Umění má svoji cenu, ale nemá cenu ho hodnotit. Stejně k tomu ale neustále dochází. Přelom minulého a letošního roku je ještě stále ve znamení nejrůznějších uměleckých hodnocení. Že výtvarné umění, stejně jako ostatní umělecké druhy, není nikterak měřitelné, je mnohokrát ověřený fakt. Navzdory tomu se tato poměřování opakovaně dějí, otázkou ale zůstává, jakou mají výpovědní hodnotu a komu jsou vlastně určena. Žebříčky oceňující dění na výtvarné scéně v zahraničí vznikají běžně již od sedmdesátých let a jejich propracovaný systém vyvolává iluzi, že byla nalezena zázračná formule na měření „vzdušného oparu“. Logicky se vyhýbají marné snaze posuzovat význam uměleckého díla a soustředí se pouze na dohledatelné údaje o „pohybu na umělecké scéně“. Jejich (zjednodušující) přehlednost umožňuje širší veřejnosti orientovat se v členitém prostoru současného umění. Nebo alespoň o něj vzbudit zájem. Proto se domnívám, jakožto spoluautor takového žebříčku, že zveřejňování podobných hodnocení má svůj význam. Má smysl, aby se veřejnost zeptala: „Kdo je Jiří Kovanda?“ – a dostala na svou otázku odpověď.
Posedlost osobním hodnocením a statistikami charakterizuje naši společnost. Měření rozličných aktivit už od raného dětství se stalo běžnou, ale nebezpečnou součástí našeho života. Sportovní výkony se možná dají docela přesně ohodnotit, kritéria jsou přehledná. Je pak zajímavé sledovat, jak se tato kritéria bortí ve chvíli, kdy jedno z nich představuje i neoblíbený „umělecký dojem“. Ten bezpečně všechny tabulky zničí a znehodnotí.
Ani žebříčky jako „Sto nejlepších českých restaurací“, „nejkvalitnější vína“, „Padesát nejošklivějších automobilů“, „Miss bikiny“ nebo „Deset nejhezčích dřevostaveb“ nedisponují kýženou objektivitou. Jediným nezpochybnitelným smyslem jejich vzniku je probuzení zájmu o danou věc u laické veřejnosti, ta odborná je většinou odmítá. Některé však mohou pozitivně rezonovat i směrem „dovnitř“.
V roce 2000 vyšel v časopise Umělec žebříček nejúspěšnějších českých umělců devadesátých let. Jeho autoři (Lindaurová, Císař, Pospiszyl, Šírl) nezastírali subjektivní zabarvení svého výběru, zároveň však byli zárukou kvalitního posouzení. Žebříček vzbudil řadu emocí. „Pro náš výběr nebyla podstatná kritéria úspěšnosti, cen, účasti na výstavách a medializace, ale hledali jsme jasnou vnitřní sílu, přesvědčivost a mimořádnost vzhledem k současnému kontextu umění,“ uvedli autoři tehdy ve svém prohlášení a následoval seznam deseti jmen, kterým se prorokovala zajímavá budoucnost. A nutno podotknout, že snad ani v jednom případě se tato samozvaná porota nemýlila. Přesto je jasné, že by těch deset míst mohla zaujmout úplně jiná jména. A právě něco tak vyhroceného, jako je žebříček umělců, může nečekaně vyvolat nové impulsy i otevřít prostor pro kritickou debatu.
Umělecké dílo nejlépe zhodnotíte až s časovým odstupem, ten ale autorům žebříčků chybí a nemůže ho nahradit sebepropracovanější metodika. Proto se uchylují k informacím o viditelnosti v médiích a institucích. To jsou totiž jediné dostupné a měřitelné údaje, které prostředí výtvarného umění nabízí.
Nezajímám se běžně o maďarská vína, nehledám nejlepší pizzu ve městě a je mi jedno, jak moc ošklivé je naše auto. Pokud ale vidím podobný žebříček, většinou neodolám, abych neporovnal to, co znám, s tím, co je mi předkládáno. Sestavováním žebříčku současného výtvarného umění si koleduji o ironický posměch, zejména u svých přátel. To je ale v pořádku: oni totiž vědí, kdo je Jiří Kovanda.
(Mimochodem: pomyslné „Divus top 10“ na počátku tisíciletí tvořili Martin Zet, Filip Turek, Ivan Vosecký, Vladimír Skrepl, Krištof Kintera, dvojice Jasanský/Polák, Markéta Othová, David Černý, Jiří Surůvka a Petr Nikl.)
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.