Na přelomu roku vypukly v Hamburku rozsáhlé pouliční demonstrace a střety s policií, jejichž výsledkem byly desítky zraněných a zatčených. V některých částech města policie dokonce vyhlásila „nebezpečné zóny“. To vše kvůli plánovanému vyklizení legendárního squatu Rote Flora. Nejde ale jenom o něj.
Tři dny před Štědrým dnem se v Hamburku konala celonárodní demonstrace na obranu squatu Rote Flora, na podporu uprchlické iniciativy Lampedusa a proti vystěhování a zbourání takzvaných EssoHäuser, tj. domů, v nichž bydlí převážně chudí. Už před začátkem byla atmosféra napjatá, protože o týden dříve policie napadla menší solidární demonstraci na podporu uprchlíků. Očekávání se naplnila a po několika metrech pochodu policejní těžkooděnci zaútočili obušky a pepřovými spreji na čelo zhruba desetitisícového davu. Policie zákrok zdůvodnila tím, že pochod začal o několik minut dříve, než měl, a také přítomností „násilných jedinců“. Demonstrace tak skončila ještě předtím, než se stihla přesunout do centra města. Násilné policejní ukončení protestu odstartovalo nepokoje na mnoha místech v Hamburku, protože značná část demonstrantů se v rámci afinitních skupin rozptýlila po městě a prováděla decentralizované přímé akce. Během nejnásilnějších riotů v tomto městě za několik posledních let byly zraněny stovky osob, sto dvacet protestujících bylo zadrženo a šestnáct zatčeno. Zranění utrpělo také několik desítek policistů.
Příběh Rudé Flóry
Rote Flora se nachází v budově z roku 1888, která nejprve sloužila jako divadlo, po druhé světové válce až do roku 1967 v ní bylo kino, dalších dvacet let pak fungovala jako obchodní dům. Z prázdného domu chtěl hudební producent Friedrich Kurz udělat hudební divadlo, proti čemuž protestovali místní obyvatelé a levicoví aktivisté, kteří měli o jejím využití jiné představy. Producent nakonec kvůli útokům aktivistů a negativní reakci médií od plánů ustoupil a město budovu pronajalo autonomním skupinám s projektem sociálního centra. To bylo slavnostně otevřeno 23. září 1989, ale po pár dnech byla smlouva prohlášena za neplatnou a z Rote Flory se stal oficiálně squat. Od té doby Flora funguje jako otevřený prostor pro kulturní a politické aktivity nezávislé na státu a městě, spravovaný autonomně a financovaný z příspěvků podporovatelů a výdělků z vlastních aktivit.
V následujících letech se hamburské úřady několikrát snažily přimět levicové aktivisty k podpisu nějaké dohody, ale ti to navzdory hrozbě vyklizení vždy odmítali. Chápou totiž Rote Floru jako politický projekt, vymezující se vůči kapitalistickému státu, rasistické imigrační politice, komodifikaci a privatizaci veřejného prostoru či postupující gentrifikaci města, a uzavření jakékoli smlouvy s představiteli moci by znamenalo jeho popření. V roce 2001 město budovu prodalo podnikateli Klausi Kretschmerovi, jenž se netajil úmyslem ji zbourat a postavit místo ní hlavní komerční centrum celé čtvrti. Kretschmer narážel na odpor aktivistů i řady obyvatel blízkých čtvrtí, nesehnal pro své plány dostatek finančních prostředků a nakonec se zadlužil. V roce 2011 se objevuje na scéně investor Gert Baer, který splácí Kretschmerovy dluhy a de facto získává i budovu Rote Flory, i když papírovým vlastníkem je nadále Kretschmer.
Ti, kdo milují stres
Baer s Kretschmerem v srpnu 2013 svolali tiskovou konferenci, na které vyhlásili svůj plán skoncovat s okupací budovy a využít ji ke komerčním účelům. V reakci na to aktivisté svolali ve squatu všeobecné shromáždění, kterého se zúčastnily zhruba čtyři stovky lidí, a vyzvali veřejnost k celonárodní demonstraci na 21. prosince a k připojení ke kampani Flora bleibt!. Pod tlakem aktivistů, ale i médií Baer s Kretschmerem přešli do protiútoku a vydali tiskové prohlášení, v němž tvrdí, že je velká chyba, že Haffenstrasse (legendární ulice plná squatů, která v osmdesátých letech několikrát odolala evikci) a Rote Flora nebyly už dávno vyklizeny. Zároveň označili squattery a organizátory kulturních akcí v Rote Floře za členy „zločinecké a teroristické organizace“. Squatteři odpověděli vyvěšením transparentu s nápisem „Ti, kdo si koupili tuhle budovu, musejí milovat stres“.
Baer a Kretschmer skutečně udělali vše pro to, aby se situace co nejvíce vyostřila, což se ukázalo v listopadu. Když měla v Rote Floře na její podporu koncertovat známá hiphopová kapela Fettes Brot, Kretschmer po kapele žádal pět tisíc eur za vystoupení, jinak že se obrátí na soud se žalobou a na policii, aby kapele zamezila vstup. Kapela očekávatelně odmítla zaplatit a prohlásila, že její koncert je projevem solidarity s nekomerčními prostory typu Rote Flory a vyjádřením odporu ke komerčním plánům podnikatelů. Koncert se nakonec uskutečnil.
Kdo se bojí, nesmí do Hamburku
Pod vlivem násilných nepokojů po rozpuštěné prosincové demonstraci a pod záminkou údajného útoku na policejní stanici, při kterém byli údajně zraněni tři policisté, začaly některé hamburské čtvrti vyhlašovat „nebezpečné zóny“. Šlo v podstatě o obdobu vyhlášení výjimečného stavu. Policejní těžkooděnci v obrovském množství v ulicích a dopravních prostředcích kontrolovali či zatýkali kohokoli, kdo vypadal „podezřele“. K tomu většinou stačilo být oblečený v černém, mít jinou barvu pleti než bílou, působit jako levicový radikál či prostě jen postávat na ulici. Cíl bezpečnostních složek byl jasný: znemožnit jakékoli další demonstrace nebo veřejné akce. Tato opatření vyvolala obrovskou vlnu nevole nejen aktivistů a sympatizantů autonomní zóny, ale především místních obyvatel a ke kritice se přidala i mainstreamová média. Začaly se šířit projevy nespokojenosti, počínaje vylepováním plakátů a konče mnoha spontánními akcemi, na nichž se nejrůznější lidé snažili znovu si přivlastnit veřejný prostor. Četnost podobných demonstrací odporu nakonec způsobila, že policie roli dohlížitele už nemohla zvládat. V souboji občanů s represivní mocí nakonec zvítězili občané. Přesto je třeba zdůraznit hrozivou bilanci „nebezpečných zón“: během devíti dnů v nich bylo obtěžováno zhruba tisíc lidí, sto devadesáti pěti z nich byl zakázán pobyt v oblasti, šedesát šest jich bylo zadrženo a šest zatčeno.
Odhodlání a kreativita aktivistů, podpora značné části místních obyvatel, tlak médií a postoj některých politických stran způsobily, že město v polovině ledna oznámilo, že budovu odkoupí zpět. Nejde však pouze o jeden objekt, nýbrž o podobu města, potažmo celé společnosti. Squat je součástí grassroots sítě Recht auf Stadt, stavějící se proti gentrifikaci, a boj za jeho zachování je jedním z mnoha sociálních konfliktů ve městě. Nezáleží vlastně příliš na tom, kdo budovu vlastní, protože pro aktivisty je stejně jakýkoli smluvní vztah nepřípustný. Rote Flora má podle nich zůstat oázou neklidu a vzdoru v centru jednoho kapitalistického města. Jak praví oblíbený slogan: Flora zůstane konfliktní!
Autor působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.