Po nedávných volbách do amerického kongresu začali někteří novináři předpovídat politickou tragédii – minimálně pro administrativu Baracka Obamy. Republikáni získali těsnou většinu v senátu dosud ovládaném demokraty. Jde ale skutečně o tak převratnou událost?
Volby do amerického kongresu, probíhající v polovině volebního období prezidenta, jsou ve Spojených státech všeobecně vnímány jako méně důležité než ty prezidentské a mívají tradičně nižší volební účast. Dvojnásob to platí o těch, které se odehrávají v druhém funkčním období hlavy státu. Nízká volební účast ovšem napomáhá spíše republikánským kandidátům. K volbám se při nízké účasti totiž dostaví menší procento mladších voličů, podporujících v průměru spíše demokraty. Není proto velkým překvapením, že ve volbách s procentuálně nejnižší účastí od druhé světové války získali republikáni ve Sněmovně reprezentantů nejvýraznější většinu za celé poválečné období.
Úkrok doprava
Zároveň nejde popřít, že si demokraté k porážce ve značné míře pomohli sami. Velké množství demokratických kandidátů zvolilo během kampaní prazvláštní taktiku přivlastňování si tradičně republikánských témat. Demokraté se uchýlili snad ke všem velkým gestům – od mávání střelnými zbraněmi a Biblí až po distancování se od administrativy prezidenta Obamy a nejvýraznějšího (byť nedokonalého) úspěchu demokratů v posledních letech, totiž reformy zdravotnictví. Je těžké pochopit, co si od tohoto zdánlivě pragmatického úkroku slibovali. Taktika každopádně ve většině případů selhala. Vedle myšlenkové sterility demokratických kandidátů vypadal standardní populismus republikánů jako plnohodnotná volba.
Vzhledem k tomu, co republikánští zástupci předváděli v kongresu během posledních let, se může tento výsledek aspoň na první pohled opravdu zdát děsivý. Stačí si vzpomenout na loňský bouřlivý boj o navýšení dluhového stropu a výsledný „government shutdown“ a čím dál častější volání po impeachmentu Obamy. V tomto směru se opravdu lze obávat, co všechno může republikánská většina v kongresu napáchat. Při bližším pohledu je ale zřejmé, že příliš velké drama se na jeho půdě v nejbližší době pravděpodobně konat nebude. Zatím asi nejabsurdnějším dopadem voleb je fakt, že republikánský senátor Jim Inhofe, známý především svým popíráním globálních změn klimatu, se s největší pravděpodobností stane předsedou senátní komise pro životní prostředí a veřejné práce. Co může ale republikány ovládaný kongres reálně způsobit? Poslední dva roky v kongresu se vyznačovaly především stagnací, která byla zapříčiněna jeho rozpolceností (důvěra Američanů v jejich legislativní orgán přitom klesla na deset procent). Můžeme ovšem předpokládat, že blokování reformních snah republikánům velmi vyhovovalo, už proto, že se jim dařilo svalovat vinu za nečinnost kongresu z velké části na demokraty. Nyní bude jejich postavení mnohem složitější.
Mezi americkými „mluvícími hlavami“ se říká, že každé volby jsou ve skutečnosti o těch dalších. Pro demokraty to znamená, že se jejich šance na vítězství v prezidentských volbách v roce 2016 nejeví jako příliš vysoké. Navíc trpí nedostatkem silných kandidátů.
Neochotná spolupráce
„Někteří lidé si stále myslí, že trávím málo času v kongresu. Prý: ‚Proč si nezajdete na drink s Mitchem McConnellem?‘ To myslíte vážně? Proč si nezkusíte zajít na drink s McConnellem vy?“ vtipkoval loni prezident Obama o patové situaci v kongresu, konkrétně o svém případném setkání s kongresovým lídrem republikánů. Po letošních volbách se však oba pánové najednou tváří, že spolupráce jim přece jen půjde. Je jistě otázkou, zda nejde jen o gesta pro veřejnost, přece jen je ale momentální situace pro řadové voliče přehlednější. Ani republikáni, ani demokraté si jistě nebudou příliš zahrávat s možností, že jim veřejnost jejich nekonstruktivní činy spočítá v příštích volbách. Nejpravděpodobnější je tedy jakási neochotná spolupráce. Dílčí legislativy přepustí demokraté republikánům přes prezidentské veto a pro některá nekonfliktní témata jistě zase najdou demokraté většinu v obou komorách kongresu. Znamená to však také, že se Spojené státy nedočkají žádné výrazné reformy, ať už jde o imigrační politiku, držení zbraní nebo daně. A co impeachment, kterým republikáni v posledních letech tolik hrozili? V senátu stále nemají potřebnou dvoutřetinovou většinu, aby mohli Obamu odvolat bez hlasů nezávislých či demokratů. Především ale zřejmě nikdo doopravdy nechce, aby se dočasným prezidentem stal viceprezident Joe Biden.
Autor je publicista.