Smutný hrdina internetu

Vzít si internetovou komunikaci jako základ pro vznik divadelní inscenace může v současnosti působit jako anachronismus, neboť hlavní vlna zájmu o blogy jako inspiraci pro scénáře či dramata nebo o živé přenosy přes Skype přímo na scénu opadla již před několika lety. Režisér Braňo Holiček se společně s dramaturgem Janem Tošovským a scénografem Nikolou Tempírem přesto rozhodli navázat na svůj dřívější projekt iJá, věnovaný internetu a inspirovaný životem Stevea Jobse, novou a o poznání kritičtější autorskou inscenací s příznačným názvem #jsi_user.

V záři tabletů

Holiček se pro své téma závislosti na internetu nebojí použít jednoduchou zkratku. Na začátku představení se ústřední trojice herců (Daniel Šváb, Mikuláš Čížek, Petr Vršek) až nekonečně dlouho snaží inscenaci uvést s tablety v rukách, ale vzhledem ke svému zaujetí internetem toho nejsou schopni. Jakýkoliv pokus o vyprávění či posun v ději je znemožněn poslechem písní, sledováním klipů, odepisováním na zprávy a vzájemnou komunikací probíhající po internetových kanálech. Jediné, co osvětluje jejich tváře a vlastně i celou scénu po většinu představení, jsou displeje tabletů, jež zároveň slouží i jako malé projekční plochy, na nichž tři představitelé mnoha anonymních postav prezentují fotky, záznamy, videoklipy, tváře diskutujících na internetových fórech či Facebooku, nápisy, emotikony nebo živě přenášená, ale i přednatočená videa svých obličejů.

Do této neustále se zadrhávající komunikace různými zprostředkovanými komentáři postupně vstupuje život a smrt Michala Kolesy, mladého invalidního důchodce s podivínskými sklony a neúnavného diskutéra na mnohých sociálních sítích, který se stal v jistém smyslu obětí své neschopnosti běžné komunikace. Veškeré přímé mezilidské vazby v jeho životě nahradila zbytnělá potřeba zveřejňovat všechny nezvyklé nápady, psychické stavy, hygienické či stravovací návyky. Mnohdy na svou otevřenost či potřebu imponovat jedinečností doplatil: ostatní debatéři si na něho vylévali svoji zlost, povyšovali se nad něj, vysmívali se mu a někteří se ve svých cynických vtipech na účet psychicky narušeného chrliče zpráv nezastavili ani po jeho loňské tragické smrti. Tento smutný hrdina internetu se stal pro inscenační tým zosobněním temných stránek digitální komunikace, a ačkoliv by bylo lze nařknout inscenaci z moralizování, nelze jí upřít divadelní sílu.

Když nácek komentuje

Režisér ve #jsi_user rozvíjí poetiku, jež je Ypsilonce odnepaměti vlastní. Inscenaci buduje z improvizací, ze zdánlivě nezpracovatelného a bezbřehého materiálu internetových diskusí, využívá potenciál formálního herectví bez psychologických motivací, nebojí se humoru a ironie, pracuje s výrazným hudebním rámcem. I zde, ač se to nezdá, má hudba či rytmická struktura nadvládu – herci si navzájem předávají texty, opakují se, mění hlasy a jejich hraní je rytmicky členěno. Tomu napomáhají tablety, které ozařují jejich hlavy izolovaně trčící na scéně, tak jak jsme zvyklí například u videohovorů přes Skype. I grafika na displejích zde má rozhodující roli – tablety mění barvu tváří herců, střídavě zhasínají a zase se rozsvěcují, fungují jako další rytmizující, zvukový i vizuální element a vytvářejí prostor pro až brechtovské vsuvky a komentáře. I když je celkový rámec poměrně jasný, pro diváky, kteří dříve neznali příběh Michala Kolesy, může být smrt vlastně spíše virtuál­ního hrdiny šokující, zvláště v konfrontaci s posměchem a nemístnými komentáři, které herci publiku zprostředkovávají skrze konkrétní fotografie a informace z profilů. Někteří diskutéři se Kolesovi posmívají za používání vodoznaků na fotkách, jiní jej zase posílají do plynu. Zde má publikum šanci je identifikovat.

Představení je záměrně vystupňováno až do těch nejvyšších obrátek – ve chvíli, kdy jsou komentáře v podstatě nejkomičtější ve své absurdnosti či vyhrocenosti, jsou zároveň i nejvíc zraňující nebo nechutné. Tuto simulovanou komunikaci však režisér rozpouští pomocí krátkých scén, v nichž houpající se dívka v plavkách nezaujatě komentuje svět internetu a zranitelnost některých jedinců. Dále ji rozrušuje situací, v níž trojici aktérů, kteří také hrají Kolesu, jeho odpůrce, posměváčky i zastánce, přestane fungovat technika, a proto je odkázána na přímou komunikaci plnou rozpaků. Vzhledem k tomu, že inscenace je primárně určena studentům středních škol, přemrštěnost ani doslovnost nejsou na škodu, naopak – vzniká tak prostor pro stylizované a dynamické herectví ústředního tria, které s lehkostí odstiňuje různé podoby diskutérů na sociálních sítích, trávících čas nekonečnými exhibicemi, jejichž smyslem je potvrdit lidskou existenci datovou stopou. A je nepochybné, že bez konkrétního a navíc reálného osudu by projekt neměl takovou sílu.