Solné sloupy nové revoluce - vykřičník

Když se v prosinci rozhořela bitva o autonomní centrum Klinika na Žižkově, jednu chvíli se řešilo, co s novými, netradičními, ba „režimistickými“ spojenci „aktivistů“ (jak se říká povýtce mladým lidem inspirovaným libertariánskou levicí). Z mainstreamových médií a mozků establishmentové intelektuál­ní elity totiž vykrystalizovala i vize oživlého Václava Havla, jak mašíruje s demonstranty proti policii hájící vlastnické právo.

Představa, jak Václav Havel kráčí v čele zástupu, nad nímž vlají rudočerné anarchistické prapory, a pak je mlácen policií, zatímco dav skanduje „Pusťte ho!“, má svůj půvab jako každá science fiction. Ale v realitě byl Havel skoro nadoraz zastoupen literárním historikem Martinem C. Putnou, antizemanovským profesorem, liberálním katolíkem veskrze emancipační orientace. A ožíval v četných hlasech zaznívajících na podporu Kliniky z hrdel takzvaných pravdoláskařů.

Autonomové a s nimi sympatizující levicová veřejnost se pak mezi sebou jali debatovat o kruciálním problému. Mají být rádi, že prolomili izolaci a zahájili „pochod institucemi“, v nichž Šavlům (ba i „Havlům“) padají šupiny z očí a mění se v Pavly, kteří pomohou aktivizovat společnost? Anebo mají být vyobcováni z „revolučního zástupu“, aby byla zajištěna „neposkvrněnost“ hnutí a bylo odvráceno nebezpečí, že tyto „opory společnosti“ prostě jen začlení samosprávný zdvih pražských zástupů do své zpuchřelé agendy a užijí jej ke svým mocenským hrátkám? Komuno raď!

Za běžných okolností by to byl banální politický problém. Politika je umění možného a každý proud či směr potřebuje spojence, ber kde ber. A každému, kdo provozuje – nebo jen komentuje – politiku, se již nejednou stalo, že v zápalu ušlechtilého boje za cokoli obecně prospěšného se náhodou ohlédl přes rameno, ustrnul jako Lotova žena a musel si položit nepříjemnou otázku: „Opravdu mne všichni ti darebáci, kteří se mi houfují za zády a po­­mrkávají na mne, pokládají za spojence, ba za vůdce?“ Pavel Hejcman v románu Moravská válka (1969) vkládá do úst předákovi českých protestantů – vyznavačů „pravé víry“ – prastarou politickou otázku. Padla tváří v tvář skutečnosti, že sedmihradský kníže spěchá stavovským povstalcům na pomoc s pohanskou jízdou sestávající z pohanských (muslimských) Turků: „Jaké je asi vedou zájmy k takovému podniku? Jsme přece křesťané!“ Ale co potom Bílá hora?

Ve stejném duchu je možné popsat i aktuál­ní událost, která letos určitě pohne Evropou. Když 29. prosince neprošel v řeckém parlamentu prezidentský kandidát pravice Stavros Dimas a podle ústavy musely být vypsány předčasné volby, vzniklo zdánlivě podivné společenství: radikální, autonomní a demokratická levice Syriza hlasovala společně se stalinskými komunisty KKE a neonacisty ze Zlatého úsvitu. Předák hnutí Syriza Alexis Tsipras si s tím ovšem hlavu nelámal. Mají­li Řekové – tak to řekl – „vzít osud do svých rukou“, musel výsledek hlasování dopadnout právě tak, jak dopadl. Ani jeho francouzský přítel a levicový bouřlivák Jean-­Luc Mélenchon, ne­únavný bojovník za velkou změnu ve Francii a úhlavní nepřítel fašizující Národní fronty, neustrnul v solný sloup. Naopak, na svém Twitteru napsal doslova: „Řetěz se přetrhl. Řecko se osvobodí. Jsme na řadě.“

Je dobré si uvědomit, z čeho tito dva levicoví předáci čerpají jistotu ve zrádných vodách křižujících se politických silokřivek. Stavějí na svém ideovém ukotvení, na jasné světonázorové orientaci i povědomí o tom, kdo je subjektem i adresátem jejich programů. Pokud je toto ukotvení pevné a jeho podpora „uvědomělá“, jakékoli „přifařené“ síly si v konečném důsledku ani neškrtnou. Tsipras i Mélenchon však od počátku mají své kritiky zleva, kteří o pevnosti jejich orientace – i voličském zázemí, v tomto případě zvláště ve Francii – vážně pochybují.

Problému snad lépe porozumíme nad příběhem španělského hnutí Podemos (Můžeme). Tato strana byla založena teprve v lednu 2014 jako „skutečná“ levicová alternativa a již o pět měsíců později získala osm procent hlasů v evropských volbách. Dnes jí průzkumy nadělují skoro třicet procent preferencí. Zvolila totiž „přijatelný jazyk“. Nemluví o kapitalismu, o pravici a levici. Mluví o demokracii, o elitách nahoře a o většině dole, o občanech, kteří se stavějí proti bankám a trhům. Marxisté namítají, že nejde o sociální analýzu. A v srpnu 2014 dostal nynější lídr hnutí Pablo Iglesias na tiskové konferenci otázku, proč nikdy nehovoří o pracující třídě. Sociolog Iglesias bezelstně vysvětlil realitu: Když se v roce 2011 jeho studenti, velmi zpolitizovaní čtenáři Marxe i Lenina, v rámci hnutí „rozhořčených“ (indignados) poprvé setkali s „normálními lidmi“ na náměstích, rvali si prý vlasy a volali: „Oni nic nechápou! Ani nevědí, že jsou proletáři!“ Lidé se podle Iglesiase na studenty dívali jako na mimozemšťany. Proto ten jiný slovník. Pokud budeme používat „stará slova“ a „tradiční symboly“, uzavřel předák úspěšné strany, nikdo nám neporozumí a zůstaneme jen menšinou…

Je tu ale jeden „malý“ problém. Absence sociál­­ního sebepochopení nespokojeného lidu je právě to, co učinilo z Národní fronty nejsilnější stranu ve Francii a patrně v roce 2017 povede ke vstupu Marine Le Penové do prezidentského paláce. Díra po reálné sebe­reflexi je tím, co skoro všude vzdouvá plachty krajní pravici a z radikální levice činí izolované spolky podivínů. Neví­li občan a volič ani to, jak se jmenuje a čí jest, mohou mít strůjci současných revolucí problém. Až se náhodou ohlednou přes rameno, hrozí jim – a vlastně kdekomu – proměna v solný sloup.

Autor je politický komentátor.