Závěry s neuzavřenými konci

x x x

někomu překážet ve větách

narušovaná a narušená slovesa po všech

pohybech (stranou)

cuknutí, uhnutí očí, když se dovírají dveře

tramvaje

pár schodů, doslova pár

opřen o sklo kopíruji trasu průběžné linky

míhající se čísla

pondělí, středa v jednodenním protnutí

stisk, lehce násilný, zůstávají po něm

otlačení na kůži

vyhledávání dalšího spoje

posouvání, jako by se nemohlo ani chtít

a zatím za stěnami – už metra – pulsující

trávicí ústrojí města

viscerální pohyby žadonících žaludků

slepé vyvrhování srdcí a plic

a pak někde na barových přístojkách říkám:

„ta káva už je navíc“

blemcavý zrak za všemi těmi tramvajovými

parky a výlohami

x x x

stále si měníme souhry

vítězství, nebo něco na ten způsob

měníme na nevýraznou pokoru

v dlouhých a ještě delších intervalech

co s čím je vlastně záhada

kolem které tak dovedně balancujeme,

lavírujeme

co s čím – je vlastně nebezpečné

x x x

slova, která se zrychlují

život, který odkládáme stranou

nepoužívaný:

řeka, zadní stezky

dál lávky, které prý cosi spojují

prázdné zamrzlé náměstí

chybí tomu všemu led na okapových rourách

tento leden už vlastně není!

úzkost v dalších chvějivých prstech

smrčí a jehličiny

vtíravý zvuk (pláč)

vyloučená dohra, neurvalý dopad do krajních

poloh

vidět, vidět dům, a pak zas ne

otázky vyvstalé jak nenadálý přízrak

zdrsnělý povrch, který je postupně

zvláčňován vodou

město, které zas nelze než nevnímat

půlky vět, rozsekané zas něčím podivně

příjemným

zachytit to vše jen několika prsty

budeme v tom muset zůstat, ve všech

současných stavech a situacích, po několik hodin, a možná i dní

smrčí a jehličiny, zdrsnění, zvláčnění,

povrchy, množství povrchů, šum a šedivo­fialový hluk, který se jaksi už zadírá

bary, v jakési strnulosti a zároveň už

měnící skupenství

led, led, a sníh

a potom něco až dokonale bílého – 

chvějící se ruce, úporná bolest

ujít další a další krok

nezbytná, skoro až pochopitelná úzkost

x x x

klopýtavý krok

ze života, takto rozprostřeného, chybí asi

dost podstatná část

kroky se zrychlují v souladu s chybami

zkusmé pokusy a závěry

závěry s neuzavřenými konci

a s kouřením cigarety někde v rohu malého

balkónu v sousedství

x x x

vířivý tlak

nepoddajná slova, stále a stále opakovaná

malé zákoutí lodního baru

nikam se nedá odplout

a to ani v sobě

se vším zatarasením – dál a dál cosi převracet

vyjít pak ven – kamsi na palubu

a pozorovat poslední paprsek zanikajícího

dne

s jistou stopou další bez – a naděje

a poté opravdu už loď opouštíš

doznívající prázdno

doznívající zvuk plavebních komor

co s čím, a co proti

a co za nejasných okolností

a co zcela zřetelně, co ostře

vytanulý otazník při sjíždění dolů

asi ne, další potažmé zápory!

Před­-předměstí

do neklidné noci nemáme jiný názor než dojít

na místo určení

v zamračeném předklonu se už dopředu

vyznáváme z našich nepoučení

červená vrata, před kterými už pak stojíme

každý sám

co s čím, a co proti:

další autobus, další den, s číselným

označením přes „200“ dává tušit, že se bude odjíždět nekonečně dlouho

všechna ta před­předměstí

sjet pak na zastávku někam pod křížení

dálnic různých směrů

od které to je ještě asi 40 minut chůze

x x x

vlastně to není až tak záhadné

konečné autobusů

poslední zakončení města – úplně

poslední

po projitých periferiích, sídlištních zónách

nutkavá touha volat v lesoparku

zeptat se, jak probíhal den

a jak by mohl probíhat zcela jinak

a za tím vším jen další nutkavost

x x x

je to ještě starší

všechny ty zasuté „ne“pravdy

lži ve vykroucených slovech

stále nevěřit zpronevěrám:

černé bary

do kterých se vstupovalo v prosincových

dnech

kdy se vše počítalo na minuty

(březen až květen 2015)