Metrická poezie

Jedná se o relativně jednoduché cvičení. Poprvé jsem se o něm doslechl už před pár lety na semináři kreativního psaní v Bourges ve Francii, který organizovala skupina Oulipo (Dílna potenciální literatury). Označení „metrická poezie“ nicméně pochází z mé hlavy. Jednou ze zvláštností metrické poezie je, že ji lze skládat pouze ve velkoměstech. Jsou tací, Baudelairem počínaje, kteří tuto charakteristiku přisuzují poezii jako takové (tvrzení dozajista politicky nekorektní), jenže v případě metrické poezie jde o nezbytný předpoklad: metrická poezie je totiž taková, co se píše v metru.

Jakkoli různorodá jsou rytmická schémata, k nimž metrická poezie vybízí, společné je jim jedno: závazné omezení, které předurčuje tón, styl a dokonce i obsah. Metrický básník je oprávněn psát pouze tehdy, když vagón stojí, a smí – ba přímo musí – napsat verš pokaždé, když metro zastaví. Mezi stanicemi tak musí vymyslet verš (co vymyslet!, vysypat z rukávu, ježto v úhrnu disponuje jednou až dvěma minutami), který napíše na příští zastávce, maje přitom na paměti, že poslední řádek si poznamená až na peronu cílové stanice. Ideálně by měl rovněž zužitkovat materiál (lidský, prostorový, situační, věcný), který mu nabízí samo metro (a ne přijít z domu už s nějakým promyšleným nápadem). Mluvíme tu o básnickém cvičení, jež probouzí fantazii a rozvíjí literární schopnosti, především rychlost tvořit a využít daných okolností. Rozsah básně se přirozeně odvíjí od počtu ujetých zastávek. Jedním z nejoblíbenějších útvarů je metrický sonet, neboť jízda o čtrnácti zastávkách není v tak velkém městě jako Barcelona, Paříž nebo Buenos Aires nic neobvyklého, díky čemuž se z metrické poezie stává příjemné vyplnění času (v některých případech je řeč o takřka půlhodinovém dojíždění). Jistěže v úvahu připadají i kratší žánry jako ­haiku (na krátké vzdálenosti) nebo strofické formy jako redondilla (na trasy o čtyřech, osmi nebo dvanácti zastávkách). Naproti tomu romance se hodí na jízdy, které nejsou zrovna na denním pořádku – neomezený počet veršů (samo sebou, je­li sudý) se přizpůsobí jakémukoli typu cesty, přičemž asonance v sudých verších jako jediná náležitost tohoto rýmu představuje menší úskalí a dělá tak z romance ideální útvar pro metrické začátečníky. Stejně tak je nutno mít na zřeteli (ačkoli v tomto ohledu není norma tak striktní), že při každém přestupu či změně linky metra je třeba načít novou sloku (což ještě neznamená, že kdykoli začíná nová sloka, je nutno přestupovat).

Od té doby, co jsem se dozvěděl o tom, co zde nazývám metrickou poezií, cvičil jsem se v ní, kdykoli se mi jen naskytla možnost. Když jsem se v létě 2004 ocitl v Buenos Aires (na zpáteční cestě z Kongresu literární kritiky a teorie pořádaného ve městě Rosario), nenechal jsem si ujít příležitost složit několik metrických sonetů, obzvláště poté, co jsem si ­všiml, že moje nejčastější trasa sestává přesně ze čtrnácti zastávek. Ubytoval jsem se u přátel na bulváru Cabildo nedaleko stanice linky D Juramento, odkud jsem musel ujet přesně čtrnáct zastávek: José Hernández, Olleros, Ministro Carranza, Palermo, Plaza Italia, Scalabrini Ortiz, Bulnes, Agüero, Pueyrredón, Facultad de Medicina, Callao, Tribunales, 9 de Julio a Catedral, abych se dostal do centra (tj. na konečnou Catedral u náměstí Plaza de Mayo). Metrických sonetů jsem složil nemálo, některé horší, některé lepší. Nelze však pominout fakt, že kvůli obligátní časové tísni není toto cvičení zdaleka jednoduché (ač musím připustit, že s trochou praxe se verše začnou množit jako houby po dešti). Níže uvedu příklad jednoho ze sonetů, jež jsem tehdy složil.

V metrické poezii se usilovně cvičím i v Barceloně, kde zpravidla přebývám. Ve školním roce 2004/2005 jsem vyučoval na ICE (Institut de Ciències de l’Educació) tamější univerzity, hned u stanice Mundet na lince číslo tři. Jednou týdně jsem nastupoval na stanici Espanya a během čtrnácti zastávek, jež mi zbývaly do cíle, jsem skládal metrický sonet. Stojí za povšimnutí, že z domu jsem to měl nejblíž na Poble Sec, ale já se raději vracel na Espanya, abych mohl složit sonet. Občas, když jsem měl naspěch, jsem naskočil už na Poble Sec a napsal jeden ze sonetů, které jsem si usmyslel nazývat „kulhavé“: poslední řádek jsem nechal prázdný a doma ho doplnil veršem (z předešlého metrického sonetu nebo od nějakého slavného básníka), jenž se rýmoval (a pokud možno i obsahově ladil) s mým kulhajícím sonetem (který tak konečně přestal pokulhávat). Svou nejdelší metrickou báseň jsem složil v Paříži (mezi stanicí pětky Bobigny­Pablo Picasso a konečnou osmičky Créteil­Préfecture s přestupem na Bastille): nic menšího než čtyři sloky tvořené osmiveršovými oktávami se zakončením na mužské rýmy (třicet dva stanic metra, přestup přímo uprostřed básně). To nejlepší mě ale asi teprve čeká, jelikož v plánu mám ještě daleko ambicióznější (a také bláznivější) projekty: tři až čtyři hodiny v kuse skládat metrickou romanci v madridské šestce (okružní linka) a v barcelonské podzemce napsat další, o pěti zpěvech (jeden na každou linku) a tolika verších, kolik je jen stanic metra. Než ale podniknu něco takového, musím ještě hodně trénovat.

Není pro mne snadné vybrat jednu jedinou z tolika metrických básní, které jsem za poslední léta složil, a následně ji opatřit komentářem. Snad Červ mezi červy by mohl být dostatečně názornou ukázkou toho, co chápu pod pojmem metrický sonet. Aby bylo jasno, není to nic víc než básnické cvičení (pouhá hříčka, řeklo by se), které netrvá déle než dvacet třicet minut, pročež si ani nenárokuje žádné literární kvality.

Jak červ mezi červy plazím se vestoje,

jak mravenec v mraveništi, chytá mě depka,

než někoho okolo záhy klepne pepka,

já pro jistotu předčítám si Filloye.

Dívám se po lidech s nezájmem bad boye,

letargicky, jako by to byla telka.

Vzpomínám na lesk v očích K., když mi řekla:

Ty, starouši, pověz, budu zítra tvoje?

S týpkem, co jsem ho včera viděl v San Telmu,

se stánkem cetek na blešáku prodávat

(mince, panenky, pohledy, snad i helmu),

byla by to asi sáhodlouhá rozprava.

Naštěstí jsme v cíli; než začal, už to vzdal,

„che“, mě jako vždy zachránila Catedral.

Odhlédnuto od nevalné literární úrovně této básně, je tu několik aspektů, které bych rád vypíchl. Pro začátek je zřejmé (a to je jeden z idiosynkratických rysů metrické poezie), že sonet je zasazen do časoprostoru hic et nunc samotného psaní. Již prvním veršem se lyrický subjekt (abych použil terminus technicus) ocitá v podzemí města Buenos Aires, byť jaksi skrytě a metaforicky: ovšemže ani jedinkrát metro argentinského hlavního města výslovně neuvádí. Nicméně náznaky argentinského (dokonce i buenosaireského) rámce jsou očividné, jak o tom svědčí narážka na spisovatele Juana Filloye, užití charakteristických lingvistických zvláštností („che“) nebo explicitně zmíněná čtvrť San Telmo. Aluze na metro možná není tak patrná, ale metafory jako „červ mezi červy“ a „mravenec v mraveništi“ situují děj na periferii, kterážto jako prostor nutně evokuje podzemní dráhu velkoměsta (netřeba připomínat závěrečný odkaz – pro buenosaireského čtenáře nebo častého návštěvníka metra hlavního města jasně čitelný – na první, případně poslední stanici linky D, Catedral). Co se týče časového ukotvení básně, převládající užití přítomného času (slovesný tvar metrické poezii vlastní) zasazuje děj do chvíle totožné s momentem psaní, aniž by tím byla báseň ochuzena o zbylé slovesné časy (ty jsou zastoupeny skrze analepsi – „včera viděl v San Telmu“ – či prolepsi – „budu zítra tvoje“). Povšimněte si mimo jiné také významu, jehož v básni nabývá pohled („dívám se“, „viděl“, „v očích“, „předčítám si“).

Přestože „reálné“, tedy autobiografické prvky, které v sonetu nacházíme, nejsou (z hlediska moderní literární kritiky) zdaleka tak podstatné, pro tento rozbor, jenž si klade za cíl objasnit, co je to metrická poezie, se mi jeví nezbytné (nebo přinejmenším vhodné) osvětlit také některý z těchto bodů. V sonetu se skutečně vyskytuje řada autobiografických prvků pocházejících z žité zkušenosti nebo ze situačního kontextu, v němž se uskutečňuje akt psaní, jak si toho žádá metrický žánr. To ale ještě v žádném případě neznamená (a omluvte mě, pokud to teď vyzní jako klišé nebo truismus), že by vše, co se v básni objevuje, byla pravda. Hned to vysvětlím. Přirozeně, že odkazy na metro jsou „reálné“ (dávejte toto slovo vždy do uvozovek, jak radil Nabokov, jinak nic neznamená), a dokonce je možné, že přitom, co jsem pod zemí psal sonet, mě přepadla deprese, neb jsem se v davu cítil jako hadrový panák. Zcela jisté pak je, že jsem v rukou držel knihu Ignitus od Juana Filloye, kterou jsem zakoupil v jakémsi antikvariátu v Rosario: ale ne že bych ji „četl“ (jak bych býval mohl číst, když jsem psal?), použil jsem ji jako podložku pod list papíru, na nějž jsem si zaznamenával tento sonet. Spojení „s nezájmem bad boye“ bezesporu vychází z nutnosti rýmu, i když je pravda, že na některém úseku cesty Barcelona–Madrid–Rio de Janeiro–Buenos Aires promítali v letadle film nazvaný Bad Boys (jméno režiséra si už nepamatuji, ale ani to není důležité), který se mi nejspíš vryl do paměti a v příhodnou chvíli z ní vyvěral. Na druhé straně se nezdráhám přiznat, že postava K. je reálná (ne nadarmo to zastírám po­­užitím iniciály jejího křestního jména), ačkoli věta „Ty, starouši, pověz, budu zítra tvoje?“ je s největší pravděpodobností smyšlená (anebo přinejmenším poupravená, jelikož není zvykem hovořit dvanáctislabičnými verši). Ohledně toho „týpka, co jsem ho včera viděl v San Telmu“ si pamatuji, že jsem ho doopravdy potkal den předem, prodával na blešáku různé cetky, ale samozřejmě jsem mezi jeho zbožím nenašel žádnou helmu, byla to jediná věc, co se mi rýmovala k San Telmu.

Teď zkrátka a dobře doufám, že se na základě výše řečeného někdo osmělí a začne praktikovat metrickou poezii. Nic bych neviděl raději, až jednoho dne nastoupím do metra (v Barceloně, Londýně či New Yorku), než jak tam někdo, muž nebo žena, mladý či starý, bílý či černý, krásný či ošklivý, tlustý či hubený, perem nebo tužkou, na papír či na ubrousek, smolí metrický sonet. V tom případě by pak moje báseň byla pochopitelně zrcadlová, a i takzvaně metametrická.

Ze sbírky povídek Fricciones (Ediciones de Aquí, Benalmádena 2011) vybrala a přeložila Hedvika Tichá.