Já černý

Co vidím, když nic nevidím? Na tuto paradoxní otázku mohu nakonec odpovědět mnoha smysluplnými způsoby – neboť běžně nevidím „nic“, když se dívám bez brýlí, tedy rozmazaně; když zavřu oči, a vidím tedy vnitřní stranu svých víček, skrze něž stále prosvítají rozdíly světla a tmy; když s očima otevřenýma vidím černočernou tmu v místnosti bez oken a škvír. Co však vidí člověk opravdu slepý – který se zavřenýma očima již nevidí ani „v potenci“, který nevidí nic? Zde bude přesná odpověď, přesná povaha onoho „ničeho“, záviset opět na příčině a okolnostech jeho slepoty. Velká část slepých dokáže vnímat aspoň rozdíly světla a tmy. U závažnějších případů zase závisí na tom, zda slepota trvá od narození, nebo zda přišla následkem zranění či nemoci. Nejen skalní empirikové nás mohou přesvědčit, že k vnímání absence jakéhokoli světla i jakéhokoli rozlišení ve svém zorném poli potřebujeme nejprve vnímat obsahy pozitivní. Řečeno s Kantem: „Nelze si určitě myslet nějakou negaci, aniž by se tato zakládala na protikladné afirmaci. Kdo se narodil slepý, nemůže si udělat sebemenší představu o temnotě, neboť nemá žádnou o světle…“

Pokud však někdo během svého života přijde o obě oči, vidí tedy dokonalou tmu, čistou čerň? Na první pohled se spojení „vidět tmu“ nezdá o mnoho méně paradoxní než „vidět nic“. Snad bychom ale mohli tento problém konzultovat s třetím nejslavnějším slepcem všech dob, Oidipem, někdejším vladařem Théb, jenž o obě oči přišel známým a tragickým způsobem. Nuže, Oidipe, co vidíš? Co se nachází ve tvém zorném poli? Ale jasná a zřetelná odpověď nepřichází, přestože v Sofoklově dramatu prosvítá vidění a související metafory celým textem – hrdina odmítá na našem kognitivním experimentu spolupracovat. Naštěstí nám však jeho výsledek s předstihem poskytuje druhý nejslavnější slepec všech dob, Teiresias, jehož slovo, byť nevrlé, není radno podceňovat: Oidipus zanedlouho uvidí „tmu“.

Tma v očích

Oidipus tedy oslepen vidí „nic“ coby tmu – zároveň však vidí vše. „Vše je nyní jasné,“ prohlašuje, když se loučí se světlem. Jak by poznamenal Teiresias, vidět méně je někdy vidět více. („Break on through to the other side,“ dodal by temně Jim Morrison.) Netřeba příliš sofistikovaného čtení, abychom si z textu odnesli tento poznatek. I Aristoteles kdysi spokojeně podotkl, že v tomto Sofoklově dramatu peripeteia, zvrat (tedy vladařovo sebeoslepení), koinciduje s anagnórisis, hrdinovým prozřením (jakkoli řecký termín žádné vizuál­ní konotace nenese). Co je ovšem nyní toto „vše“, které slepý Oidipus vidí? Stručně řečeno identita – a nejenom jeho vlastní. Gradaci dramatu lze vůbec přehledně artikulovat na základě postupně činěných poznatků o identitě: jitřenka je večernice; posel z Korinthu je muž, který Polybovi přinesl malého Oidipa; muž, od kterého jej obdržel, je přeživší z Laio­vy výpravy; manželka je matka; detektiv je vrah… A pak jsou tu neblahé konsekvence: syn je manžel, děti jsou sourozenci…

Nejvýznamnější z těchto identit je však pochopitelně Oidipova vlastní, již Teire­sias na počátku akcentuje svými dotěrnými otázkami („Víš snad, kdo jsou tvoji rodiče?“). Nakolik tedy Oidipus tuto otázku rozluští – jedná se snad nakonec o epistemický happy end? Anebo ne tak docela: Lze totiž pochybovat o trvající platnosti jeho poznatku, neboť lze pochybovat i o Oidipově trvající identitě. Další již tradiční čtenářský vhled totiž ukazuje, že se s postupem vyšetřování posouváme zpět v čase – a minulost se nejenom vypravuje, nýbrž též znovu odehrává. V rozhodující okamžik se na jednom místě společně opět ocitnou Oidipus, Laiův pastýř a pastýř Polybův, jehož lítost, která kdysi na hoře Kithairon zachránila chlapcův život, se nyní obrací k poznané bídě tohoto života. Vracíme se však ještě dále do minulosti: zoufalý Oidipus nachází Iokaste oběšenou u manželského lože, kde počala a porodila svého syna­manžela. Když ji odřízne, leží, stejně bídná, jako když porodila a dala své dítě usmrtit. Jelikož pak Oidipus snímá z Iokasty osudné jehlice, které spínaly její šaty, můžeme dokonce usoudit, že svou matku do jisté míry obnažuje. Jeho matka ležící nahá ve své ložnici: poslední, co Oidipus vidí, opakuje to první, co viděl jako novorozenec.

Implicitně tedy tma v Oidipových očích tento postup završuje: vrací se do prenatálního stavu a konečně se mu daří v celku to, co v posledních letech podnikal vždy pouze dočasně a částečně: navrátit se do lůna své matky. Nejen Oidipus, ale i člověk po takovém návratu někdy zatouží. Ostatně diktum, že pro člověka by bylo bývalo lépe vůbec se nenarodit, patřilo k pesimistické linii řecké archaické moudrosti, na niž navazuje i sbor při pohledu na Oidipa: „Člověk je roven ničemu.“ Vzdává se Oidipus návratem do lůna, sestupem do dionýské hlubiny vznikání a zanikání, své individuální existence a v důsledku i pravdy svého těžce vykoupeného sebenáhledu?

Kde jsem? Kdo jsem?

Nemohli bychom se nešťastníkovi příliš divit. Možná po řeckém způsobu především nechce vidět, aby nebyl viděn. Ale sám Oidipus to vidí trochu jinak: oslepil se, neboť už nemůže na nic hledět s potěšením. Jak by mohl v ubohosti svého osudu ještě obcovat s druhými lidmi? Na svých dětech, na občanech Théb, ne­­­uvidí nic než zlo, jehož se dopustil, a poskvrnu, jíž se stal. Nejraději by se také ohlušil, a odřízl tak zcela od vnějšího světa (v sofoklovském dramatu jej nenapadne využít jehlice i k tomuto účelu). Oidipús se nevzdává své minulosti a svých skutků – vzdává se naopak všeho vnějšího a budoucího ve prospěch trvalé introspekce, trvalé výčitky. Neskrývá se do temnoty: když se slepý Oidipus objeví na scéně, popisuje „temnoty oblak můj odporný“, který se na něj snesl spolu se vzpomínkou zlého; když oslovuje sbor, říká lidem: „Vím, že tam jste – i když jsem temný.“ Nesituuje tak do tmy neviděné osoby, ale ani sebe: on sám je tmou, to od něj se lidé i bohové odvracejí svým zrakem.

Oidipus vidí černočernou tmu, ale tato tma není již vnějším předmětem jeho vidění, nýbrž viděním sebe sama. Oidipus se tak nevrací toliko do prenatálního stavu, ale především před onen hypotetický, nedatovatelný moment, kdy jsme vše viděné, jež existuje striktně pouze coby empirické „ideje“ v naší mysli (jak říká starý dobrý George Berkeley), začali číst jako znaky věcí od nás odlišných, věcí a lidí nahmataných v prostoru, a získali tak mylný pocit, že snad opravdu vidíme ven ze své vlastní mysli. Oidipova slepá vize má tedy kognitivní rozměr: bez přeludu vnějškovosti vidí své vědomí coby v sobě uzavřenou „temnou místnost“ (jak popisuje mysl přední empirik John Locke), do níž však nyní už žádná okna ani škvíry světlo vizuálních idejí nepřivádějí. Vnímá onu „nejhlubší temnotu“, v níž se ocitá David Hume, když konečně upře svoji skeptickou pozornost na sebe sama: „Kde jsem? Kdo jsem?“

Oidipus však skrze svoji slepotu uzavírá do sebe též zlo vnějšího světa: to zlo, které spáchal sám, pouze s drobnou asistencí Apollonovou, ale snad i společné zlo celých Théb, je­li na dnes již klasické interpretaci Oidipa coby pharmaka, očišťující zástupné oběti, něco pravdy. Slepá vize má tedy i aspekt morální: Oidipus bere na sebe etickou čerň světa – vzpomeňme podobný motiv u Johnnyho Cashe: „Well, you wonder why I always dress in black…“ Oidipus ji však zcela vstřebává v sebe, jeho já se s ní ztotožňuje: vidím tmu – a to všechno, co vidím, jsem opět já sám, jen hlubina mého vědomí a svědomí. To já jsem černý, říká Oidipus.

Autor studuje klasickou filologii.