klimatická změna
#15/2017

Zábava s mrtvolou

Nastala renesance industriálního techna?

Industriální techno se během posledních pár let stalo spojnicí různých hudebních přístupů a vneslo tak nový impuls do poněkud vyčerpaného světa současné hudby. Zároveň se mu podařilo zprostředkovat sociální kontakt mezi posluchači odlehlých žánrů, kteří by jinak hledali společné téma jen velmi obtížně.

Jsou tomu zhruba dva roky, co se v souvislosti s progresivní hudbou začalo znovu mluvit o technu. Jedním z nejlepších alb roku 2012 byla podle spousty relevantních médií deska Luxury Problems od Andyho Stotta. Ve stejném roce píše Resident Advisor o revoluci industriálního techna ve spojení s projekty MPIA3, Karenn, Shifted nebo Ventress. V roce 2013 se v žebříčcích pravidelně umisťovaly Recur od Emptyset či Fallen Empire Samuela Kerridge, noiseři Prurient a Merzbow následovali projekt Cut Hands Williama Bennetta z legendárních Whitehouse a natočili výrazně rytmická, více méně taneční alba. Prurient, tedy Dominick Fernow, takto zaměřenou tvorbu vydává pod jménem Vatican Shadow už od roku 2010 a Merzbow si pro svou takřka techno desku Grand Owl Habitat vybral label The Death of Rave, což hezky zapadá do celkového příběhu. Vydavatelství jako Blackest Ever Black, Modern Love, Avian nebo Opal Tapes chrlí jednu skvělou nahrávku za druhou a řada Monad, jež je součástí labelu Stroboscopic Artefacts, už čítá šestnáct titulů. Nemůže být pochyb: v posledních letech se hlučné industriální techno hlásí o slovo s velkou razancí.

 

Dvacet let stará současnost

Spíše než o revoluci industriálního techna by bylo vhodnější mluvit o jeho renesanci. Tento temný subžánr, nahrazující čistě elektronický zvuk klasického techna špinavým industriálním soundem, je na světě už přinejmenším dvacet let. Vznikl v Birminghamu a u jeho zrodu stáli tři producenti z okruhu Downwards Records – Karl O’Connor (Regis), Anthony Child (Surgeon) a Peter Sutton (Female). Zatímco klasické, detroitské techno stavělo na zvuku Kraftwerk, Downwards byli vždy blíže proudu, který odstartovali Throbbing Gristle. Industriální techno tedy není o moc mladší než techno samotné.

Je otázka, co přesně současnou renesanci industriálního techna spustilo. Jisté je, že projekty spojené s Downwards Records byly u toho. Regisovo EP In A Syrian Tongue, jež vyšlo v roce 2011 u Blackest Ever Black, bylo zásadním připomenutím birminghamského zvuku a jasným důkazem, že techno může být stále živé. V podobném duchu zapůsobila comebacková deska Regisova a Surgeonova společného projektu British Murder Boys (Where Pail Limbs Lie, 2012). Jednou ze zásadních desek žánru v roce 2013 pak byla kompilace Halha: 20 Years Of Downwards, na níž vydavatelství ukazuje, že i dvacet let staré věci mohou znít zcela současně, a zároveň že stále umí poskytnout zázemí novým talentům. O Kerridgeovi a Oake v budoucnu zcela jistě ještě uslyšíme.

 

Synonymum hudební tuposti

Znovuobjevení birminghamského zvuku a trend industriálního techna má několik zajímavých aspektů. Jedním z nich je poznání, že hudební žánr může v dlouhodobém horizontu přežít i absolutní opovržení a následnou smrt. Některé žánry prostě ustrnou ve vývoji, staré postupy přestanou být opakovány novými projekty a celá scéna se tiše vytratí. Jiné ale během doby své slávy natolik zdegenerují, odcizí se svému původu a jsou zneužity masovou kulturou do takové míry, že pouhá zmínka o nich vzbuzuje odpor.

Techno se do této fáze dostalo už v polovině devadesátých let, kdy pro běžného posluchače mimo jádro taneční scény fungovalo toto označení často jako nadávka, synonymum hudební tuposti a komerce. Už v roce 1996 ­Chaozz rapovali, že sice nemají prachy, ale nikdy neklesnou k tomu, aby dělali techno. Vrcholem úpadku pak byly remixy popových hitů s přidaným čtyřčtvrťovým rytmem. Žánr se zaplevelil zbytečnými výhonky a samotné slovo techno se začalo používat v tak scestných souvislostech, až zcela ztratilo svůj původní význam. (Stejnému problému v poslední době čelil například dubstep nebo emo.) Od dis­kreditace a smrti techna už ale zřejmě uplynul dostatek času, aby dnes člověk mohl říct: „Poslouchám techno“, aniž by musel jedním dechem dodávat: „Ale to starý, to pravý…“

 

Třetí léto lásky v nedohlednu

Zajímavé je, že se techno vrátilo pouze v jedné ze svých forem. V klasickém pojetí sice stále existuje, ale bez jakéhokoli vlivu na současný hudební vývoj. To pro industriální techno rozhodně neplatí. Jako by se až s odstupem ukázalo, v jaké podobě má tento žánr potenciál a smysl. Současné techno se do jisté míry vydělilo z taneční scény a přiblížilo se k oblastem jako industrial, noise, post punk, částečně i k metalu a hardcore punku. Zároveň se tím mezi taneční hudbou a zmíněnými žánry obnovil dávno zbořený, pozapomenutý most. Až dnes vychází na povrch, že spousta producentů techna cítí své kořeny v postpunku. Až dnes si opravdu všímáme, kolik toho může mít techno společného s noisem a power electronics. Současně s tím bychom měli ocenit, jak vizionářským projektem byli finští Pan Sonic, kteří se na tomto pomezí přirozeně pohybovali už od začátku devadesátých let. To samé platí i pro Downwards: zatímco birminghamská scéna čerpala ze světa postpunku, industrialu a metalu už od svých počátků, postpunk, industrial a metal začal techno objevovat teprve nedávno.

V návratu techna je tedy přece jen obsažen i revoluční prvek. Byť nelze hovořit o vzniku nové hudby, rozšířením staršího žánru mezi poměrně různorodou skupinu nových posluchačů došlo ke zjevnému obohacení všech zúčastněných stran. Podobně jako u průniku klasické hudby do nezávislé scény a progresivní elektroniky i v tomto případě se narušují hranice mezi jednotlivými kulturními sektami a nezávislá hudba díky tomu žije a vyvíjí se. Výsledkem této oboustranně výhodné symbiózy je nová podoba taneční produkce, která pracuje s emocemi, na něž jsme dříve nebyli zvyklí. Jde o hudbu, při které lidé tančí, ale nejsou veselí. Nebo už ani netančí, jen podléhají sonickému nátlaku, rozloženým kostrám rytmiky a výhružným zvukovým plochám. Z téhle scény žádné třetí léto lásky nevzejde.

Industriální techno v současné době představuje ideální směr pro hledače radikálních hudebních projevů. Nežije pouze z opakování dvacet let starých postupů jako hard­core punk ani není odcizené realitě a uzavřené ve vlastním světě jako metal. Díky taneční složce je navíc výrazně přístupnější než noise a industrial. Rave je sice možná mrtvý, ale industriál­ní techno dává jasně najevo, že i s jeho mrtvolou se dá užít spousta zábavy.

Autor provozuje hudební blog Cáry mlhy.