První signální - výtvarný zápisník

Tma a prodlužující se večery představují ideální živnou půdu pro stále oblíbenější atrakci. Mor videomappingový, který si za své oběti s oblibou vybírá historické budovy, ale nejen je, ani po několika letech neubírá na intenzitě. Dnes už každý filuta v reklamce i bezradný pracovník v kultuře ví, jak s pomocí videomappingu oživit připravovanou událost a zaručeně přilákat návštěvníky. Ti v takovém obalu zhltnou snad vše – informaci o novém pivu, které vstupuje na trh, nebo i něco naučnějšího, například ztvárnění příběhu Mistra Jana. A pokud se přitom aspoň jednou ukáže oblíbená vizuální hříčka v podobě fasády, která „jako že hoří“ nebo se „jako že rozpadá“, nikdo neodejde ne­­uspokojený. Ne všechny videomappingy jsou samozřejmě takto účelové, některé mají vyšší, umělecké cíle – kupříkladu hezky vybarvit a roztancovat průčelí různými obrazci a efekty.

Kvantum lidí už podruhé zaplnilo pražské centrum, které se proměnilo v „zářící galerii“, a festival Signal se dle čísel pořadatelů zařadil k nejmasovějším akcím na území republiky. Už to není jenom rozsvěcení vánočního stromku, maraton nebo příjezd zlatých hochů, co dovede zneprůchodnit Staré Město. „Už jste byli na Staromáku? Ne? Tak běžte, je to krásné. Je to jak zjevení, že?“ Dubstep nevalné kvality duněl Staroměstským náměstím a doprovázel projekci duchaplnou přibližně jako spořič obrazovky. Audiovizuální spektákl promítaný na palác Kinských potěšil technofilní jedince a nejedna čelist spadla v němém úžasu. Na festivalovém menu dále byly například „interaktivní“ nasvícený tunýlek ověšený blyštícími se cingrlátky na lustry od vzývaného podniku Preciosa, projekce na kostele sv. Ludmily tematizující údajně evoluci nebo sošná blikající postava Speederman Davida Černého „ve světové premiéře“ (uznalý potlesk). Prostě žádné zbytečné jinotaje pod povrchem, jen čirá hezkost.

Hlavní taháky festivalu vyvolávaly dojem, že spojení „obsahově inteligentní videomapping“ by byl protimluv. „Kreativní profesionálové“ zacílili na první signální. Nikdy mi obliba projekcí na fasády domů nešla na rozum. Lidé i tentokrát obíhali všechna světélkující lákadla jako při bojovce a přijít na kloub tomu, co je tolik vábilo vyjma efektnosti, se mi přes veškerou snahu nepodařilo. Triumfální tažení fotek z téhle technologické exhibice po sociálních sítích korunovala výstava v jedné nejmenované nákupní pasáži.

Ale dost už hanopisu. Život bez spektáklu je těžký. Kde jsou ty časy, kdy byl vrcholem okázalosti ohňostroj. Ono krocení živlu s nejistým výsledkem má totiž, na rozdíl od práce s projektorem, něco do sebe – jak lidé poznali i minulý měsíc v Disneylandu na Floridě, když tam od ohňostroje vzplál diamantový důl Sněhurčiných sedmi trpaslíků. Naštěstí naše metropole i nadále velkoryse myslí na své staromilské obyvatele a na tradiční novoroční ohnivý rej na obloze nedá dopustit.

Ale neklesejte na mysli. Pro milovníky světelné podívané stále ještě existuje komornější, a přitom důstojná alternativa – Křižíkova fontána. Nejde jen o místo prvomájových agitací. Kdy naposledy vás napadlo prožít vznešenou nudu při pohledu na skotačící vodní živel za dojemných tónů Smetanovy Vltavy? Nebo se vydat pozorovat důmyslnou choreografii vodních trysek na hudbu Vangelise? Omšelá Fučíkárna k tomu poskytuje ideální romantické kulisy.

Autor je historik umění a nádeník kulturního provozu.