Ve slovenských prezidentských volbách nad současným premiérem Robertem Ficem s přehledem zvítězil podnikatel Andrej Kiska. Zkušeného politika porazil zkušený manažer. Jak k tomu došlo a co to může znamenat do budoucna?
Slovensko je pohádková země. Jak málo tam stačí k tomu suverénně porazit údajného premiéraautoritáře, jehož strana prý soustředila veškerou moc ve státě. Kampaň Andreje Kisky byla geniálně jednoduchá a dokonale účinná. Tento přesvědčený a především přesvědčivý nepolitik prokázal mimořádně dobrý politický instinkt. Pochopil, že základem úspěchu je opakovat donekonečna totéž jednoduché sdělení, které souzní s převažující náladou nespokojeného obyvatelstva. Skvělých šedesát procent hlasů ve druhém kole stojí do značné míry na jedné jediné působivé zkratce, kterou lze parafrázovat asi takto: „Slovenský stát nefunguje, země stagnuje, tradiční politici zklamali, ohradili se zdí, a proto přicházím já, úspěšný manažer se sociálním cítěním, který bude ‚prezidentem pro lidi‘ a protiváhou stranické moci. První nezávislý prezident!“
Prezident pro všechny
Sotva si lze představit lepší příklad apelu, který politologové nazývají catchall, tedy jakéhosi programu, či spíš jen hesla, pro všechny. A stěží si lze představit lepší personifikaci takového univerzálního produktu: Kiska se jeví jako bohatý filantrop, který kus svého poctivě vydělaného jmění vrací společnosti prostřednictvím charitativního projektu Dobrý anjel, a navíc jako kompetentní odborník, jenž rozumí nejen ekonomice a podnikání, ale i zdravotnictví a sociálním věcem. Otázka pak zní, proč tedy se svým catchall sdělením nezískal třeba sedmdesát procent nebo ještě více. Vždyť kdo by nepreferoval sympatického selfmademana, jenž prokázal, že chápe problémy obyčejných lidí, oproti bojovnému premiérovi, který je v politice už dvacet let? A proč vlastně Kiska nedokázal přesvědčit většinu všech slovenských právoplatných voličů? Připomeňme, že při jen lehce nadpoloviční účasti by to vlastně znamenalo, že by pro něj museli hlasovat skoro všichni, kdo k volbám přišli.
Nejde vůbec o to snižovat váhu Kiskova jednoznačného a tvrdě odpracovaného vítězství. Je jen třeba aspoň trochu korigovat mediální klišé o „drtivosti“ tohoto vítězství a osudovosti Ficovy porážky. Za tímto klišé stojí osobní antipatie části slovenských i českých elit. Proti „dobrému andělovi“ totiž shodou okolností stojí „zlý ďábel“ – bývalý komunista, populista, sofistikovaný pokračovatel mečiarismu, pragmatik, který se kvůli moci kdysi neváhal spojit i s ultranacionalisty ze Slovenské národní strany, a v neposlední řadě někdo, koho podporuje Miloš Zeman.
Catch-all mix
Ficův negativní obraz, pěstovaný některými jeho politickými konkurenty, ovšem nijak neospravedlňuje chyby, kterých se premiér dopustil, a neruší řadu problematických aspektů jeho politického působení. Zdánlivě premiér v kampani udělal vše správně. Na věrohodný příběh o úspěšném nezávislém nepolitikovi odpověděl neméně věrohodným příběhem o zkušeném politikoviprofesionálovi s drahocennými kontakty v zahraničí. Proti volání po změně postavil důraz na stabilitu a kontinuitu („klid“ ve společnosti a řádné fungování ústavních institucí). Na zmínky o nefungující a stagnující zemi odpovídal, jak se na profesionála sluší, „tvrdými“ makroekonomickými čísly, dokazujícími hospodářský růst. Na Kiskovo spílání „tradičním politikům“ odpověděl Fico hlasitým vzýváním „tradičních hodnot“ a obviňováním protikandidáta z členství v sektě scientologů. Zkrátka, na Kiskův catchall mix odpověděl pokusem o ultra catchall mix. Vždyť co jiného je levicový sociální demokrat, který je zároveň zastáncem konzervativních principů a „přirozeným patriotem“? Při tak důsledném oboustranném „catchallismu“ se ovšem nelze divit, že polovina slovenských voličů ani jedno z obou poselství nepochopila a raději zůstala doma.
Některé z premiérových odpovědí zřejmě nebyly šťastnou volbou. Na Kiskův příslib radikální změny Fico opakovaně reagoval tezí, že prezident stejně o ničem nerozhoduje a že jako hlava státu Kiska nedokáže prosadit vůbec nic. Na zkušeného politika s dvacetiletou praxí překvapivě dvojsečný argument. Proč tedy premiér na prezidenta kandidoval? To je ostatně otázka, na jejíž zodpovězení se může těšit nejeden čtenář budoucích Ficových pamětí. Premiérovo negativní stanovisko k volání po změně navíc působilo arogantně – v podtextu jako by bylo řečeno, že změna vlastně není možná a ani žádoucí. Takový přístup ovšem Kiskovu apelu na změnu jen dodal na naléhavosti. Konzervativismus by přece jen měl mít nějaké meze – a to i u levicových sociálních demokratů a patriotů. Chybou zřejmě bylo i přílišné zaměření Fica na vnější a zahraničněpolitické aspekty prezidentské funkce, na což ovšem Kiska reagoval tvrdošíjným a systematickým vracením debaty zpět k domácí situaci.
Porážkou k úspěchu?
S trochou sarkasmu by se dalo říct, že hlavní Ficovou chybou bylo, že se vůbec rozhodl kandidovat. Proč premiér riskuje osobní porážku ve volbách v poločase funkčního období své vlády? Prozatím za něj odpověděli hlavně soupeři. Připomíná to prý útěk od vládní zodpovědnosti.
Výsledkem je příliš mnoho chyb na jedné straně a příliš dobra na druhé. A to necháváme stranou detaily – například že Kisku podpořili všichni relevantní vyřazení kandidáti z prvního kola a skoro všechny opoziční strany. Ve světle toho všeho se Ficových čtyřicet procent hlasů skutečně nejeví jako fatální debakl. Navíc aktuální prohra může Ficovi – jen zdánlivě paradoxně – napomoci při obhajobě premiérského mandátu v parlamentních volbách v roce 2016. On i jeho strana teď mají dlouhé dva roky na vyhodnocování prohry a vymýšlení lepších odpovědí na případné nové antipolitické projekty. A kromě toho mají skoro jistotu, že s jedním z nejtalentovanějších strůjců takových projektů se v parlamentních volbách už neutkají, aspoň ne přímo. Ledaže by Kiska v půli mandátu utekl od své prezidentské odpovědnosti.
Autor je politolog.