Nevím, jestli do uzávěrky tohoto čísla už oficiálně prasklo, že s tím nešťastným Ferdinandem Peroutkou zradila prezidenta republiky paměť. Je to nuda. Víme (přišla na to Česká televize už někdy v březnu), že jde o vysílání „Rádia Jerevan“. Článek, v němž stojí černé na bílém, že „Hitler je gentleman“, existuje. Nejmenoval se však Hitler je gentleman, ale Nekamenujte proroky. Nevyšel v třicátých letech, ale v září 1942. Neotiskla jej Přítomnost, ale časopis Svět. A nenapsal ho Peroutka, ale jakýsi J. Hr., jenž pouze citoval amerického geologa Waltera Bergmanna. Potud chrabří televizní investigativci.
To má být všechno o tak zásadní politické události? O ní by cimrmanologové znovu museli konstatovat, co pravili o jedné z her geniálního mistra: že „vyvolala světový rozruch, zvláště na Litoměřicku“. To prostě nemůže být všechno, a také není! Sám Walter Bergmann jenom vlastně papouškoval slova Nevilla Chamberlaina: „Pan Hitler je gentleman. Je to muž, kterému můžeme věřit, jestliže dal své slovo.“ Britský premiér tyhle dvě věty pronesl den po podpisu mnichovské dohody 30. září 1938, dohody „o nás bez nás“, která fakticky zničila Československo a za dalších jedenáct měsíců vedla k druhé světové válce.
S Ferdinandem Peroutkou napohled není problém. Byl to sociálně vnímavý masarykovec, důsledný humanista a demokrat. Jistý problém je s českou společností a také s jejími zrcadlovými odrazy a zároveň majáky, které pro nás v moderní době vždycky představovali – namísto politiků a generálů – spisovatelé, divadelníci, později filmaři či písničkáři, zkrátka a dobře: umělci. Od Václava Tháma až po Václava Havla (a napořád po nich) je zde divadlo politikou a politika divadlem (a když předseda ODS Petr Fiala na posledním sjezdu své strany právě tohle odmítl, pak jenom proto, že jako herec a režisér nestojí za nic). Ve svobodnějších dobách se občas dostalo na seznam těchto zrcadelmajáků i několik výmluvných novinářů, ale s uměleckými sklony, lidí – jak se říká – s básnickým střevem. Dějiny nám totiž nadělily nejen formu reprezentace, jíž přímočará slova nesluší, neboť jsou vnímána jako žánrová pokleslost. Máme osudem nadělený obsah politiky, který se celý vejde do hlášky Jiránkova nosatého panáka, jemuž se za husákovské normalizace podařilo veřejně sdělit podstatu české věci a možná i českého charakteru: „Orientujte se na přežití!“
Jakmile se novinář (či básník) ocitne v „tvrdé realitě“ (jiná u nás snad ani nikdy nebyla), stane se amatérským producentem „umění možného“. A jakmile se ujme role existenciálního spasitele své komunity (nic menšího než spasitele v české politice nežádáme), může se pak psané slovo, proměněné v účelový nástroj nadobro neumělecký, ploužit hodně nízko při zemi, kaluž nekaluž. Ferdinand Peroutka, jenž nikdy v životě nebyl antisemitou, po Mnichovu zachraňoval český národ podivnými šlehy na židovskou adresu. Šlehy, které navíc jako by vypadly ze současné antiimigrační psychózy : „Žádná humanita na světě nemůže předepisovat, že spíše má ve vlastní zemi hladovět Čech než právě přistěhovalý Němec nebo takový žid, který byl do této chvíle odhodlán sdílet osud německého národa,“ napsal Peroutka v Přítomnosti 26. října 1938. A pokračoval: „Majíli na této obtížené lodi někteří býti vysazeni přes palubu, nechť jsou to spíše cizí než naši vlastní lidé.“ O necelé čtyři měsíce později vytýká Židům stále populární české téma, zapletenost se starým režimem: „bohatí němečtí židé ochotně sloužili rakouské vládě jako nástroj germanizace“ (Přítomnost 22. února 1939). A čtrnáct dní před nacistickou okupací Peroutka znovu zvedl myšlenku, že Židé „přihlásili se dobrovolně k německému národu, což znamená v posledních důsledcích, že se zavázali přijmout osud, který jim tento národ uloží“ (Přítomnost 1. března 1939).
Historiograf moderních dějin Jaroslav Med připomněl (Soudobé dějiny 1/2008) ušlechtilý důvod Peroutkova postoje: velký novinář prý psal „nehumánně“ jen proto, že v rámci boje o národní přežití se právě židovský element vymykal svou cizorodostí. Peroutka se řídil ideou, že nemůžemeli zvítězit a zároveň přijmout porážku, „musíme se pouze přizpůsobit a pochopit nutnost národní sebezáchovy“. Nalézat východisko této sebezáchovy jsme nuceni, přemýšlí Jaroslav Med za Ferdinanda Peroutku, „v těch nejelementárnějších (sic!) vrstvách národního bytí“, tedy v literatuře, hudbě či folkloru, v povýšení nacionality a tradicionalismu na základní pilíře národního přežití. To nakonec, dozvídáme se, uznávala pravice i levice, jakkoli levici toto uznání tvrdé reality – to by člověk opravdu neřekl – „ztěžovalo obranu minulých hodnot“. Shrnuto: národní záchrana v krizové situaci znamená důraz na nacionalitu a tradicionalismus, vyloučení cizích elementů, přizpůsobení jako úběžník veškeré činnosti, vykastrovanou levici a výmluvného masarykovce, jenž tuto záchrannou misi pokryje vlastní autoritou. Jestli toto není fašizace, tak co nám vlastně z tohoto pojmu ještě zbylo?
Lze se jen dohadovat, co je horší dnes, tady a teď, kdy pro změnu zachraňujeme demokratickou (křesťanskou) Evropu před „islamofašismem“ anebo evropský sociální stát před vyhladovělými imigranty (což je kupodivu v očích mnoha mudrců totéž). Lze zvažovat, zda je horší, když spasitelská schémata prosakují z hlav čím dál krvežíznivějších intelektuálů do celé společnosti, nebo když lidová sociální úzkost ve formě xenofobních pudů vzlíná na intelektuální Parnas a je tam náhle zaštiťována i autoritami dosud nespornými.
Asi nejhorší je tohle: Česko už dávno není jediným, historicky determinovaným rájem amatérské politiky a nestandardních reprezentací různých společenských zájmů.Tento způsob politiky postupně zaplavuje celý starý kontinent a prosakuje zeměkoulí. Ne vždycky bez kladných impulsů a záblesků naděje. Ale na ostrůvcích „rudých“ experimentů, bičovaných hnědnoucími vlnami, se nenalézáme. Jsou to přece cizorodé elementy a moře je džentlmen, jemuž můžeme věřit. A dokonce snad – kvůli orientaci na přežití – už zase musíme.
Autor je politický komentátor.