých letech.

Pražský festival Filmasia letos uvede dva nové filmy jednoho z mezinárodně nejproslulejších současných japonských režisérů Takaši Miikeho. Prvním z nich je thriller Shield of Straw (Wara no tate, 2013), s nímž se tvůrce dostal do prestižní soutěžní sekce festivalu v Cannes, a druhým duchařský horor Over Your Dead Body (Kuime, 2014), který kritika oslavuje jako režisérův návrat k jeho morbidním a groteskně krvavým tvůrčím kořenům. Oba snímky a ohlasy na ně přitom svědčí o dvou věcech – za prvé, že tento tvůrce je západním publikem interpretován neadekvátně, a za druhé, že osobití filmaři Miikeho typu mají v japonské kinematografii stále obtížnější pozici.

 

Mezi žánry a festivaly

Miike patří k osobnostem japonské kinematografie devadesátých let, která přinesla řadu mezinárodně uznávaných talentů, jako jsou Takeši Kitano, Kijoši Kurosawa, Naomi Kawase nebo Šindži Aojama. Západní fanoušci japonských žánrovek zaregistrovali už jeho groteskní a brutální variace na béčkové „jakuzárny“ – například Gokudó sengokuši: Fudó (Jakuzácké války: Fudó, 1996), Dead or Alive: Hanzaiša (1999) nebo nejproslulejší Ichi the Killer (Korošija 1, 2001). Zároveň se mu ale dostalo pozornosti artové kritiky a mezinárodních festivalů díky halucinačnímu psychothrilleru Konkurs (Audition, 1999) nebo grotesknímu rodinnému dramatu Visitor Q (2001). Filmový publicista a specialista na japonskou kinematografii Tom Mes se pokusil uvést Miikeho pověst na pravou míru v monografii Agitator: The Cinema of Takashi Miike (Agitátor: Filmy Takaši Miikeho, 2003), kde předkládá podrobný popis padesátky režisérových filmů, z nichž značná část v té době nebyla na Západě vůbec dostupná. Miike je tu představen jako v podstatě zakázkový filmař, natáčející zásadně podle cizích scénářů žánrové filmy pro komerční studia, ale zároveň coby nenápadný auteur, který do svých děl přináší osobitá témata a postupy. Kniha ukazuje také šíři různých žánrů, s nimiž režisér pracuje, od jakuzáckých krimi, akčních filmů a komedií natáčených přímo pro video až po rodinné snímky typu Andromedia (1998) a Salaryman Kintaró (1999).

Pro ty, kteří znají Miikeho filmografii podrobně, pak nemohla být režisérova karié­ra za posledních deset let tak překvapivá jako pro většinu západních fanoušků obeznámených jen s jeho excentrickými díly. Miike se totiž přibližně od roku 2004 začínal stále více orientovat na mainstreamovější produkce, mezi nimiž mají výrazný podíl rodinné nebo vyloženě dětské filmy, například Jókai daisensó (Velká válka jókai, 2005), Jattáman (2009) či Malí ninjové (Nintama rantaró, 2011), případně mainstreamové „block­bustery“ typu Zebramana (2004), Kamisama no pazuru (Božské puzzle, 2008) nebo 13 samurajů (Júsan­nin no šikaku, 2010). Zároveň ale Miike natočil také několik filmů, ve kterých jako by glosoval vlastní mezinárodní pověst – bizarní variaci na Trierovy divadelní filmy 46­oku nen no koi (4,6 miliard let lásky, 2006) či „tarantinovský“ western Nemilosrdný střelec (Sukijaki western Django, 2007). Stále větší disproporci mezi Miikeho mezinárodním profilem a skutečným stavem jeho tvorby nejlépe dokládá dvojice filmů, se kterými se mu v posledních letech podařilo dostat do prestižní soutěžní sekce festivalu v Cannes. Poprvé to bylo s konvenčním remakem klasiky Masaki Kobajašiho Harakiri (Seppuku, 1962), nazvaným Smrt samuraje (Ičimei, 2011), a podruhé s již zmíněným – a také nepříliš dobře přijatým – loňským thrillerem Shield of Straw. V obou případech tedy šlo o mainstreamová díla populárních žánrů, jež do profilu Cannes vůbec nezapadají.

 

Průmysl bez autorů

Jak ale Mes ve svých recenzích zdůrazňuje, nezměnil se ani tak Miike, jako spíš celý japonský filmový průmysl. Boom osobitých filmařů v devadesátých letech byl totiž umožněn těmi segmenty filmové produkce, které ze současné kinematografie mizejí. Konkrétně videotrh, z něhož kromě Miikeho vzešli například i Kijoši Kurosawa nebo Hirojuki Tanaka, dnes prakticky neexistuje. Vytrácí se však i klíčová oblast středně nákladných filmů, v níž se většina autorských osobností devadesátých let pohybovala. Současný průmysl se stále více orientuje na vysokorozpo­čtové produkce, které většinou zvyšují svou atraktivitu tím, že jde o adaptace populárních komiksů a hlavní role ztvárňují místní hvězdy. Zároveň musí jít o většinové náměty – kalkuluje se totiž s pozdějším uvedením v televizi. Originální autorské projekty jsou tak nuceny brát úvahu stále nižší rozpočty a omezenější přístup k financování. Fakt, že se Miike stal mainstreamovým filmařem s přesahem do mezinárodního festivalového okruhu, se za této situace jeví jako existenčně téměř nevyhnutelné rozhodnutí.

Miike nicméně ani v mainstreamových filmech nerezignoval na svůj podvratný přístup. Řada jeho novějších filmů obsahuje charakteristickou absurdní ironii a zálibu ve vyhrocených výjevech. Důkazem toho může být i letošní snímek Over Your Dead Body, který začíná jako subtilní drama na téma současného divadla, ale ve druhé půlce se zvrhává do extrémnějších hororových poloh.