Když zemře vlivný autor nějakého myšlenkového proudu či dokonce oboru, je namístě napsat výstižný nekrolog, který by jeho odbornou práci zhodnotil a přiblížil širšímu čtenářstvu. Avšak v případě Stuarta Halla neodešel pouze radikální sociální myslitel, nýbrž také výrazný politický aktivista, jenž se evidentně zhlédl v „organickém intelektuálovi“ Antonia Gramsciho.
Stuart Hall, který zemřel 10. února 2014, ve svém životě účinně spojoval praxi s teorií způsobem, v němž se obě složky vzájemně podporovaly. Hall ukazoval význam (postkoloniálního) požadavku lokalizace myšlení v jeho pravém smyslu: myšlení o společnosti nemůže být v politickém ani poznávacím smyslu neutrální a nezaujaté; myslet znamená nejen poznat, ale také se ohradit proti těm formám útisku, které díky zkoumání objevíme. Zkrátka: „Myslete, diskutujte a zvedněte zadek!“ Tak zní odkaz Stuarta Halla.
Popis útlaku
Stuart Hall patřil spolu s Raymondem Williamsem či Richardem Hoggartem ke klíčovým autorům Birminghamské školy. Šlo o zásadní postavu myšlenkového hnutí, kterému nyní říkáme britská kulturní studia. V určité opozici vůči elitním univerzitám (Oxford a Cambridge) se pokusili – a Hall byl duší jejich vědeckého centra – postavit výzkum na zkoumání třídy a kultury. Základem tohoto zkoumání byla snaha identifikovat třídní rozvrstvení společnosti v souvislosti s hlubšími kulturními vzory a tento moment dále vztáhnout k roli státu (policie) či ideologie kapitalismu.
Z tohoto důvodu se autoři a autorky Birminghamské školy zaměřovali na analýzy utiskovaných v Británii, které nacházeli v pracující třídě. Postupně se Hallův zájem v tomto rámci přesunul k výzkumu mladistvých subkultur, vzdělanostního systému či k rozborům policejního dohledu, což znamenalo, že k popisu útlaku mu nakonec posloužil pojmový rámec založený na zkoumání rozmnožení identit v západní kultuře. Podobně jako postkolonialismus i jeho stanovisko vidělo důležitý zdroj pro utváření identit v epistemologii a zároveň nacházelo v globalizačních procesech síly, které pevné hranice identit rozpouštějí v jakési hybriditě. Jednalo se vlastně o kritiku epistemologie kapitalismu, která určitým způsobem hovoří o subjektech v kategoriích identity a praxe a připravuje je k ovládání/manipulaci. Institucionální prostory školství či zdravotnictví jsou prostorem, kde dochází k vytváření subjektivity. Hlavním východiskem byla teze, že kultura není monolitická (a tudíž taková není ani identita), ale že sleduje podobnou strukturu jako jazyk: z tohoto pohledu je možné nahlížet i Hallovy analýzy multikulturalismu a kritiku politiky identity. Je zde patrný vliv postkoloniálního zpochybnění nehybných kategorií myšlení, které je samo o sobě do určité míry osvobozující.
Do nitra obludy
Je symbolické, že Stuart Hall se narodil na Jamajce a svým působením jako by Evropanům (Britům) ukazoval „jiný“ příběh modernity. Modernity z donucení, která byla v koloniích doprovázena utrpením a utlačováním a která jako by zpětně působila i v ghettech evropských společností. Upozornil bílé středostavovské šosáky, že politika Margaret Thatcherové vede v sociálním smyslu slova k vytváření či posilování „ostrovů“ třetího světa přímo v lůně (bývalého) Britského impéria. Za její vlády se vracely trendy, které zbídačovaly nižší vrstvy již před válkou. Po téměř třiceti poválečných letech, ve kterých byl kapitál ochoten se trochu podělit o zisk, přišla z prostředí elit poptávka po někom, kdo by socialistickou pakáž zametl zpět do slumů třicátých let. Staronová varianta se vtělila do ženy, která se nakonec stala symbolem politického sobectví a individualismu.
Hallova kritika thatcherismu se v různě silných variantách stala vlastně základem kritiky neoliberalismu vůbec. Mnohdy dokonce zcela nereflektovaně. Avšak Hall viděl v této politice pokračování hlubší tendence britských dějin, která se objevila již v devadesátých letech 19. století: ustavování reprezentativněintervenčního státu. Jednak v tomto procesu podle něj docházelo k růstu vlivu státu na formování subjektivity, jednak došlo ke vzniku mocenského bloku, který byl výrazně spoluformován stranou práce (a tedy hlasy části pracujících). Proces byl doprovázen (a možná dokonce do značné míry vyvolán) rozpadem vědomí pracujících a dekompozicí jejich identity: pomalu zkrátka vznikl korporativistický konglomerát sociálně demokratických politických představ (v různé intenzitě), zbytků odborového hnutí a zvolna se formujícího volebního systému dvou stran. Později se však tento stát, odpovídající vlastně kolektivistickému konsenzu ve společnosti, proměnil ve stát autoritářský.
Ustálený systém korporativní kontroly byl postaven na státem dirigovaném kompromisu mezi kapitálem a prací. Socialistické prvky (například znárodnění) se ovšem spolu s náladou ve společnosti dostaly během šedesátých let pod tlak konzumerismu a individualismu. A právě thatcherismus je vlastně tou fází vývoje Británie, kdy je dovršena přeměna tohoto státně dirigovaného sociálně orientovaného systému v autoritářský stát práva a pořádku. Jádro inovativního vidění současných dějin Británie spočívá u Halla v tom, že v liberálním rozšíření práv či decentralizaci vidí nikoliv rozšiřující se prostor svobody, ale spíše projevy praktik, které široké vrstvy obyvatel subjektivizují pro kapitál. Jedná se o mocenské začlenění do praktik fungování společnosti. V této souvislosti Hall kritizuje autoritářský populismus, s nímž Thatcherová slavila paradoxní úspěch. Stal se ikonou levice, která její nástup neustále kritizovala nejen vědecky, ale také aktivisticky.
Britský režisér Ken Loach před několika dny v rozhovoru pro Lidovky.cz pojmenoval Margaret Thatcherovou slovem „obluda“. Stuart Hall se, zjednodušeně řečeno, snažil „obludnost“ analyzovat na hlubší rovině sociálního výzkumu a hledat ji v širších politických souvislostech. Hallovy rozbory přesvědčivě ukazují, jaké proudy dějin způsobují, že například sociální demokracie vlastně není s to jim vzdorovat. Fungování kapitalismu má zkrátka hlubší rovinu než jen politickou.
Smutnou shodou okolností v nejbližších týdnech vyjde v nakladatelství Tranzit kniha Postkoloniální myšlení IV, v níž jsou obsaženy dva Hallovy texty. Jedná se o první překlady Hallovy práce do českého jazyka vůbec. Česká odborná i širší veřejnost tak bude mít příležitost přečíst si jeho práci alespoň posmrtně.
Autor je sociální teoretik.