Nový snímek Martina Scorseseho Vlk z Wall Street se stal jednou z nejopěvovanějších filmových novinek začátku letošního roku. Netradiční životopis burzovního makléře Jordana Belforta má možná blíž ke komedii než k režisérovým klasickým gangsterkám.
Většina recenzentů se v případě Vlka z Wall Street shodla minimálně na dvou věcech: Martin Scorsese natočil další výborný film. A navázal přitom na tu linii své filmografie, kterou reprezentují gangsterské fresky typu Mafiánů (Goodfellas, 1990) nebo Casina (1995). První tvrzení je, byť ne bezvýhradně, pravdivé. Tím druhým už si tak jistý nejsem. Ano, také tentokrát by bylo možné premisu filmu tlumočit okřídleným příslovím „Kdo seje vítr, sklidí bouři“. Ve vzduchu navíc opět létají silikonové krásky, miliony dolarů a kilogramy drog. Jenže drama vzestupu a pádu po většinu tříhodinové stopáže ustupuje inteligentní burlesce.
Peníze nikdy nespí?
Vlk z Wall Street je navzdory konvenčnímu tématu natolik výlučným dílem, že najít k němu paralelu je těžké i v době přející tepání okolností hospodářských krizí. Na sklonku minulého roku se v českých kinech objevil francouzský Kapitál (Le capital, 2012). Klasik angažovaného filmu CostaGavras v něm však pouze zopakoval klišé o bezohlednosti vnitřně nespokojených horních pater společnosti. A byla to nuda. Oliver Stone se zase v druhém dílu svého Wall Streetu (Wall Street: Money Never Sleeps, 2010) nechal unést výstavbou nečekaného zvratu natolik, že filmu jako celku chyběl jakýkoli moment překvapení. Že bublina světlých zítřků může kdykoli prasknout? Že peníze nikdy nespí? Trochu chabá myšlenka na kdysi tak invenčního provokatéra.
Scorsese se scenáristou Terencem Winterem přitom na počátku neměli v rukou materiál o mnoho objevnější. Osud Jordana Belforta pouze kopíruje ty, které se staly předlohou mnoha jiných vyprávění. A další dobrodruzi na něj bezpochyby navážou. Tvůrci si toho ale byli dostatečně vědomi. Vlk z Wall Street je proto vším možným, jen ne typickým životopisným filmem, tedy zástupcem žánru, který je v době vrcholící oscarové sezony tradičně v oblibě.
Všeho není nikdy dost
Narativní výstavba příběhu mladého makléře, který se prostřednictvím kouzla osobnosti dostal na burze dále než většina jeho kolegů, staví Vlka z Wall Street o několik stupníků výš nad zmíněné filmy. Aniž by tím utrpěla celistvost vyprávění, hlavní předpoklad funkčnosti tříhodinové stopáže filmu spočívá v rozdělení syžetu na soubor samostatně fungujících epizod. Stejný přístup najdeme například i v Tarantinových filmech. Jednotlivé výstupy mají vlastní pevně stanovený řád, začátek, gradaci a konec. Minimální vývoj všech postav, včetně hlavního hrdiny, není za takových okolností na překážku, naopak. Improvizovaný výstup Matthewa McConaugheyho je vlastně v rámci hollywoodského intertextu obdobou hostování Franka Nera v Nespoutaném Djangovi (Django Unchained, 2012, recenze v A2 č. 3/2013). Jenže zatímco u Tarantina podle westernové logiky jedna sekvence předjímá svým obsahem následující, Belfortovo dovádění něco takového nevyžaduje. Jeho hrdina byl několik let stále na vrcholu a nikam jinam se mu nechtělo.
A z podobné perspektivy se dá číst celý film. Vlk z Wall Street je totiž přesně takový, jaký by ho chtěl Belfort mít. Nadnesenost událostí přesně odpovídá povýšenosti, s níž bonviván nahlíží na svět kolem sebe. Svět se stává prostorem pro jednu velkou party, kde více všeho není nikdy dost. Úspěch se poměřuje nejen počtem nul u částky na bankovním kontě, ale i množstvím zkonzumovaných drog a lehkých žen, které měly tu čest rozepnout finančníkův poklopec. Díky Scorseseho spolupráci s Iñárittovým dvorním kameramanem Rodrigem Prietem však film ani na okamžik nesklouzne k bezúčelné manýře, na kterou nedávno dojel třeba Velký Gatsby (The Great Gatsby, 2013) Baze Luhrmanna.
O něco méně zvládnutá je autorova hra s konceptem nespolehlivého vypravěče. Nad vypravěčským odstupem totiž zjevně brzy převáží ryze subjektivní perspektiva samotného Belforta. Promluvy do kamery nebo doslovná scéna narkotické jízdy autem jsou za takových okolností poněkud nadbytečné a pouze narušují dojem komplexnosti.
Kdybych měl Vlka z Wall Street za každou cenu přirovnat k některému ze Scorseseho předchozích děl, asi bych se přiklonil ke Králi komedie (The King of Comedy, 1982). I zde byl žánr komedie využit jako zástěrka mnohem závažnějšího sdělení. Nehledě na to, že podobně jako Robert Pupkin je také Jordan Belfort navzdory své zábavnosti především svině manipulující svým okolím. A ke cti jedenasedmdesátiletému režisérovi slouží, že se znovu odvážil tento fakt neodsoudit.
Autor je filmový publicista.
Vlk z Wall Street (The Wolf of Wall Street). USA, 2013, 180 minut. Režie Martin Scorsese, scénář Terence Winter podle stejnojmenné knihy Jordana Belforta, kamera Rodrigo Priet, střih Thelma Schoonmakerová, hrají Leonardo DiCaprio, Jonah Hill, Margot Robbiová, Matthew McConaughey ad. Premiéra v ČR 6. 1. 2014.